Věčný svit zůstává jedním z nejlepších romantických filmů, i když už je trochu „cringe“

Joel Barish (Jim Carrey) je zakřiknutý mladý muž, který se brouzdá životem a pochybovačně sní o tom, že najde štěstí. Jednoho dne ve vlaku potkává energickou a extrovertní Clementine (Kate Winslet) a zdá se, že k sobě oba táhne něco nepřekonatelného. Následuje nádherné období vzájemného poblouznění, jejž však časem vystřídá hořkost reality.

Negativita se proměňuje v bolestivou nevraživost, a jak to tak bývá, Joel i Clementine si jednoho dne řeknou: bylo by lepší, kdybych ho/ji radši nikdy nepotkal/a! Naštěstí žijí ve světě, kde je něco takového možné zařídit. Existuje v něm společnost, která vám v případě nutnosti vymaže bolestné vzpomínky, jako jsou smrt blízkého či právě rozchod. Joel si však uprostřed procedury uvědomí, že na Clementine vlastně zapomenout nechce, a začíná jeho hektický úprk vlastní myslí, která se mu rozpadá před očima.

Snad není troufalé mluvit o zakončení notoricky známého dvacet let starého filmu, takže... Joel ve své snaze nevyhnutelně selže a o své vzpomínky přijde. Dozvídáme se však, že scény ze začátku filmu se ve skutečnosti odehrávají jako poslední, a přestože se Joel a Clementine již neznají, osud je k sobě stejně opět zavane. Film opouštíme s optimistickou nadějí, ale také s nejistotou, že pár je nevyhnutelně odsouzený zopakovat stejné chyby a že další pokus najít spolu štěstí může být zárukou stejného zklamání.

Michel Gondry je především technický hračička, proslavil se jako režisér některých ikonických videoklipů, například pro White Stripes. Tato poloha mu sedne nejlépe – tedy krátká a nahuštěná exhibice filmařských nápadů. I u Věčného svitu je patrné, že se nejvíc ze všeho vyžívá v sekvencích rozpadajících se a splývajících vzpomínek, během nichž se spoléhá na svůj jedinečný filmařský cit a nápaditost. Využívá především praktické triky s minimální pomocí počítačů, proto je ještě dnes radost se na film dívat.

Důležité je, že v tomto případě neztrácí kontakt s intimitou příběhu dvou lidí; jejich vztah nikdy nepřestane být ve středu dění. Jedná se o Gondryho nejsoustředěnější celovečerák, jehož emocionální účinnost už nebyl znovu schopný zopakovat. Jistě s tím má co do činění oscarový scénář Charlieho Kaufmana, který ho psal ve fázi své kariéry, kdy se pokoušel zavděčit mainstreamu. Byl tedy ochotný usilovat o diváckou vstřícnost a přes veškerou svou nedůvěru v (jak se obával) až příliš romantický a kýčovitý film u něj vydržel až do konce.

Příběh kombinuje chytlavý sci-fi námět, jednoduchost romantické zápletky, a přitom dostatečnou úroveň detailu, aby výsledek působil unikátně. Gondryho technické hříčky jsou díky tomuto scénáři dostatečně motivované, stávají se součástí děje a jejich přítomnost nepůsobí jako samoúčelné patlání. Je vidět, že s námětem přišel samotný režisér a film od počátku koncipoval tak, aby výrazná stylizace byla jeho součástí. Ve Věčném svitu všechno zapadá do sebe a jednotlivé prvky jsou ve vzájemném kontaktu. Čistě z hlediska konstrukce jde o ideální film, jehož kvalitu je velmi snadné rozpoznat a ocenit.

To platí i pro obsazení. Jim Carrey se ocitl ve své seriózní éře a bral role ve vynikajících filmech jako Formanův Muž na Měsíci nebo Truman Show. Věčný svit byl jiný tím, že Gondry se zařekl nedovolit Carreyho komické personě proniknout na povrch ani v náznaku. Zakázal mu improvizovat, což bylo pro Carreyho zcela nezvyklé, a pokoušel se ho vyvádět z komfortní zóny například tím, že mu přesně nevysvětlil záběrování scény.

Gondryho cílem bylo, aby Carreyho komediální sebepopření reflektovalo Joelovu uzavřenost a neschopnost projevovat emoce. Původní volbou pro roli byl mimochodem Nicolas Cage, který však měl plný harmonogram. Kate Winslet prý roli získala, když jako jediná z kandidátek měla ke scénáři kritické připomínky, místo aby se snažila vetřít tvůrcům do přízně, což skvěle odráží povahu Clementine. Studio ji prý v jedné fázi preprodukce chtělo vyměnit, Gondry však pohrozil opuštěním projektu.

Kdyby byl Věčný svit uvedený dnes, vrhli bychom se na něj jako smečka vlků a rozcupovali ho na kusy. Rozhodně vrcholně odráží to, co dnes nazýváme „ufňukaností“ přelomu století. Joelovy monology jsou plné naivního cynismu, který už je krok před devadesátkovou komerční kontrakulturou, ale ještě nedosáhl dnešní úrovně performované sebereflexe. Hrdina se tedy pouští do banálních pozorování typu: „Písek se přeceňuje, jsou to jen malé kameny,“ jež následují sáhodlouhé sebelítostné rozbory vlastní introverze.

Samozřejmě, že „kdyby byl film X uvedený dnes, působil by absurdně“, je samo o sobě nesmyslné rétorické cvičení. Není nijak divné, že snímky, obzvlášť ty snažící se o intimitu a každodennost, působí po dvou dekádách podivně, chtěně a trochu legračně. Za další dvě desítky let si budeme totéž říkat o dnešních premiérách. Věčný svit je tedy rozhodně produktem své doby a dnes ho snadno odhalujeme jako konstrukt. Jsme odstřižení od jednoho typu autenticity, tím lépe však můžeme pochopit mediální autenticitu onoho díla. Takhle lidé před dvaceti lety uvažovali a zaznamenávali upřímnost, srdceryvnost, romantiku i životní tápání.

To, že oproti dnešku chápeme umělost jejich postupu, dobová klišé a zvyklosti, neznamená, že tehdejší vyprávění nemohla narazit na něco univerzálního nebo jinak strhujícího. Michel Gondry je skvělý režisér a Charlie Kaufman je nefalšovaný scenáristický génius. Skutečnost, že i oni tvořili v mantinelech svého světa, jejich práci nutně nesnižuje.

Často se dnes setkáváme s výtkou, že Clementine je typickou ukázkou „manic pixie dream girl“, tedy tehdejšího populárního ženského ideálu, jenž existoval proto, aby tápavým mužským hrdinům umožnil najít jejich naplnění. Jenže jednou z point filmu je, že Joelova tendence přistupovat ke Clementine tímto způsobem patří k hlavním důvodům, proč jejich vztah ztroskotal. Věčný svit balancuje na hranici, kdy se snaží romantický ideál své doby naplnit a uspokojit základní tužby publika, a zároveň ho podrobit kritice. Není to tedy tak přímočaré.

Nultá léta to v současnosti mají těžké. Neuplynulo od nich dost času, aby šlo automaticky o retro, zdaleka však neodpovídají dnešní citlivosti. Právě proti jejich estetice se nastupující generace tvůrců i publika nejvíc vymezují a považují ji za „cringe“. Ne že by se Věčný svit nesetkával s občasnou kritikou za naivitu, strojenost a přepjatost, přesto je nepopiratelné, že jde o film, který pohnul celou generací.