Kosmonaut z Čech je film ztracený ve vesmíru. Obraz naší země v něm nehledejte

Jakub (Adam Sandler) je v polovině své osamělé osmiměsíční cesty za Jupiter. Český kosmonautský tým (ano, vážně) závodí s Jižní Koreou o to, kdo první dosáhne tajuplné nebuly, která se jednoho dne objevila na noční obloze.

Náš hrdina už začíná ve své samotě mírně vyšilovat, zdravého rozumu se nepouští jen díky vzpomínce na svou těhotnou ženu Lenku (Carey Mulligan). Co neví, i když tuší, je záměr jeho partnerky se s ním rozvést, což před ním vedení vojenského programu pro jistotu tají. Odmlka Lenky však vede Jakuba k nalezení nového přítele – obřího mluvícího pavouka, který jednoho dne opustí jeho hlavu. Pojmenuje ho Hanuš (Paul Dano) po tvůrci pražského orloje a vede s ním konverzace o své samotě.

První chybu, kterou můžeme u Kosmonauta z Čech udělat, je uvažovat o jeho příběhu příliš doslovně. Žádná vesmírná agentura by samozřejmě na misi nikdy nevyslala jednoho jediného člověka. Důsledky na lidskou psychiku pobytu ve vesmíru jsou důsledně studovaná a v rámci možností maximálně ošetřená věc. Nehledě na ryze pragmatický důvod, že v případě nehody, nemoci či jakékoliv jiné indispozice by celý projekt okamžitě krachnul. Námět je tedy nutné číst alegoricky, kdy tvůrci zkrátka chtějí vyprávět příběh „nejosamělejšího muže na světě“ a docilují toho tím nejvíce doslovným způsobem.

Jakub se ostatně nechová ani tak jako vycvičený astronaut na misi, ale spíš jako osamělý chlápek ve svém bytě. Čím víc tedy budeme chtít uplatnit kritické uvažování na logiku situace, tím větší problém budeme mít se skousnutím příběhu. Lepší to tedy nedělat, tato kritéria neuplatňovat a přemýšlet o vyprávění jako o symbolické cestě za nalezením správných hodnot.

V tomto ohledu je Kosmonaut poněkud archaický. Příběh, v němž je lidská samota zpodobněna osamělou vesmírnou poutí, nám musí být nevyhnutelně povědomý, viděli jsme ho mnohokrát. A nešťastné je, že tvůrci nemají velkou potřebu žánrovou formuli aktualizovat. Například i kdybychom nečetli synopsi filmu, chápali bychom od prvního okamžiku, že Jakub a Hanuš musí dřív nebo později navázat kolegiální vztah, takže první čtvrtina až třetina stopáže, kdy před ním Sandler prchá, působí jako poněkud úmorná povinná položka, než film doopravdy začne. Tím méně času pak vyprávění má k rozvedení svých motivů.

Tady bohužel hapruje rozhodnutí stát se artovkou prostřednictvím absolutní vágnosti. Zjevně máme meditovat nad svým vztahem k druhým lidem v kontrastu k naplnění vlastních ambicí. Jenže každý jeden dílek skládačky je zcela nekonkrétní. Jako skládat puzzle fotky oblohy bez mráčku. Nepoznáme osobnost Jakuba ani Lenky, nemáme šanci pochopit, na čem jejich vztah stojí, co jeden pro druhého znamenali a co očekávají. Jakub nevystupuje jako ambiciózní člověk s jakýmkoliv zájmem o misi nad rámec vágní poznámky, že se chtěl vždy podívat za Jupiter. Ani Hanuš nám svými veskrze obecnými průpovídkami neudělá jasno. Přítomnost tohoto tvora je nakonec veskrze zbytečná a kdyby ve filmu nebyl, zase tolik by se nestalo. Což je divný dojem, k němuž můžeme u obřího mluvícího pavouka dojít.

Lenka je pak úžasnou ukázkou toho, že nestačí ženskou postavu vepsat do většího kvanta scén, když se neudělá naprosto nic pro rozvedení jejího charakteru. Chudák Mulligan je ve stejné situaci, jako byla v Maestrovi. Je jasné, že tvůrci nechtěli, aby byla pouhou ikonou, k níž se vztahuje protagonista na své cestě, tak jí udělali celou vlastní dějovou linii. Absentuje ale jakákoliv vůle dát Lence osobnost a agendu, v praxi zůstává enigmou a mystériem. Její jediná práce je milovat/nemilovat protagonistu. A je to tím divnější, čím víc času s ní musíme trávit a kolik vágních vět ji slyšíme pronést.

Tvůrci nejspíš usilovali o dosažení univerzality, kdy si každý divák bude moct dosadit do Jakubovy pozice sám sebe. Byli ale tak důslední, že nezbyla ani skořápka lidské bytosti a hmatatelného vztahu. Hlubšího zážitku jde pak dojít jen prostřednictvím úplné vlastní projekce, kdy si v hlavě jednoduše vytvoříme vztahy a dodáme informace, které ve filmu nejsou. Možná řeknete, že to samo o sobě má svou hodnotu, a vskutku. Když se ale vrátíme k přirovnání k puzzlím modré oblohy bez mráčku, tak při jejich skládání můžeme nechat mysl putovat až kamsi do nekonečna a vymyslet nejlepší nápad svého života, jenže za něj pak nebudeme vděčit fotografické kvalitě onoho obrázku. Puzzle tu nejsou bez zásluhy, daly nám šanci hledat. Nicméně si v nejmenším nemůžou klást nárok na to, co jsme našli.

V Kosmonautovi z Čech Renck opakuje svou představu o východoevropské estetice ze svého veleúspěšného Černobylu, u níž si kritici už před půl dekádou všímali, že je podřízená poněkud zkratkovitě dystopické představě o světě utopeném v antipestrých barvách, kde lidé chodí oblečení v antimódním oblečení a žijí v antiútulné architektuře zcela oproštěné od individuálního zásahu a především západního vkusu. Už když v prvních minutách vidíme Jakubovu „současnou“ fotku s jeho manželkou, na níž jsou oblečení a učesáni jako pár z 70.let, můžeme se skoro pousmát.

Renck tedy znovu vytváří svůj vizuálně působivý jazyk založený na několika jednotících volbách, které vychází z představy západního tvůrce o (post)sovětském světě. Víc než cokoliv jiného se zdá, že režisér viděl Solaris (nebojte, víme, že zmínit v recenzi Kosmonauta Solaris je povinnost) a na jejím základě si vytvořil dojem o podobě celého východního bloku. Vzniklá vizuální identita slouží příběhu, i když neobstojí jako zobrazení autentického prostoru s historií, v němž žijí skuteční lidé.

V Kosmonautovi z Čech to nakonec může vadit o mnoho méně než v Černobylu, který se víc oháněl iluzí realizmu, ale při bližším pohledu šlo o stylizované dílo bez zájmu o pochopení jednotlivců a jejich zkušenosti (a to ve více ohledech než tom estetickém). Nejde nutně o výtku, zkrátka popis. V Kosmonautovi jsme v z principu žánrovém vyprávění oddaném retrofuturistickému (zobrazovaná technologie neodpovídá žádné konkrétní době, osciluje mezi 70. lety a současností) looku, jež se navíc odehrává na specifických lokacích vesmírné lodi a velína. Není tedy nepatřičné, jak uměle Renckova vize působí.

Pokud ale český divák přijde k filmovému Kosmonautovi z Čech zvědav, jak bude ztvárněna „naše“ předloha a „naše“ prostředí, může být notně zklamaný. S výjimkou české vlaječky na Sandlerově uniformě, vlastních jmen a velmi jemného (i když nepříliš „českého“) Sandlerova přízvuku tu nevzniká ani v nejmenším dojem, že sledujeme Čecha ve vesmíru a Česko na Zemi. Bohemie tu má asi takovou hodnotu jako u Shakespeara a Arthura Conana Doylea, tedy země, jejímž principem je, že ji my diváci neznáme a je vůči nám vzdálená a neuchopitelná. Jako Češi jsme v té trapné situaci, že nám je vlastně příběh určen z celého světa nejméně, protože budeme mít nevhodnou tendenci se s českým prvkem ztotožňovat, namísto aby pro nás byl exotickým ozvláštněním. Praktické tedy pro našince bude, když si fiktivní Česko ve filmu zamění třeba za Mongolsko a tak o něm bude uvažovat.