Fincher skládá reparát za Tylera Durdena. Antihrdinu Zabijáka si nezamilujete, film ano

Zrovna nedávno kroutil hlavou nad tím, že lidé nerozumí jeho Klubu rváčů. Co má být podle něj kritikou toxické maskulinity, je častěji čtené jako její oslava. Tyler Durden se pro mnohé stal hrdinou a ideálem mužství namísto odstrašujícího případu. Jenže ruku na srdce, Fincher si za tuhle dezinterpretaci může sám.

Je jedno, že z jeho devadesátkového kultu lze rétoricky a logicky vypreparovat trefnou kritiku, když na povrchu jde o vzrušující audiovizuální jízdu, která každým svým okamžikem strhává pozornost k tomu, jak moc je Brad Pitt cool a sexy. Fincher musí alespoň částečně žít v jakémsi sebezapření, protože při svých schopnostech a porozumění médiu přece musí chápat, jakým způsobem lidé sledují a vstřebávají filmy. Že nejde o důslednou analýzu, ale o akt intuice. A v takovou chvíli je podlehnutí Durdenovi nevyhnutelným jevem.

Přinejmenším se však Fincherovi nedá vytknout, že by se nepoučil ze svých přešlapů, protože Zabijáka lze v mnoha ohledech číst jako otevřený dialog s Klubem rváčů. A jako důkaz Fincherovy rostoucí filmařské finesy – nyní dokáže své poselství vklínit do filmu tak, aby skutečně prostupovalo každou jeho složku a nedošlo k (řečeno zjednodušeně) rozkolu stylu a smyslu.

V Zabijákovi opět sledujeme antisociálního hrdinu, jenž nám sarkastickým tónem vypráví nejen svůj příběh, ale předává nám i sebejistě znějící moudra a své názory na svět. Bezejmenný nájemný vrah (Michael Fassbender) je podobně vnitřně rozštěpený jako Tyler Durden. Ve vyprávění se to však nemanifestuje stejně doslovným a vzrušujícím způsobem jako v Klubu rváčů, kde se ústřední figura doslova rozdělí vedví. Všechny rozpory zůstávají uvnitř jediného antihrdiny. Místo akčních atrakcí jsme svědky intenzivního morálního a existenčního vakua, jež se skrývají za jeho efektně znějícími hesly.

David Fincher není prvním ani posledním, kdo estetiku nájemných vrahů považuje za vrcholnou podobu volného trhu. Nejčistší formu nabídky a poptávky. Akt, při němž klient nejvíce ocení profesionalitu, efektivitu a důslednost. Zabiják sám sebe považuje za ultimátního poskytovatele služeb, jenž bez vlastního emocionálního vkladu a mrknutí oka splní zadání. Kdyby měli vrazi svou sekci v Google recenzích, žádný ze zákazníků by ani nepomyslel na nic jiného než na pět z pěti hvězd.

Jenže jednoho dne se stane nemyslitelné. Zabiják svůj terč mine. Přestože bez jediného úkroku následoval svůj protokol, musí vedení nahlásit neúspěch. Stává se vadným zbožím, rozbitým produktem a předmětem reklamace. Úklidová četa zlikviduje jeho skrýš a vážně zraní jeho partnerku. A jemu nezbývá nic jiného než po vzoru Johna Wicka vykopat z tajného úkrytu na zahradě zbraně a nastoupit cestu pomsty, jejíž brutalita by snad mohla odradit od dalších pokusů o jeho život.

Velmi záhy začneme chápat, že byť si Zabiják neustále připomíná poučky o efektivitě, minimalizaci nákladů, následování plánu a oproštění se od vlastních emocí, své mantře se opakovaně zpronevěřuje. Nesledujeme pouze jeho plán na záchranu, dokonce nejde ani o čistokrevnou pomstu, ale o jakýsi osobní zkrat. Zabiják musí zavraždit všechny, kteří ví o jeho selhání. Nejen proto, že ho ohrožují, ale protože pouze vymazání všech důkazů omylu z něj může opět udělat dokonalé kolečko v soukolí – vrátit mu pozici, po níž vnitřně tak touží.

Zabiják je dost možná nejméně výpravným Fincherovým projektem, alespoň na pohled. Režisér pokračuje v broušení svého, film od filmu stále intenzivnějšího minimalismu. Narušil ho jen atypický Mank, vznikající podle starého scénáře Fincherova dávno zesnulého otce. Mimo něj se režisérova kariéra vyznačuje se stále větší strohostí. Pryč jsou doby jeho rané stylistické hyperaktivity, dnes je v jeho snímku každá změna lokace a každý pohyb kamery jasně motivovaný a plní konkrétní funkci. Tento přístup dokonale pasuje ke zvoleným tématům.

Vyprávění členěné do kapitol střídá různé světové metropole a na základě vlastních znalostí víme, že se tato místa od sebe radikálně liší. Fincher však zdůrazňuje jejich monotónnost a ztrátu individuality z úhlu pohledu Zabijáka. Ten o každém prostoru uvažuje jen z toho hlediska, jak může posloužit jeho potřebám. Je jedno, kde je. A je jedno, s kým se tam setká. Lidé jsou stejně zaměnitelní a jejich život nepřesahuje jejich úlohu v „pracovním procesu“. Sdělit informaci, vyplatit sumu, padnout k zemi s kulkou v hlavě. Jediná výjimka v podobě Zabijákovy partnerky je nám víceméně skrytá. Antihrdinu sledujeme při budování kariéry, jeho osobní život zůstává stranou. Nejde jen o důsledek zvolené perspektivy, jedná se o komentář ostré hrany mezi prací a osobním životem v moderním světě.

Všechen ten minimalismus se tedy zároveň nebojí celkem nahlas křičet. Zabiják coby kritika neoliberálního kapitalismu je tentokrát zcela nezpochybnitelný a jednoznačný. Nejen v rovině kritiky anonymního systému, ale i lidí, kteří ho budují. Stejně jako Tyler Durden i Zabiják na jednu stranu nahlas přiznává, že není výjimečný a není génius. Jeho konání však prozrazuje, že chce přesto stát na vrcholu potravního řetězce a nebojí se doslova drápat přes mrtvoly. Proti systému bojuje jen tehdy, když z něj nečerpá dost benefitů.

Je mimochodem příznačné, že přestože během první kapitoly slyšíme Zabijákovu sebejistotu, vlastně ho nikdy nevidíme svůj talent podle vlastních pravidel demonstrovat. Většina filmařů by nám ukázala prolog, v němž nájemný vrah splní úkol na jedničku, abychom chápali, že je „real deal“. Zde čtvrt hodiny sledujeme Zabijákovu rutinu a posloucháme jeho vnitřní hrdý a vychloubačný monolog. Jakmile však konečně zazní výstřel, celá fasáda se okamžitě sesype. Máme se v tu chvíli zasmát? Při Fincherově smyslu pro humor klidně ano.

Jako v životě, i zde se před námi najatý odborník zpřítomňuje až tehdy, když něco nejde podle plánu. A my můžeme tápat, jestli se jedná o výjimku, nebo zda jsme uvěřili špatné reklamě. Přestože během následné vendety vidíme Zabijáka předvádět fyzicky i mentálně náročné výkony, zároveň prakticky každým svým krokem alespoň zdánlivě porušuje některé ze svých pravidel. Někdy současně s tím, co si přeříkává v hlavě. A jindy se svéhlavě drží těch pouček, jež by možná stálo za to porušit. Vše se zkrátka hroutí dřív, než jsme se kdy mohli ujistit, že opravdu drží pohromadě. A je to fascinující podívaná.

Celý film patří Michaelu Fassbenderovi, jehož prakticky neopustíme. Herecky i čistě fyzicky se jedná o dokonalou volbu. Jeho útlé, šlachovité a vytrénované tělo padne jako ulité postavě obsesivního zabijáka, který chce produktivně zužitkovat každou vteřinu svého života. Jak dlouho to však může fungovat? Jeho životní styl z něj dělá psychologicky i tělesně časovanou bombu, takhle zkrátka nepůjde pokračovat navždy. Z vedlejších rolí publiku utkví hlavně Tilda Swinton, z níž jako vždy vyzařuje autoritativní charisma.

Jediný problém Zabijáka může být, že především pro Fincherovy fanoušky není příliš překvapivý. Režisér tu nekráčí několik kroků napřed, spíš zůstává vedle nás. Přestože je stále veskrze uspokojivé sledovat ho při práci, nikdy nejsme vyvedeni z míry. Rozuzlení, kdy zjistíme, jestli se Zabiják přepočítal, nebo nad všemi vyzrál, je důležitým dílkem skládačky, jenž může dodat předchozímu dění další kontext. Nejedná se však o něco, co by v nás tak či onak mělo vyvolat silnou emocionální reakci – zabiják je nesympatickou (či spíš antisympatickou) postavou, jeho úspěch či selhání pro nás nemají osobní hodnotu. Celý film tedy může působit jako velmi dobře odvedený kus filmařiny a trefná společenský alegorie, ale ne každý bude u vytržení.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů z nabídky Netflixu podle databáze Kinoboxu.