Válka policajtů ukazuje odpudivé slovenské devadesátky pomocí vražd, borovičky a Rytmuse

Název Válka policajtů má většina z nás spojený hlavně se zdařilou francouzskou kriminálkou z roku 2004, kde proti sobě stanuli Gérard Depardieu a Daniel Auteuil. Oba sice zaměstnávala policie, avšak každý z nich přistupoval k práci odlišně – jeden se snažil chytat zločince i za cenu značných etických ústupků, ten druhý využíval policejní odznak spíše k získání větší moci. Snímek Oliviera Marchala nenabízel jednoduchá východiska, bránil se rozdělení postav na kladné a záporné a naznačoval řadu úskalí policejní práce.

Podobné ambice zřejmě měl i zkušený producent Rudolf Biermann při adaptaci románu Arpáda Soltésze Hněv. Se Soltészem se Biermann setkal už při přípravě politického thrilleru Sviňa, k němuž tento politický komentátor a spisovatel rovněž napsal předlohu. Soltész se dlouhodobě zabývá mapováním slovenské společnosti a její politické sféry, kvůli čemuž dochází k poměrně pesimistickým závěrům.

„Ukazujeme kořeny toho, jak se konstituovaly slovenské bezpečností složky a jak fungují dodnes. Běží na operačním systému, který na čerstvě založený slovenský stát nainstaloval Mečiar,“ řekl Soltész na tiskové konferenci po projekci snímku. V tomto případě neposloužil „jen“ předlohou, nýbrž podle vlastní knihy napsal i scénář k Biermannově režijnímu debutu (Sviňu totiž natáčela především Mariana Čengel Solčanská, i když je Biermann pod režií uveden též). Práce podle jeho vlastních slov vypadala tak, že z románu odstraňoval dialogy, postavy a motivy, aby se snímek vešel do celovečerní stopáže. A na výsledku je to hodně znát – a to nejen proto, že má na slovenské či české poměry ohromujících 150 minut.

Krimi thriller Válka policajtů totiž působí spíše jako přehnaně sestříhaná minisérie či nabobtnalý pilot k seriálu nežli kompaktní film. Postupně se v něm objeví a vzápětí zase zmizí spousta postav, jejichž osudy se dále nerozvíjejí. Stejně tak dojde k řešení množství případů, smysluplného završení se však dočkají jen některé. Nejde však o umělecký snímek, kde by podobné výpustky a nedořečenosti mohly prohlubovat a ozvláštnit divácký zážitek – sám Soltész přiznal, že chce vyprávět jednoduché a přímočaré příběhy.

Snímek drží pohromadě díky postavě policejního kapitána Mikyho Mika v charismatickém podání Alexandera Bárty. Zpočátku nevíme, co si o něm myslet, jelikož kombinuje kus belmondovského rošťáctví s ochotou spolupracovat se zločinci, aby mohl dopadnout jiné zločince (podobně jako Auteuil ve francouzské Válce policajtů). Především však budí dojem bogartovsky vyhořelého nihilisty, který spíše než hodnotám strážce zákona holduje alkoholu.

Miky se nevyhýbá kšeftům s mafiány, aby udržel mocenský status quo a nevyvolal na východě Slovenska pouliční válku gangů. Proto zrovna nejásá, když mu je za parťáka přidělen ambiciózní poručík Igor Molnár (Juraj Loj), který rovněž není žádný svatoušek, ale ještě nepřišel o iluze. V první části filmu sledujeme jejich postupné sbližování, vodkou a borovičkou podlitý střet dvou různých pohledů na výkon policejní profese.

Později však dojde k osudové tragédii, Miko opouští hned několik rozdělaných případů a zamotává se do sítě intrik ještě hlouběji. Jeho protivníci mají konexe na nejvyšších místech a jako hlavní zlo je vykreslena Slovenská informační služba, i ve skutečnosti dlouhodobě problematický orgán. To vše postupně vede k tomu, že i Miko se stává nežádoucím a musí všemi dostupnými prostředky bojovat o své přežití i vyřešení aspoň některých případů.

Vedle Mika a Molnára se tak postupně seznámíme i s mafiánem Bercim (Patrik Vrbovský aka Rytmus), jeho pravou rukou Macem (Jakub Štáfek), zrádným SISkařem Káblem (Ady Hajdu), policejním šéfem (Jevgenij Libezňuk), novinářem Pal’em (Tomáš Turek), zabijákem Inženýrem (Marián Mitaš), ranařskou barmankou Žanetou (Annamária Janeková) či neohroženou lékařkou (Anežka Petrová), klíčovou postavou hned z několika důvodů. A ve výčtu postav by šlo ještě chvíli pokračovat, jelikož se jich zde mihne opravdu velké množství, ačkoli není vždy úplně jasné proč.

Cílem tvůrců bylo vykreslit divoká 90. léta na Slovensku, kdy mafiánské gangy vládly ještě mnohem pevnější rukou než u nás. A tato ambice se podařila, jelikož všudypřítomná špína, oprýskanost, alkohol, cigaretový kouř a morální mizérie z plátna přímo sálá. Ve Válce policajtů není v podstatě jediná kladná postava – i idealističtí policisté mají své slabiny a naopak někteří z mafiánů dovedou být překvapivě nápomocní. Soltész se však snažil ukázat, jak se každý, kdo neváhá ušpinit si ruce a je ochoten bojovat s netvory, se nakonec netvorem sám stává.

To je jistě silný motiv, ovšem samotný film je ve výsledku velmi roztříštěný, motivicky i stylisticky nekoherentní. Například v překotně stříhaném úvodu slyšíme až kýčovitě přehnané množství klasické hudby, později se však s touto zálibou už vůbec nepracuje. Nelze se zbavit dojmu, že vidíme několik stylově různých filmů s touž hlavní postavou, které se dočkaly masivního sestříhání a slepení dohromady. Ukvapenost leckterých zvratů a posunů v příběhu může vést až ke ztrátě divácké pozornosti, přesto se tvůrčímu týmu daří nabízet dostatek poutavých momentů k tomu, aby film nepřestával bavit. Spíše než soudržný a pečlivě prokreslený příběh však Válka policajtů poskytuje depresivní vhled do skličující atmosféry panující u našich východních bratří v 90. letech.

Kriminálka Válka policajtů bude od čtvrtka v našich kinech. Podívat se můžete také na náš žebříček nejlepších thrillerů.