Ferrari míří na vítěznou pozici. Adam Driver nás učí dívat se na sport novýma očima

Snímek měl dlouhou a komplikovanou preprodukci s kořeny v roce 2000. Jeho scenárista Troy Kennedy Martin už dokonce opustil svět v roce 2009. Hlavní roli měl původně ztvárnit Christian Bale, pak Hugh Jackmana po čtvrt století snímek vidíme s Adamem Driverem v čele. Což je trochu legrační, když si uvědomíme, že když Mann začal snímek o šedesátiletém byznysmenovi poprvé zvažovat, byla jeho budoucí star ještě na střední škole.

Nakonec se projekt skutečně rozhoupal a nutno říct, že Driver se ukázal být nejlepší volbou zdaleka nejen díky svému jménu. Na jednu stranu jde o jednoho z nejrespektovanějších a neznámějších herců své generace, na druhou ale jeho tvář není do naší myslí zažraná stejně jako ta Jackmana a Balea. Driver, pokrytý vrstvou poměrně povedeného zestaršujícího make-upu, nemá problém stát se novým člověkem a jeho nezanedbatelné herecké schopnosti září naplno. Stejně jako Penélope Cruz coby jeho energická, emancipovaná, ale také vnitřně zlomená manželka.

Skutečnou hvězdou tu je ale režisér Michael Mann, který se samozřejmě stará o to, abychom nedostali jen tak nějaký filmový životopis. Enza Ferrariho navštěvuje v nejkritičtějším momentu jeho života. Automobilka je v roce 1957 na pokraji krachu a jemu nezbývá než vyhrát notoricky vražedný severoitalský závod Mille Miglia, jenž si během let vyžádal již desítky mrtvých. Jen stvrzení prestiže v podobě prvního místa mu zajistí dost silnou vyjednávací pozici na získání financí.

Problém je, že polovinu akcií jeho firmy vlastní jeho manželka, s níž je po smrti syna na nože. Přestože mezi nimi existuje jistá náklonnost a porozumění, Laura, rozhodně dává najevo, že jako první myslí v tuto chvíli na své vlastní zaopatření. S Enzem je ochotna uzavřít dohodu o poskytnutí plné vůle, tu by ale rozhodně mohlo narušit zjištění, že její manžel sponzoruje ve své utajené rezidenci milenku Linu (Shailene Woodley) i s desetiletým synem.

Michael Mann nevolí stejnou taktiku jako Ridley Scott, jenž ve svém filmu zdůraznil negativní stránky Napoleona v míře, že prakticky zanikly jeho kvality. V tomto ohledu je Ferrari stále klasicky sanitizovaný životopis ve stylu Luhrmannova Elvise, jehož hrdina je mnohem empatičtější, morálnější, rétoricky vybavenější a zkrátka „kladnější“, než byl jeho předobraz. Kdybychom tu měli začít rozebírat, o kolik je Enzo v podání Adama Drivera „lepším“ (i když jistě ne dokonalým) člověkem, než byl podle dostupných informací skutečný Ferrari, nejspíš bychom se začali poněkud rozčilovat. Tak od toho jděme raději pryč.

Naštěstí platí, že Mann a Martin našli pro svůj film jinou motivaci než pojmenovávat zápory dávno mrtvého obchodníka. Jejich Ferrari je strhujícím příběhem o posedlosti a ochotě věnovat jedinému cíli celý svůj život, a to na úkor nejen sebe, ale i všech okolo. Ten vyniká mnohem lépe ve chvíli, kdy má daná osoba pořád dost skrupulí na to, aby měla co ztratit. Ferrari je tedy ve svých činech bezohledný, nicméně dokáže emocionálně chápat jejich důsledky.

Je již pravidlem, aby životopisný film, a tím víc sportovní film, ukazoval i negativní následky protagonistova konání. Tvůrci se přesto skoro vždy snaží dojít k momentu smíření. Vítězství v závodu může být emocionálně rámováno jako tak důležité, že podle hesla účel světí prostředky legitimizuje vše špatné. Tvrdohlavější vypravěči neváhají vložit do úst zanedbávaných rodinných příslušníků slova odpuštění a pochopení. Obojímu se Ferrari tvrdohlavě vyhýbá, popřípadě to obrací na hlavu.

Pokud považujete přeříkání známých událostí sportovní historie za spoiler, berte tuto větu jako varování. Snímek spěje k nechvalnému konci, kdy jeden z vozů Ferrari skutečně v závodě zvítězí, druhý ale fatálně havaruje a krom obou jezdců zabije devět přihlížejících, z nich pět dětí. Mille Miglia po této nehodě jako profesionální závod navěky končí. Ferrariho čeká vleklý soud, který ho nakonec zprostí viny. Podaří se mu automobilku zachránit a za přijatelných podmínek se sloučit s Fiatem. Jeho levoboček Piero zůstává dodnes v čele firmy.

Mann si dokonale připravuje karty k tomu, aby této ambivalence využil. Ferrariho posedlost vítězstvím a performativní bezohlednost vůči životu svých řidičů vede k tomu, co chtěl. Vedle brutální smrti, kterou vidíme v syrovém, neuhýbavém detailu, jde ale o nejprázdnější naplnění cílů, jaké si jde představit. Stejně tak nám Mann upírá možnost považovat nehodu a skon řidiče Alfonsa de Portaga (jehož památná fotka Polibek smrti je často užívána jako symbol strašidelné krásy podobně riskantního sportu) za romantickou.

Režisér v mnoha ohledech s až absurdní čistotou následuje tradice životopisných dramat. Závodník neustále mluví o svém vztahu s milovanou partnerkou. Píše jí dopředu dopis na rozloučenou, protože zná rizika své profese. Zanechává podpis pro Ferrariho syna. Z hlediska pravidel svého žánru jde doslova o chodící mrtvolu nejen proto, že víme, že musí zemřít, ale protože vyprávění ho nechá konat vše, co jsme si spojili s postavami odsouzenými ke smutnému konci. Ne však proto, abychom byli tím smutnější (pokud bychom k tomu přistupovali takto, bude nám to připadat spíš parodicky směšné), ale abychom pochopili naprostou zbytečnost této smrti, které mohlo být velmi snadno předejito.

Stejně si Mann hraje s dalšími pravidly životopisných sportovních dramat, nehledě na špičkovou audiovizuální stránku, jež nás vtáhne jak do komorních scén, tak do těch závodních. Jich není mnoho, když se jich ale dočkáme, stojí za to. Pro mnohé však bude problémem, jak náhle film skončí. Lze se tu bavit o dalším kroku k záměrnému upření diváckého uspokojení, nicméně je poněkud nedostatečné, že s výjimkou linky samotného závodu a konfliktu s Laurou jsou ostatní témata uzavřena lakonickými textovými nápovědami. Jedná se o největší škraloup filmu. Tím druhým jsou možná italské přízvuky anglicky mluvících herců, v jejichž důsledku občas postavy působí jako cizinci ve vlastní zemi. Jde si na ně však zvyknout.