Videorecenze: Nejkrásnější podzimní romancí v kinech je finské Karaoke Blues

Kaurismäkiho nejnovější počin se jmenuje Karaoke Blues, ale v zahraničí bývá uváděn i jako Fallen Leaves (Spadané listí). Poetické je to obdobně a obojí vyjadřuje něco z atmosféry daného filmu.

Těmi listy spadlými na zem můžou být i hlavní hrdinové, dělník Holappa a prodavačka Ansa, už trochu odkvetlí lidé, kteří přišli o práci. Jejich romance, jež začala v karaoke baru, se zdá být nepravděpodobná či spíše bez velké pravděpodobnosti na dobrý vývoj. Ansa opravdu nestojí o dalšího alkoholika ve svém životě a Holappa cítí, že jí možná nemá co nabídnout.

Kaurismäki přitom alkoholismus nijak neoslavuje ani neromantizuje. Zachycuje svět ale natolik šedivý, nudný a zoufalý, že stačí málo, aby se trochu projasnil a aby i podzim působil náhle trochu barevněji. Jeho styl je vrcholem minimalismu. Málo střihů, prakticky žádný pohyb kamery, bez střídání mnoha velikostí záběrů, jen trocha hudby, málo slov. Většina humoru plyne z toho, že se spíše něco nestane, než stane. Není tu velká zápletka a omyl, jen míjení a sbližování.

Přesto je v této čistotě stylu mnohem více citu než v okázalých patetických romancích nebo upovídaných romantických komediích. Jde o film, který vzdává hold dějinám filmu, tematizuje filmové diváctví tím, že samy postavy chodí do kina a uvědomují si, že život není jako ve filmu. Kaurismäki ale nenabízí do kontrastu krutou, syrovou realitu. Nabízí svůj vlastní filmový vesmír, retro poetiku a možnost ukrýt se v tomto filmu před jinými, agresivnějšími, dynamičtějšími filmy.