Padesát a dost? Woody Allen překvapil zvěstmi o důchodu, které vzápětí popřel

Newyorský rodák Woody Allen je v kinematografii nepřehlédnutelnou postavou a tvůrčí silou. Jeho filmy, které si sám píše i natáčí a často v nich také hraje, už přes půl století obohacují stříbrná plátna o osobitou životní poetiku roztěkaného neurotika, jehož vztahy se ženami, sexualita a smrtelnost byly prozkoumány ze všech dostupných úhlů a všemožných žánrů.

Vždy s ním spolupracovali ti nejlepší a nejváženější herci a herečky a hned sedm z nich si za výkon v jeho filmech odneslo Oscara – více už mají na kontě jen William Wyler a Elia Kazan, kteří režírovali 14, respektive 9 oscarových rolí. V posledních letech se nad slavnou osobností přesto stáhla mračna, která upomínala na dvanáctileté manželství s herečkou Miou Farrow, s níž Allen žil od roku 1980. Jejich adoptovaná dcera Dylan Farrow otce obvinila, že ji sexuálně zneužil, když jí bylo sedm let.

Bouřlivý vztah mezi Allenem a Farrow, který vedle výše zmíněné kontroverze zahrnoval také pochybné vztahy herečky s adoptovanými dětmi, z nichž hned tři zemřely, inspiroval dokument HBO s názvem Allen v. Farrow. Tvůrci se ovšem zaměřili především na obvinění Dylan, které její nevlastní otec smetl ze stolu a pro Hollywood Reporter prohlásil, že dokumentaristé se absolutně nezajímali o odhalení pravdy.

Studio Amazon ovšem na popud této kauzy zrušilo kontrakt na čtyři filmy v hodnotě 68 milionů dolarů, který s Allenem uzavřelo, a režisér měl problém distribuovat svůj zatím poslední snímek Festival pana Rifkina. Ten byl uvedený na festivalu ve španělském San Sebastianu a následně obdržel omezenou distribuci také v USA.

Práce tedy Allenovi zhořkla a v živém instagramovém vysílání s Alecem Baldwinem prozradil, že vzrušení, které mu natáčení přinášelo, už z něj vyprchalo. To potvrdil ve víkendovém rozhovoru pro španělský magazín La Vanguardia, v němž vylíčil, že jeho následující, v pořadí už padesátý snímek, bude jeho posledním. Momentálně nese název Wasp 22, produkce proběhne v Paříži a tónem prý připomene thriller Match Point, v němž se ženatý protagonista zapletl do fatálního románku. „Principiálně zamýšlím nenatáčet další filmy a soustředit se na psaní,“ prohlásil šestaosmdesátiletý Woody Allen s tím, že hodlá napsat dlouho plánovaný román.

Tuto verzi alespoň o víkendu šířila světová média, která se s plodným tvůrcem loučila a rekapitulovala jeho přínos. Jak se ale dnes ukázalo, realita je jiná. Allenův tiskový mluvčí poskytl webu IndieWire prohlášení, v němž zkazky o důchodu vyloučil a informace španělského časopisu označil za vytržené z kontextu. „Woody Allen nikdy neřekl, že jde do důchodu nebo že hodlá psát román,“ stálo v prohlášení. „Uvažoval o tom, že přestane natáčet filmy, jelikož tvorba snímků jdoucích okamžitě na streamovací platformy mu jako milovníkovi kinematografie nepřináší radost. Momentálně nemá v úmyslu jít do důchodu a těší se na natáčení svého padesátého filmu v Paříži,“ objasnil tiskový mluvčí.

Allen se poprvé výrazněji zapsal do povědomí publika ve druhé polovině šedesátých let, kdy se jeho drobná postava s tlustými brýlemi objevovala ve špionážních parodiích jako Co je nového, kotě? (1966), Casino Royale (1967) či Seber prachy a zmiz (1969). Konec studiové nadvlády a vzestup mladé generace filmařských spratků znamenal pro prostořekého tvůrce ideální kulisu, v níž si začal pilovat pověst nezávislého a originálního autora.

Nekorektní povídkový snímek s erotickým podhoubím Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) (1972) či ztřeštěná futuristická komedie Spáč z následujícího roku Allena vystřelily mezi přední filmařské hlasy té doby, přičemž definitivní přelom a auru nesmrtelného vitálního tvůrce si zajistil roku 1977.

Tehdy napsal, zrežíroval a ztvárnil hlavní roli v nadčasové romantice Annie Hallová a za tento trojboj vyhrál hned dva Oscary – za nejlepší režii a scénář. Nominace ale získal i za svůj herecký výkon, čímž zpečetil výjimečný individuální úspěch, jemuž se však vyrovná i popularita a kanonický charakter jeho díla – časopis jej ve svém výběru 100 nejlepších filmů historie zařadil na sedmou pozici a Americký filmový institut mu v žebříčku 100 nejskvělejších amerických snímků přidělil 31. místo.

Od té doby byl Allen k nezastavení a takřka každý rok uváděl svůj nový snímek. Mezi nejúspěšnější následovníky Annie Hallové se řadí Manhattan (1979), Purpurová růže z Káhiry (1985), Hana a její sestry (1986) (druhý Oscar za scénář), Zločiny a poklesky (1989), Výstřely na Broadwayi (1994), Match Point – Hra osudu (2005) nebo Půlnoc v Paříži z roku 2011, která mu zajistila třetího scenáristického Oscara.

Navzdory ocenění, jakými se jeho tvorba těší od oscarové Akademie, se ale Allen každoročních ceremoniálů odmítá účastnit. „Ten ceremoniál pro mě není nijak důležitý,“ nechal slyšet pro Los Angeles Times roku 2011. „Podle mě neví, co dělají. Když vidíte, kdo ty sošky vyhrává, a kdo ne, pochopíte, jak jsou bezvýznamné. Vím, že to zní hrozně, ale Oscar za Annie Hallovou pro mě nic neznamenal,“ dodal. Jednou ale na předávání zlatých sošek vystoupil, a to po událostech 11. září, kdy představil několik filmů natočených v traumatizovaném New Yorku.

Jde o jeden z nejslavnějších filmů z minulého režimu, co skončily v trezoru. Nyní jde do kin jeho restaurovaná verze. Recenze se noří hluboko do minulosti, nachází nečekané paralely a ukazuje, v čem je Ucho nadčasový snímek.