Železní bratři ukazují prokletou wrestlingovou rodinu. Tihle svalovci vás rozhodně rozpláčou

Synů a jejich problémů bylo ve skutečnosti tak moc, že Durkin se při psaní scénáře rozhodl jednoho z nich (Chrise) zcela opomenout. Sledujeme tak kvartet ve složení Kevin (Zac Efron), David (Harris Dickinson), Mike (Stanley Simons) a Kerry (Jeremy Allen White). Fritz v démonickém a autoritativním podání Holta McCallanyho vládne rodině pevnou rukou a jeho manželka Doris (Maura Tierney) neposkytuje dostatečně silnou protiváhu. Chlapci jsou odmala vedeni k tomu, aby si své problémy řešili sami, případně mezi sebou – Fritz je spíše jejich koučem a neúnavným hecířem ke stále hvězdnějším výkonům.

Mladíci jsou si vzájemně oporou navzdory tomu, že jejich otec mezi nimi buduje rivalitu a řevnivost. Dokonce si vede pořadí oblíbenosti jednotlivých synů a zdůrazňuje, že pouze pílí a poctivým tréninkem je možné si jeho lásku (a tedy posun na tomto hrůzostrašném žebříčku) zasloužit. Skutečně jen těžko bychom hledali odpudivějšího zástupce nejen toxické maskulinity, ale rovnou celé výkonově orientované západní společnosti. Je více než příznačné, že poznávacím chvatem Fritze jako aktivního wrestlera byl železný spár (Iron Claw, jak se také snímek jmenuje v anglickém originále) – stejně zdrcujícím stiskem brání i tomu, aby jeho synové rozvíjeli svou individuality.

Nadějného diskaře Kerryho tak kvůli zklamání z neúčasti amerických sportovců na moskevských olympijských hrách dotlačí k wrestlingu, stejně jako později hudebně nadaného Mikea. Starší Kevin a David se už tlaku, aby kráčeli v otcových stopách, ani nebrání. První více než hodinu (tedy zhruba polovinu stopáže) sledujeme budování vztahů mezi bratry, jejich snahu dostát náročnému otci a postupné etablování jednoho po druhém v ne úplně přehledné wrestlingové hierarchii.

Zpočátku se zdá, že bratrovražedné soupeření může být tím hlavním problémem; obzvlášť poté, co nejstaršího Kevina „přeskakují“ jeho mladší sourozenci. Jenže posléze se začnou dít ještě mnohem horší věci, kvůli nimž Kevin hovoří o rodinném prokletí. Jenže tím, co skutečně vede ke zkáze jednotlivců, není nadpřirozená kletba, nýbrž obyčejný nedostatek lásky a přijetí, jemuž musejí Fritzovi synové neustále čelit. V budování divácké nenávisti vůči patriarchovi a zároveň soucitu vůči snaživým synům je Durkin více než úspěšný – bohužel se však až příliš odklání od experimentování spojeného s nezávislou tvorbou a namísto toho využívá osvědčené hollywoodské vzorce.

Body k líbivosti pro leckoho jistě přidá fakt, že jde o příběh podle skutečné události. Navíc je třeba ocenit extrémní oddanost herců v čele s Efronem a Whitem, jež se i díky lichotivé kameře Mátyáse Erdélyho (Saulův syn) podařilo nasnímat v takových úhlech, že působí osvaleněji a hrozivěji (a vinou osmdesátkových účesů zpočátku i trochu směšněji) než kdy dřív. Navzdory ohromující muskulatuře jsou však jejich postavy až překvapivě emočně uvědomělé, čímž o to výrazněji kontrastují s chladným otcem, do jehož nitra v podstatě nenahlédneme.

To jsou však poměrně povrchní kvality a pod svalnatým zevnějškem toho snímek mnoho navíc nenabízí. Drží se šablony rodinného dramatu a ve druhé polovině pouze prohlubuje mizérii, v níž se synové vinou otcovy necitlivosti ocitli. Stejně jako film nedokáže uspokojivě vysvětlit, jak se ve wrestlingu skutečně zápasí a jak je možné v něm být nejlepší, nenabízí ani východiska, jak přistoupit k němu samému. Nabízí jen suverénně natočené a žánrově čitelné vyprávění, jehož myšlenkové jádro je však zřetelné od prvních minut a z nastolené cesty až do konce neuhne.

Ve výsledku jde o klasicky dekonstruktivní drama o sportu, ukazující odvrácenou tvář amerického snu – totiž že tlak na výkon a neustálou snahu být nejlepší ke skutečně šťastnému životu nevede. To je pěkné, ale… co dál?

Snímek měl americkou premiéru v listopadu v Dallasu, kde se většina děje také odehrává, nyní se miláček tamější kritiky dostává i do našich kin. Podívat se můžete i na náš žebříček nejlepších sportovních filmů.