Proč jsou Krotitelé duchů nejlepší film všech dob nebo se to aspoň často říká? Připomeňte si klasiku od režiséra, co tento týden zemřel

I kdyby se mu podařilo režírovat první díl Harryho Pottera, na což původně aspiroval, nejspíš by ani tak nepřekonal Krotitele duchů, kteří měli premiéru v roce 1984. Reitmanova poetika totiž patřila napevno do 80. let a pomáhala onu dobu i definovat. Proto také jeho druhá fantaskní komedie Evoluce z roku 2001 působila už zastarale. Jako tvůrce onu neviditelnou mentální bariéru 20. století nikdy nepřekročil, a proto taky radši podporoval v režii svého syna.

Krotitelé duchů mají status, s nímž se těžko může srovnávat libovolný popkulturní fenomén. Většina z nich totiž potřebovala k vybudování své pověsti mnohem více dílů. Dodnes přitom na internetu vycházejí články jako 10 důvodů, proč jsou Krotitelé duchů nejlepší film všech dob, nebo rovnou 50 důvodů, proč jsou Krotitelé duchů nejlepší film, jaký kdy vznikl. Vzpomínku jim čtvrtstoletí po premiéře věnovala slavná sloupkařka Caitlin Moran (v češtině jí vyšly už čtyři knihy): Sorry, fanoušci Hvězdných válek, ale Krotitelé duchů jsou nejlepší film, jaký kdy vznikl. Magazín Unilad napsal o pět let později článek Krotitelé duchů jsou perfektní i po 30 letech. A když už ne nejlepší film vůbec, tak aspoň „jedna z vůbec nejlepších komedií vůbec“. Objevují se dokonce i úvahy typu Krotitelé duchů – Nejlepší film o republikánské ekonomické politice, v němž se vysvětluje, jak film stojí na tehdejší ideologii, že stát je špatný a soukromé podnikání dobré, i když se kvůli němu šíleně zadlužíte a stanete se uštvanými workoholiky. Jak je patrné, hlavním padouchem filmu také není Gozer ničitel, ale úředník enviromentální agentury William Peck, který vyžaduje plnění předpisů. Největším idiotem je pak sucharský účetní Louis Tully, jenž opět horuje pro pořádek.

Samozřejmě ptát se nebo přímo tvrdit, že Krotitelé duchů jsou nejlepší film všech dob, je trochu absurdní. Buďto existuje obrovské množství „nejlepších filmů“, nebo žádný není nejlepší. Nejlepší může být nějaký film proto, že má nejvíce cen, proto, že nejvíce ovlivnil jiné filmy svými novátorskými vyjadřovacími prostředky, proto, že jej má rádo nejvíce lidí, nebo proto, že jej má úplně nejvíce ráda určitá skupina lidí. Láska může být projevena tím, že se na film dívají opakovaně nebo si z něj odnášejí silný zážitek a změnil jim životy.

Krotitelé duchů měli ve své době jen tři nominace na Zlaté Glóby (za nejlepší komedii, pro herce Billa Murrayho a za nejlepší píseň) a dvě nominace na Oscary (za speciální efekty a píseň). V žebříčku nejnavštěvovanějších filmů skončili první (s tržbami kolem 230 milionů dolarů) a porazili i druhého Indiana Jonese a Gremlins – obecně byl daný rok hodně hororově a apokalypticky naladěný (premiéru měl třeba i Terminátor, Nekonečný příběh nebo Duna).

Popularita filmu se šířila rovněž díky superchytlavé písničce (ve stejném roce měl podobný zásah už jenom hudební motiv Policajta v Beverly Hills) a velmi snadno zapamatovatelnému logu s přeškrtnutým duchem, které se prodávalo na tričkách, čepicích, plackách, školních brašnách či hrníčcích. Už mezi více generacemi se tradují desítky hlášek a mnozí lidé umějí film prakticky nazpaměť, scénu po scéně, větu po větě. Moje generace, která viděla film za minulého režimu v kinech, navíc nedá dopustit na jeho dabing, v němž má spousta herců neodolatelně ironicko-sarkastický tón.

Těžko však říct, zda existují nějaké nápodoby Krotitelů duchů. Mohly by sem spadat libovolné hororové komedie, ale vlastně už před Krotiteli tu byla komediální dvojice Abott a Costello, kteří ve 40. a 50. letech potkávali vlkodlaky, upíry, Frankensteinovo monstrum či Neviditelného muže, později měla úspěch třeba parodie Mladý Frankenstein od Mela Brookse (1974), stejně tak v 60. letech tu byl pro děti Scooby-Doo.

Většina hororových komedií 80. let navíc mnohem více vycházela z gotických kořenů, jako tvorba Tima Burtona (Beetlejuice) nebo devadesátkové Smrt jí sluší a Addamsova rodina (s předobrazem v mnohem starším sitcomu a komiksových stripech). Film jako Krotitelé duchů už vlastně nikdy nevznikl – v něčem ho připomínají relativně neúspěšné Přízraky (1997) od Petera Jacksona, případně Husí kůže s Jackem Blackem nebo Hubbieho Halloween s Adamem Sandlerem. Ale nic z toho nejsou megahity, které by utržily 200 milionů dolarů.

Onen potenciál zábavného strašení vyšuměl nejspíš jednou provždy. Možná je to mírně přestřelená interpretace, ale popularita Krotitelů duchů se výrazně kryje s nástupem Michaela Jacksona, když na sklonku roku 1982 přišel s tehdy nejdelším a nejdražším klipem Thriller. Právě jemu se podařilo vytáhnout hororový žánr z oblasti undergroundu nebo menšinového fandomu k popovému lesku a široké přijatelnosti. Právě i píseň Raye Parkera jr. v sobě obsahuje mírnou strašidelnost (přinejmenším v intru a textu) a optimistickou taneční energii. Všimněte si rovněž, že píseň sama je reklamou na Ghostbusters jako službu i snímek samotný a ve filmu je vždy doprovázena dynamickou montáží, jako by šlo o videoklip nebo trailer.

Zpět k oněm výše uvedeným podobným filmům. Podstatné na nich je, že u nich téměř vždy převládá hororová atmosféra a aranžmá, komediálních prvků je méně. Komedie pak není úplně civilní a osamostatněná a hororové momenty jsou zase otupené komediálním nádechem. Krotitelé duchů by ale byli skvělá komedie, i kdyby byla jenom o vědcích zkoumajících plíseň nebo o partě chlápků s krizí středního věku, kteří zprivatizují starou hasičárnu. Postavy jsou zábavné samy o sobě, existuje mezi nimi kamarádství i mírná rivalita, dva z party navíc navazují romantický vztah se ženami. Je tu naprosto civilní humor spadající spíše do žánru romantické komedie nebo filmu, kde trochu infantilní muži bojují s úředním šimlem. Děj oslovuje každého kutila, který chce vyrábět drahé hračky a „tunit“ existující stroje.

Co se týče hororových momentů – film dovede být nefalšovaně strašidelný a hrůzyplný. Při zamýšlených lekačkách se leknete, monstra z jiných dimenzí jsou děsivá a je jasné, že mají potenciál zničit svět. Pracuje se tu i s bezmocí, kdy hrdinka usedá unavená do křesla, z něhož vystřelí pařáty, znehybní ji, zakryjí jí ústa a křeslo jede vstříc monstrům a svítícímu portálu v kuchyni. Není to jenom děs ze ztráty soukromí domova a bezpečí, je to situace, v níž jsou tváří v tvář hrůze přiváženi diváci sedící v kině, kteří nemají jak uhnout.

Film se občas koupe v depresivní atmosféře očekávané apokalypsy. Nejde tu jenom o horor, strach z jednotlivých monster, ale i o katastrofický film, očekávání soudného dne. Brnká se tím na strunku náboženské bázně i celkového naladění tehdejší společnosti – v 80. letech hrozila atomová válka, lidé byli bombardováni zprávami o zhoršujícím se životním prostředí (tehdy se tedy mluvilo hlavně o ozónové díře a únicích ropy v moři) a americkým ulicím vládla vlna zločinu, jež byla přímým důsledkem vysoké nezaměstnanosti a minimální drogové prevence. Že to do tohoto filmu nepatří? Není to v něm sice ukázáno, ale onen návrat mrtvých z hrobů, kteří se již nemůžou dívat na to, jak to tu vedeme, stejně jako vpád ničivé energie z nebes (doslova roztržené oblohy), to jsou umělecky sublimované strachy oné doby.

Film přitom zůstává silně reflektivní – věřit máme „šaškům z televizní reklamy“, mediálně vykonstruovaným hvězdám, které svou činností jako by spíš existenci paranormálních problémů podporovali a vyvolávali, tedy komerční nabídkou vytvářeli poptávku. Ti, kdo vás děsí, vás mají zároveň i zachránit. Ghostbusters jsou přitom ti nejobyčejnější chlápci pod sluncem. Ano, tři ze čtyř mají vysokou školu, ale jeden z nich je úplně nepraktický a mimo realitu (Egon), druhý hodný moula (Raymond) a třetí vykutálený šarlatán, který na paranormální jevy vůbec nevěří, hodlá je jenom komerčně zneužívat (Peter).Nevzdělaný, ale o to srdečnější, je v souladu s dobovými stereotypy pouze černoch Winston.

Právě Peter Venkman v podání Billa Murraye je srdcem filmu – zastupuje skeptického diváka, který komentuje svůj život, jako by to byl film. Vžívá se do různých rolí, předstírá znalosti, ale hlavně má všechno strašně na háku, včetně apokalypsy. Je to přerostlý puberťák, kterého baví trochu šokovat, baví ho beztrestně urážet ostatní, případně ničit věci a ještě si za to nechat platit. Jeho drzost, přestože se mnohokrát pohybuje na hranici různých trestných činů, je okouzlující. Venkman přitom nikomu přímo neubližuje, jen zneužívá lidské hlouposti a spoléhá se na to, že všechno okecá. Samozřejmě, o tom, kdo je hloupější, si rozhoduje sám, a proto nemá výčitky pouštět elektřinu do nebohého studenta, protože přece dostal zaplaceno jako pokusný králík.

Krotitelé duchů nás udržují v iluzi, že je možné nikdy nezestárnout, být absolutně nezodpovědným, a ještě za to být oslavovaný a najít někoho do páru. Právě proto sami jako film téměř nestárnou, protože v jistém ohledu nechceme stárnout ani my a naše kultura nám umožnuje být celoživotně infantilními. Jsou příkladem postmoderního díla, v němž se slučuje mnoho žánrů, postavy komentují děj z odstupu, hrozí absolutní zkáza, ale my se jí smějeme do tváře. Když se říká, že je to jen komedie o nezávažných věcech, tak to zjevně není pravda. Hraje se tu o osud celého světa, ale bez osudovosti. Hrozba je reálná, ale reakce na ni jsou posměšné, znevažující nebo odevzdané („až se vás příště někdo zeptá, jestli jste Bůh, tak řekněte, že jo“).

Nejsou tu žádné slabé nebo zbytečné scény, triky jsou vyvedené tak, že až na výjimky nepůsobí zastarale, tempo zůstává stále dostatečně rychlé, ale nic tu není jenom pro efekt. Casting nemá chybu, všichni tvůrci byli v tu dobu ve vrcholné formě. Z vědců-snobů a elitářůse stala pracující třída, víra v nadpřirozeno je šalamounsky potvrzena i vyvrácena. Tento film to hraje na tolik stran, že ve výsledku neodrazuje nikoho. Jen je zjevné, že víc přitahuje kluky.