Jan Budař vede svého Prince Mamánka vstříc smrti. Podivná pohádka má velké ambice, ale končí jako troškovina

Filmové pohádky měly v minulosti v tuzemské žánrové tvorbě výsadní postavení, v posledních letech jich však v kinech vidíme poskrovnu. Ročně se musíme spokojit se dvěma až třemi, které lze rozdělit do několika skupin.

Na té horší straně spektra je buď nes(t)oudná snaha vyždímat z populárního žánru peníze (Když draka bolí hlava, Dukátová skála), anebo Zdeněk Troška se svými pitvořivými matlanicemi (Zakleté pírko, Čertoviny, Strašidla).

Zároveň se však tu a tam objeví i nápaditá díla, jež si vyčerpanost pohádek do značné míry uvědomují a dokážou žánr zmodernizovat prostřednictvím fantasy prvků (Princezna zakletá v čase), společenských přesahů (Čertí brko) či prostě „jen“ funkční aktualizací nadpřirozených prvků pro současné publikum (Hodinářův učeň, Sedmero krkavců). Stojí za pozornost, že Princ Mamánek nepatří do žádné z těchto miniskupin.

Není totiž pochyb o tom, že se jedná o srdcový projekt Jana Budaře. Před pěti lety napsal knihu pro děti, kterou i sám ilustroval. Podle ní vznikla rovněž audiokniha a text tvořil základ filmového scénáře. I ten napsal sám Budař, film navíc jako svůj debut také režíroval, ztvárnil hlavní roli a po bezmála dvou dekádách od skladatelských počinů ve filmech Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště či Nuda v Brně k němu složil i hudbu.

Nazpívaná píseň s hereckou partnerkou Veronikou Khek Kubařovou je sice nutným zlem, jež je z nějakého důvodu automatickou součástí tuzemských projektů, zároveň však i třešničkou na tomto rozsáhlém multimediálním dortu, který z naprosté většiny upekl sám Budař. Komerční pohnutky mu tedy opravdu nelze vytýkat, o to více však výsledek zamrzí.

Hlavní postavou je princ Ludvík (Budař), který na začátku vyprávění slaví 39. narozeniny. Stále se neoženil, pouze trpělivě čeká na smrt svého otce (Martin Huba) a nechává se opečovávat přehnaně milující (čti kontrolující) maminkou (Jana Nagyová). Díky životu ve zlaté kleci je sice vzdělaný, ale také velmi bojácný a svým způsobem osamělý. Na narozeninové oslavě dojde králi trpělivost a rozhodne se, že svého syna musí konečně uvést do života.

Nechá ho proto uspat a v bezvědomí odnést kamsi do lesů, kde se má o něj postarat králův dávný přítel, hrubiánský, ale poctivý a odvážný žoldnéř Hudroval (Ondřej Vetchý). Cílem je, aby se Ludvík dokázal „setkat se Smrtí“, díky čemuž dospěje v muže a možná se stane i dobrým králem. Mentor tedy realitou zcela nepolíbenému princi ukazuje svět mimo palác a Ludvík se pochopitelně i zamiluje – v tomto případě do sympatické a milé šenkýřky Běty (Kubařová). Potud tedy vše v pořádku a pohádkový příběh se do nikterak bizarních zákrut nepouští.

Často se u podobně autorských projektů hovoří o tom, jak se jednotlivé role psaly přímo na tělo konkrétním hercům. Platí to i tentokrát s tím zajímavým rozdílem, že… to nevyšlo. V úlohách královského páru se měli objevit Josef Abrhám a Libuše Šafránková, později Hana Maciuchová. Pro roli hrobaře se zase počítalo s Milanem Lasicou. Kvůli pracovnímu vytížení či ze zdravotních důvodů postupně všichni role odřekli, nepomohlo ani dlouhotrvající shánění peněz na natáčení.

Alespoň vyšlo vysněné angažování Ondřeje Vetchého, avšak ani obsazení Martina Huby (který si s Budařem zopakoval spolupráci po konverzačce Hovory s TGM), Jany Nagyové (několik dekád nehrající představitelky původní Arabely) či Bolka Polívky v úloze mystického hrobníka a zároveň vypravěče publiku vrásky nepřidělá. Problémy jsou totiž někde úplně jinde.

Budařův scénář se snaží předložit sofistikovanou pohádku vhodnou pro psychoanalytické interpretace. Oidipovský vztah syna s matkou je umocněný tím, že ženského rodu je v tomto vyprávění i Smrt (opakovaně označovaná jako „paní“), Ludvík navíc během svého pobytu ve světě čelí dvěma babiznám, které v pohádkách bývají metaforou pro „stínovou“ matku – tedy zlou, nepřijímající a ohrožující osobu, jež by však měla být tou nejbližší. Při opakovaných selháních během námluv s Bětou se potvrzuje, jak závislá dyáda s matkou prince silně poškodila. Rozmazlený Ludvík se naučil bezmocnosti a nedokáže milovat, což se během finální konfrontace naplno ukáže.

Oproti klišoidním či komediálními vsuvkami rozbředlým pohádkám je tedy u Prince Mamánka patrná snaha proniknout pod zdánlivě banální pohádkový povrch a rozpracovat dlouhodobě předávané motivy mytologických vyprávění. „Kdo denně slouží, zároveň si však všechnu vládu ponechává?“ Už úvodní titulek láká na konfrontaci se Smrtí jakožto původním zdrojem životních úzkostí. Rovněž podtitul „Veselá pohádka jako ze života“ dává najevo, že Budař si okolo sebe všímá zbabělosti, neochoty (či neschopnosti) postavit se tváří v tvář vlastním strachům. Důraz na hledání sebe sama podtrhuje i absence tradičního záporáka, jehož by měl hrdina na své cestě porazit. Všechny své nepřátele totiž Mamánek nosí uvnitř.

Jako by se však těchto hlubokých a i v kontextu pohádek nebanálních témat zalekl a vyprávění nepochopitelně rozmělňuje. Absurdně velká porce stopáže je věnovaná oněm dvěma babiznám, v zásadě neškodným majitelkám hostince, jejichž neustálé pitvoření se připomíná temnou verzi posádky Červeného trpaslíka z epizody Démoni a andělé. Za takovou smršť šilhání, šišlání a slintání by se styděl i vzpomínaný Zdeněk Troška.

Tím však nedostatky zdaleka nekončí. Většina scén je totiž podivně natahovaná a pocitově trvá o několik řádek dialogu déle, než by musela. I s přihlédnutím ke specifikům pohádkové logiky téměř u každé postavy vyvstávají nezodpovězené (a zřejmě i nezodpověditelné) otázky ohledně motivace či některých prováděných rozhodnutí. Také snové scény a prostředí finální zkoušky jsou sice vizuálně zajímavé, avšak stylově nesourodé a zmatečné.

S přibývajícími minutami se navíc často skokově proměňuje i nálada, odlehčený nadhled se nepřehledně přelévá v bizarně působící vážnost. Jedna scéna se schováváním hrdinů před pronásledovateli nepopiratelně leč zcela bezdůvodně dává vzpomenout na Pána prstenů. A Polívkův vypravěč zase končí své povídání stejnými větami, jakými před 100 minutami začal; přitom však poselství snímku neklade důraz na cykličnost a opakování, nýbrž právě naopak je explicitně zmíněno, že na proměnu nemusí být nikdy pozdě.

Celé to trefně shrnuje závěrečný záběr, jenž musel být poměrně náročný na přípravu, výsledkem je však zcela nevyprovokovaný cringe. V jeden moment zazní, že „nikdo není ve skutečnosti tak zlý, jak se dělá“ – a paradoxně to platí i pro předložený film. Budař s pohádkovou látkou bezesporu strávil velké množství času a chtěl do ní vložit spoustu psychologicky relevantních myšlenek. V rukou zkušenějšího režiséra by film snad měl vyrovnanější tempo i styl a svá sdělení by dokázal předat malému i velkému publiku. Tato podoba však bohužel neobstojí.

V posledních dnech nás německá a česká bulvární média zásobovala dezinformacemi, že se zakazují filmy s Vinnetouem. Není to pravda. Je ale pravda, že mayovky jsou v něčem překonané a třeba i lehce rasistické?