Recenze: Bez soucitu

Když jste kravaťák pařížské pobočky americké ambasády, jehož největší akcí bylo přilepení štěnice sešívačkou na spodek stolu, připadáte si lehce nevyužitý. Přesně tak se cítí James Reece (Jonathan Rhys Meyers) jehož přítelkyně ho právě požádala o ruku (nová doba, pánové, připravte se). Ten samý večer se Reece konečně dočká první ostré akce. Dostává za parťáka Charlieho Waxe (John Travolta), neortodoxního maniaka, který ovládá bojová umění, střílí jako pánbůh a hláškuje způsobem, jako kdyby ho sem někdo vstřelil ze scénáře Shanea Blacka (první dvě Smrtonosné zbraně, Poslední skaut). Že to zní dobře? V základě ano. Problém je však v tom, že na rozdíl od nařachané Travoltovy postavy se všechno ostatní bere příliš vážně.

Napřed se vraťme k 96 hodinám, jednomu z nejlepších akčních filmů loňského roku, který shodou okolností režíroval ten samý člověk. 96 hodin fungovalo z několika důvodů (pomineme-li režii):

- Jednoduchá zápletka je dostatečně blbá, aby ani nebylo třeba se v ní příliš rýpat a současně nabízí naprosto jasný a pochopitelný motivační základ.

- Hlavní hrdina je cool za každé situace a jakkoli jsou jeho Seagalovské eskapády přehnané, vždy je tu nějaká berlička, díky které jsme ochotni scéně věřit.

- Nevybočuje se z konceptu. Co je řečeno na začátku, toho se tvůrci drží až do konce.

Bez soucitu má v mantinelech velmi podobný koncept. Vše je ale dotažené do trochu jiné polohy. Jakoby Luc Besson/producent zapomněl, proč byl Luc Besson/scenárista minule tak úspěšný.

- Zdánlivě jednoduchá historka se postupem času zvrtne v absurdní ambiciózní story o lidském účelu, síle lásky, fanatismu a oddanosti až za hrob.

- Charlie Wax je bůh, k ruce má ovšem kolegu, který „jakoby tam nebyl“.

- Charlie Wax je absolutní bůh, takže se každá přestřelka zvrhne v mustr „Charlie se krčí v úkrytu, naběhne jeden protivník, rána a mrtvola! Charlie se otočí, naběhne další protivník, rána a mrtvola! A tak dál...“. To může být zábavné v přestřelce se třemi lidmi, nikoli s dvaceti.

Bez soucitu je, na rozdíl 96 hodin, přesnou ukázkou toho, co zpravidla dělá Bessonova fabrika špatně. Mele do sebe veškeré nápady, aniž by přemýšlela nad jejich slučitelností, a snaží se nejen být poctivým akčním filmem, ale i poselstvím. Oboje špatně. Dvakrát tolik, pokud máte šachovou partii o dvou figurkách, z nichž jedna má průraznost pancéřové střely a druhá vypadá jak kámen vystřelený z praku. Nic proti Meyersovi. Tak dobře v obleku umí mimo něj vypadat snad jen James Bond (že by stejný krejčí?). Ale ta postava je od počátku uchopená špatně. Příliš dlouho čeká, než začne něco dělat. Ani jednou neprojeví nějakou větší duchapřítomnost, a aby toho nebylo málo, má ještě od scenáristů předepsanou "legrační" scénu zfetování, která ovšem není zdaleka tak zábavná jako ta v Mizerech 2.

Co rozhodně celou dobu baví je Charlie Wax Johna Travolty. A nejen proto, že je ta postava samo o vděčně rozehraná. Nejednoznačný maniak působí nebezpečně od první minuty, i když je současně jasné, že kope za správnou stranu (respektive klišé, že by tomu tak nebylo, si naštěstí tvůrci odpustili). Travolta si roli maximálně vychutnává a je právě jeho zásluhou, proč nakonec Bez soucitu jakžtakž funguje. Tvůrci se při psaní téhle ujeté postavy očividně velmi dobře bavili a je ohromná škoda, že podobnou nadsázku neprojevili i ve zbytku příběhu.

Zklamáním je nakonec i režie Pierrea Morela. Akční scény sice vypadají kompozičně dobře a sem tam potěší nápadem (boj se šálou), fungují však jen ve full-contact sféře. Jakmile se najede na notu nekončící osmdesátkové přestřelky, přestává to být legrace a nastupuje únavné funění. Ještě že se (nebo vlastně bohužel) stejnou měrou střílí, jako pere (scéna s bazukou, známá z trailerů, je naštěstí stále cool). Vyloženě nezvládnutou akcí je před-finální honička na střechách domů. Buď selhal střihač, nebo samotný Travolta, který se jí účastní. Každopádně to vypadá, jakoby se střih nepoddával tempu filmu, ale schopnostem Travolty, který nedokáže zvládnout víc jak půl střechy bez pauzy na oběd.

Bez soucitu dostává mnohem větší sodu, než si zaslouží. Tak už to ale bývá, pokud natočíte jako svůj druhý film „téměř dokonalý akční film“. Nudit se u tohohle akčního výplachu každopádně nebudete. Děje se tam toho hodně a i kdyby nic jiného, John Travolta je takřka geniální. 96 hodin dokázalo, že i z Bessonovy stáje může vyjít nepřeplácaný (a z profesního hlediska neuvěřitelně čistý) akční úder a je ohromná škoda, že se Bez soucitu toho konceptu opět vzdává.

Pro čtenáře posledních odstavců: Smíchejte Bez soucitus Kurýrem, odeberte příběhu sloužící jednoduchost, nahraďte ji ambiciózní přeplácaností a do toho všeho vražte matného Meyerse a ďábelského Travoltu. Ono pověstné „protřepat, nemíchat“ se tu bohužel nedodrželo. Kdyby ano, bylo by to jen ku prospěchu.