Jak zahýbá Alzheimer se životem Karla Rodena? Tancuj Matyldo využívá prvků z Rain Mana

Regina Rázlová se před pár lety objevila na stříbrném plátně v alegorických Žábách bez jazyka (2020), jinak se však musela v poslední dekádě spokojit jen s vedlejšími seriálovými rolemi. Filmová novinka ji ale ukazuje ve skvělé formě a její proměna z vitální a energické stařenky v dezorientované tělo bez duše je bezesporu strhující.

Hojné seriálové zkušenosti má za sebou i režisér a spoluscenárista Petr Slavík, jehož primárním zaměřením jsou dokumenty. Společně se svou manželkou Natašou před třemi lety natočil televizní dokument Život s Alzheimerem, v němž Slavíkovi zužitkovali i vlastní rodinnou zkušenost s péčí o osobu s Alzheimerovou chorobou. Tou dobou se už chystalo i hrané zpracování tématu, které se nyní dostává do kin.

Za výkonem Rázlové však nezaostává ani kreace jejího filmového syna Karla Rodena. Zkušená herečka jej učila během studií na DAMU, jedná se však o jejich první setkání před kamerou. Možná i proto je na Rodenovi patrný větší zápal než v leckterých nedávných rolích. Jeho už téměř trademarková dikce a gestikulace nechybí ani zde, přesto je patrné, že k úloze v citlivém dramatu přistoupil s velkou vážností.

A to nakonec platí i o třetím článku hereckého osazenstva, jímž je teprve jednadvacetiletý Antonio Šoposki. Ten za zkušenějšími hereckými tvářemi nezaostává a dotváří trojgenerační dynamiku, jež je nakonec největší devízou ambiciózního, přesto v řadě ohledu poněkud rutinního snímku.

Roden hraje nesmlouvavého a dodržování pravidel zcela oddaného exekutora Karla. Jeho pečlivě nalajnovaný život zahrnuje i poněkud chladný vztah se synem Pavlem (Šoposki) a jen o málo vřelejší milostnou avantýru s podobně pragmatickou právničkou Lucií (Zuzana Kanócz). Karlův život však zásadně naruší vpád temperamentní matky Matyldy (Rázlová), u níž se excentričnost a expresivnost bývalé zpěvačky začíná vinou Alzheimerovy choroby překlápět v nesamostatnou bezradnost.

Anotace láká na semknutí rodiny a narovnávání dlouhodobě pošramocených vztahů, což také vyplývá z osobní zkušenosti manželů Slavíkových. Potíž je v tom, že podobné schéma jsme už mnohokrát viděli. Loňské snímky o lidech s poruchami autistického spektra jako Buko či Spolu totiž také oprášily osvědčený rainmanovský vzorec, spočívající v nápravě rodinných vztahů a vnitřní proměně v důsledku setkání s jinakostí, která někomu převrátí život naruby. A přesně toho se dočkáme i zde.

„Na lidský aspekt není prostor,“ vysvětluje Karel podstatu své exekutorské práce. Nechce se zabývat vlastními pocity a raději utíká do přehledného světa regulí, nařízení a stanov. O mezilidských vztazích uvažuje jako o směnném obchodě. Není zlý či zahořklý, pouze velmi uzavřený a snažící se ve společnosti přežít (a uspět) prostřednictvím poctivé racionality. Ačkoli mu některé pracovní případy ukazují, že slepá poslušnost vůči byrokracii nemusí být vždy ku prospěchu věci, promění jej až neodklonitelný vpád Matyldy do jinak přehledné každodennosti.

Dosud na Slovensku žijící seniorka totiž v rámci počínající demence darovala cizím lidem svůj bratislavský byt a rozhodne se bydlet v Karlově přepychovém mezonetovém loftu v pražské novostavbě. Přítomnost žoviální Matyldy a jejího psa samozřejmě vede k mnoha ústupkům, které Karel musí podstoupit. Řešení v podobě nezodpovědného Pavla, který se nabídne, že se o babičku postará, je však jen krátkodobé. A v souladu se scenáristickými příručkami zahrnuje momenty situační komiky, všestranné spokojenosti i tragických propadů.

A v tom je hlavní problém celého díla. Pořádkumilovný exekutor je v až příliš vykonstruovaném kontrastu s bohémskou zpěvačkou a volnomyšlenkářským mladíkem a jejich střety proto nabízejí pramálo nad rámec očekávaného. Nezodpovědný Pavel se musí dostat na úplné dno, aby pochopil, že pořádnost jeho otce dává občas smysl. Karel naopak v rámci konfrontace s částečně nefunkčním sociálním systémem na vlastní kůži snad poprvé zažívá, že stát a jeho zákony nefungují vždy tak, aby lidem pomáhaly. Trpitelským katalyzátorem těchto událostí je pak Matylda, o jejíž perspektivě se toho z pochopitelných důvodů mnoho nedozvíme.

Součástí snímku je i osvětová kampaň upozorňující na rizika Alzheimerovy choroby a často omezené možnosti, jak s touto situací v rámci rodiny naložit. To je bezesporu záslužné a film této aktivitě nedělá ostudu. Vyhlíží rozhodně nad poměry současné české tvorby, kamera Martina Štrby leckdy pracuje s více plány a subjektivitu podporujícím rozostřováním.

Název snímku odkazuje k australské lidové baladě Waltzing Matilda, kterou u nás známe v podobě vlezlé odrhovačky Hádej Matyldo. V původní verzi však matilda nebyla člověkem, nýbrž označením pro batoh, ve kterém námezdní dělníci nosili všechny své věci. Píseň z konce 19. století tak pojednávala o těžkém osudu poutníků a její trudnou vrstevnatost vystihl ve svém originálním zpracování i Tom Waits v 70. letech.

Do filmu se však tuto víceznačnost propsat nepodařilo. Navzdory osobnímu vkladu tvůrců jde o scenáristicky až příliš vykonstruované dílo s tezovitými postavami. Postupné ubývání humoru a přitvrzování existenciální mizérie je v souladu se zhoršujícím se zdravotním stavem protagonistky, snímek však neudělá jediný úkrok do netušených vod. To pro řadu diváků a divaček nemusí být špatně, jelikož dostanou přesně to, co od snímku očekávají – tedy kompetentně natočené rodinné melodrama o napravování vztahů a o životních prozřeních.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.