Julia Roberts čelí konci světa. Nový thriller Netflixu předkládá chytlavý balíček napětí

Snaživý podpantoflák Clay (Hawke) učí na vysoké škole mediální studia, jeho manželka Amanda (Roberts) je dravá a nekompromisní markeťačka, která nám ještě před úvodními titulky stihne říct, že nemá moc v lásce lidi. Jde o postavy v principu až komicky antagonistické, větší protipóly by nešlo vymyslet. Jejich manželství přesto není zobrazeno jako v krizi, snad jen v zajetí rutiny.

Amanda to chce trochu ozvláštnit, rozhodne se tedy s manželem a dětmi vyrazit na výlet za město. Její náhlé projevy vstřícnosti Claye poněkud vyvádějí z míry a rodinná dynamika je od prvního okamžiku zjevně vykolejená. Snímek působí zneklidňujícím dojmem ještě předtím, než se stane cokoli zvlášť divného.

Vše ve filmu trochu šustí papírem, i vedení herců občas jako by obnažovalo sebe sama jako hru. Vždyť i děti vypadají jako vymyšlené – starší syn (Charlie Evans) je nadržený puberťák, jehož veškerou mentální kapacitu zabírá rádoby nenápadné pokukování po děvčatech. Mladší dcera (Farrah Mackenzie) je z rodiny nejvíc intuitivně napojená na situaci, nese prvky archetypálního prorockého dítěte, jehož varování nikdo nenaslouchá. (Navíc sleduje a zbožňuje Přátele, což je všem okolo ní krajně podezřelé. Nakonec i to však může být známka vyšší moudrosti.) Jedná se zkrátka o až okatě zjevné filmové postavy.

Na dovolené se však začnou dít ještě divnější věci. Pronajatý luxusní dům za městem obchází divoká zvěř a na pláži havaruje obří tanker. Přestávají fungovat telefony i internet a rodinu navštěvuje uprostřed noci podivný pár ve večerním oblečení. Scott (Mahershala Ali) má být filharmonik a Ruth (Myha'la) jeho dcera. Toto je prý jejich dům, který pronajímají, když ho zrovna nepotřebují. Kvůli blackoutu se však nechtějí vracet do nebezpečného prostředí velkoměsta, rádi by přespali ve sklepním pokoji. Ale mluví pravdu? Amanda jim nevěří, Clay jim chce vyjít co nejvíc vstříc.

Ráno propuká opravdový chaos. Svět začíná zřejmě končit. Spojené státy čelí tajuplnému hackerskému útoku pohlcujícímu celou infrastrukturu a jednou začas ohluší prostor nesnesitelný zvuk. Z nebe padají rudé letáky s nečitelnými arabskými nápisy (což podle pravidel filmového vyprávění znamená, že Araby si můžeme vyškrtnout ze seznamu podezřelých). Je na místě panikařit? A mohou se na sebe dvě skupiny v jednom domě spolehnout? Scott rozhodně něco tají jak před naší rodinou, tak před vlastní dcerou. Vysoké zvěře na zahradě přibývá, dospělí vyšilují a děti se nudí.

Sam Esmail si o sobě myslí, že je génius a vizionář s prstem na tepu doby. Nový a lepší Shyamalan. To je jasné komukoliv, kdo viděl seriál Mr. Robot. A stejně tak je jasné, že má tendenci své schopnosti maličko přeceňovat. Nejinak je tomu tentokrát a Nech svět světem je roztomilou ukázkou tvůrčího excesu, který vás bude iritovat až do nebe, pokud jste zastánci utilitární filmařiny, kde každá tvůrčí volba dává smysl a slouží nějakému funkčnímu účelu. Na to tady rovnou zapomeňte. Esmail se předvádí jako malé dítě, je hyperaktivní i polopatický. Chce, abychom věděli, jak moc dlouho vymýšlel každý záběr a piloval každou repliku.

U seriálu může vyvstat jako problém, když se po několika investovaných hodinách často rozprostřených do týdnů či měsíců ukáže, že veškeré vypravěčské a stylistické hříčky nikam nevedly a tvůrci neměli v rukávu žádné eso. V uzavřeném jednorázovém filmu však snáz přijmeme potěchu ze samotného blufování. Odhalí se Nech svět světem na konci jako nápaditý vhled do našeho světa či snad lidských duší? Nikoliv. Uvědomíme si, kolik zneklidňujících záběrů a tísnivých okamžiků nemělo větší opodstatnění, než v danou chvíli zviklat naši sebejistotu a vyvolat napětí. Ale to je naprosto v pořádku! Nebo alespoň může být, když se pro to rozhodnete.

Bylo by pěkné, kdyby vše zapadlo do sebe a vyjevilo nějaký vyšší cíl. Kdybychom při opětovných zhlédnutích mohli objevovat skryté detaily masterplánu. Esmail si však volí cestu chytlavé manýry. Můžeme se tu bavit o zobrazení strachu vyšší třídy ze změny statu quo. Z odhalení, že autorita a moc, kterou drží, jsou zcela arbitrární a mohou zmizet lusknutím prstu. Můžeme se bavit i o odcizení lidí od funkčnosti vlastního života, neschopnosti poradit si, když vypadne wi-fi a neběží televize. Jedná se ale spíš o sérii kusých pozorování, jež jsou rozprostřená do stopáže, po jejímž uplynutí tvůrci stáhnou oponu a pošlou nás domů.

Pozornost nevyhnutelně strhnou velmi nepřirozené a někdy i nemožné pohyby kamery, jež musí být v některých případech realizované pomocí triků, protože skutečný objektiv by musel porušit pravidla fyzikálních zákonů. Dávají vzpomenout na home invasion Úkryt Davida Finchera či hračičkovství Roberta Zemeckise ve filmech jako První kontakt, kde podobné postupy vyvádí publikum z komfortní zóny. Jen v tomto případě je intenzita nastavená na jedenáct z deseti. Esmail neváhá nečekaně švenkovat, když bychom čekali statický záběr. Ten zas nabízí ve chvíli, kdy bychom potřebovali vidět něco stranou současného pohledu. A mastershoty, jenž nás mají uvést do prostorového rozvržení scény, jsou občas pojaté tak, aby nás spíš vykolejily.

Jde o maximálně zcizený zážitek – tedy o film, o němž uvažujeme jako o filmu, nikoliv jako o okně do živého a dýchajícího světa. A musíme si umět užít každou režijní vylomeninu, každou přechytralou hlášku. A každého z herců a hereček, protože ti jsou v limitaci přiznané umělosti vynikající. Julia Roberts v roli nesympatické lidské matriarchy už hodně, ale opravdu hodně dlouho nepředvedla tak přesvědčivý výkon – snímek stojí hlavně na ní a všichni ostatní jí přihrávají.

Výsledek nesmíme brát tak vážně, jak by si asi Esmail přál, pak si jeho práci můžeme užít jako zábavný a mírně brakový thriller určený na chladný sobotní večer, jenž strhne naši pozornost na dobu nezbytně nutnou.

Podívejte se na žebříček nejočekávanějších titulů roku 2024 podle databáze Kinoboxu.