Loučení Juraje Jakubiska se samuraji a falickým beranem. Nová Perinbaba je šílený exces

Perinbaba z roku 1985 patří mezi nejpopulárnější slovenské pohádky a tamější sváteční stálice. I když se jedná o žánrově přímočařejší podívanou než chválená dramata a podobenství Juraje Jakubiska z šedesátých (Kristove roky, Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni) či osmdesátých let (Tisícročná včela, Sedím na konári a je mi dobre), magicko-realistickou a až surrealistickou atmosférou se pyšní také.

I pokud odsuneme nostalgii stranou, jde dodnes o neotřelou pohádkovou podívanou. Ta sice příběhově kombinuje motivy z Dvanácti měsíčků a Popelky a zároveň se nezabývá tím potenciálně nejzajímavějším (tedy jak přesně funguje jeskyně/svět, v níž žije Perinbaba se Zubatou a kde se zastavil čas), ovšem hudba Petra Hapky, místy až hororová nálada a neokoukaná výprava nešetřící větrem a sněhem dělají z původní Perinbaby sympatický úkrok v žánru československých pohádek.

Navzdory oblíbenosti filmu však Jakubisko pokračování odmítal, neboť si prý v titulní roli nedokázal představit nikoho jiného než Giuliettu Masinu, která zemřela v roce 1994. Postupem času však technologie pokročily natolik, že bylo možné digitálně zpracovat natočený materiál z prvního filmu a využít jej i pro scény z nového snímku. To je možné hlavně díky tomu, že postava Perinbaby se i ve dvojce vyskytuje pouze ve své jeskyni, jež stejně jako ona nepodléhá zubu času.

Digitální resuscitace se v jedné scéně dočkala i Zubatá s tváří Valerie Kaplanové, většinu filmu však tuto postavu ztvárňují jiní herci a herečky. Na nostalgickou strunu zabrnká i návrat Petronely Vančíkové, jež si v původním filmu zahrála Alžbětu, hlavní ženskou roli. Ve svižném prologu nám právě ona převypráví, co se stalo v prvním snímku, a těsně předtím, než nečekaně zemře, stihne představit i svého syna Lukáše (Lukáš Frlajs).

Hned zkraje tak dochází k předání generační pochodně. Lehkovážný hejsek Lukáš se vydává do světa, aby se o něm něco naučil a hlavně aby našel pravou lásku. Tvrdí, že se obejde bez pomoci své kmotry Perinbaby, a i když se mu díky řemeslné zdatnosti daří řadu problémů vyřešit, nejcennějším pomocníkem mu je pejsek Ucho, jehož poslala právě Perinbaba.

Lukáš s Uchem se začnou živit nepříliš poctivě – pes naruší průběh svatby či pohřbu a způsobí problémy, které Lukáš následně vyřeší a je odměněný. „Děti by měly mít vzory v lidech, kteří cílevědomě a vlastním přičiněním dosáhnou svého štěstí,“ napsal Jakubisko v režijní explikaci filmu, přesto je Lukáš značně pochybným vzorem. Jeho protloukání se světem vede k tomu, že je za své drobné podvody vsazen do žaláře a čeká na smrt.

V tu chvíli jsme stále teprve ve třetině příběhu a Lukáš se díky Perinbabě dostane ze žaláře do jiného světa. V něm hledá zemi hojnosti, o níž se dozvěděl od pochybného komedianta (hraného ještě k nepoznání namaskovaným a předabovaným Danielem Nekonečným). Tam údajně teče v potoce mléko a na stromech rostou koláče, realita je však stejně jako v případě podobného motivu u Dařbujána a Pandrholy poněkud složitější. Hlavní však je, že se Lukáš setká s krásnou dívkou Lucií (Valéria Frištik) a následně se ji několikrát neúspěšně snaží políbit.

To však není zdaleka jediný problém. Zemi totiž stihlo děsivé prokletí. Vysoko na skále zůstaly samotné ženy (z nichž se bez přítomnosti mužů – pochopitelně! – staly pitvořivé čarodějnice), zatímco muži s dětmi žijí hluboko v propasti, na své partnerky kvůli kouzlu zapomněli a neustále musejí své městečko přesouvat kvůli hrozbě v podobě chapadlovitého monstra útočícího na vodě i na souši. Pochybnou ochranu představuje sedmero krkavčích bojovníků, kteří jako by se na místě ocitli z některého filmu Akiry Kurosawy.

Ano, tohle všechno se v druhé Perinbabě opravdu děje. Principy fungování všech znázorněných světů jsou zcela nejasné a ani o kauzalitě na úrovni jednotlivých scén nelze téměř hovořit. Až úsměvně falickým macguffinem je sedmirožec, beran se sedmi rohy, přičemž ten sedmý (na čele) je ze zlata. Právě s číslicí sedm je ve filmu spojené působení Perinbaby, takže Lukáš neustále počítá, zda je něčeho sedm a následně to považuje za dobré znamení. Později bez zjevného důvodu nosí účes připomínající čertovské růžky a s Lucií komunikuje pomocí blikajících a pípajících náušnic.

Přísná logika děje či důsledná prokreslenost světa i postav nejsou charakteristikami, díky kterým by byl Jakubisko známý; a tenhle snímek jeho odkaz rozhodně nezmění. Na výsledku je patrné, že hotový film měl jít do kin už v roce 2020, ale v důsledku několika odkladů kvůli covidovému zavření kin Jakubisko pokaždé vymýšlel další úpravy ve střihu, hudbě či v tricích. Skoro o tři roky později se tedy do kin dostává téměř nerozklíčovatelná změť nedotažených nápadů, filmařských zkratek, excesivních projevů a nepochopitelně ošklivých digitálních triků.

A u posledních dvou bodů se ještě na chvíli zastavíme. Nesmyslnost je totiž zjevná na úrovni celkového příběhu i jednotlivých scén, kterým obvykle dominuje přepjatost, expresivita a překotnost. Vše je neustále v pohybu, k žádnému předání informace nemůže dojít „jen tak“. Navzdory tomu, že bizarním momentům v tuzemské kinematografii v posledních letech vládnou (rádoby) romantické komedie, Perinbaba a dva světy nabízí snad nejobskurnější podívanou z letošní audiovizuální nabídky, jež se celá nese v duchu třeba těch nejpodivnějších momentů z loňského Prince Mamánka. Nepolevující hysteričnost je navíc časem až únavná a nezajímavá.

Důstojnosti vyprávění nepřidávají ani CGI efekty, jimiž se opravdu nešetřilo, ale jejich kvantita dalece převyšuje kvalitu. Leckteré výjevy vypadají skutečně velmi lacině a zastarale, zároveň však nejde o stylizaci třeba v duchu Karla Zemana. Množství triků a odkládání premiéry se jistě podepsaly na vysokém rozpočtu, vizuální stránka však bohužel publikum vytrhává z (už tak problematického) děje a působí často až nechtěně směšně. Jen o malinko lépe z toho vyšly postsynchrony, které vlivem vytváření několika jazykových verzí a samozřejmě i předabováním starých záběrů Perinbaby nepůsobí vůbec přirozeně.

Závěrečné titulky provází vzpomínkové kresby Jakubiska a píseň Slovenská, kterou pro film složil Miro Žbirka. Drtivější útok na emoce ve snaze uctít památku těchto zesnulých umělců si snad ani nejde představit. Lze to pochopit, Jakubisko se nedočkal označení nejlepšího slovenského režiséra nadarmo. Z hlediska množství nápadů a lásky k excesu lze Perinbabu a dva světy do určité míry chápat jako jeho testament – ovšem z hlediska skutečné podnětnosti a nadčasových kvalit bychom měli raději zůstat u děl, jež natočil ve 20. století.

Můžete se aspoň podívat na náš žebříček nejlepších pohádek, kde mimo jiné najdete i původní Perinbabu.