Pavučina je hororové překvapení roku. Z nahlédnutí za zavřené dveře mrazí do morku kostí

Vše začíná znepokojivě, byť v žánrových měřítkách standardně. Osmiletého jedináčka Petera v noci probouzí ťukot a posléze i hlasy, jež jako kdyby vycházely přímo ze zdí obalených tapetami. Přehnaně úzkostliví rodiče (skvěle obsazení Lizzy Caplan a Antony Starr) mu nedůvěřují a vše vysvětlují jeho přebujelou představivostí, kamarády nemá a jedinou oporu nachází v empatické suplující učitelce (Cleopatra Coleman). Hlasy jsou však až příliš reálné a osamocenému chlapci našeptávají věci, které rozvrací i zbytky jeho pozitivních představ o vlastní rodině.

Francouzský režisér Samuel Bodin dosud napsal a natočil netflixovskou sérii Marianne, v níž obratně využíval hororová a gotická klišé. Řemeslná a vypravěčská zručnost čiší také z Pavučiny, jejíž scénář obstaral autor loňského a veskrze mizerného Texaského masakru motorovou pilou Chris Thomas Devlin. I tentokrát se nejdřív může zdát, že scenárista odvádí rutinní výkon. Mladý protagonista slyší divné věci, dům je krátce před Halloweenem chladný, tmavý a obrostlý dýněmi v neupravené zahradě. Ve škole Peter kreslí znepokojivé obrázky, jimiž volá o pomoc.

Dobře natočený stereotyp, u něhož si jen odškrtáváte očekávané propriety, však záhy dostává vtahující rozměr. Peter má stále větší strach z rodičů, kteří až diktátorskou péči ospravedlňují traumatickou událostí z doby před chlapcovým narozením, kdy na Halloween zmizela sousedovic holčička. Bodin utužuje napětí mimo jiné sérií Peterových akcí, jež zcela přirozeně reflektují vštěpené dětské obavy z autorit. Jen si přiznejte, že i vy jste se alespoň párkrát vlastních rodičů báli, když jste se odvážili vzepřít jejich vůli? Tak jako Peter, když tajně telefonuje učitelce a nervózně kouká do chodby, odkud slyší matčino uklízení. A co teprve, když chováte podezření, že vaši rodiče jsou nefalšovaně špatní a zlí lidé…

Pavučina je v mnohém adaptací díla Stephena Kinga, které King zvláštní shodou okolností nenapsal. Bezradnost vůči silnějším a lstivějším dospělým, kteří disponují strašným tajemstvím, slavný spisovatel umí vykreslit hloubavěji a variabilněji než kdokoli jiný. Snímek se chlubí podobně čpavou atmosférou zlého obydlí, jehož stěny jako by měly nadpřirozenou moc a ukrývaly záhadu, do níž jsou nevyhnutelně namočení i lidé v domě. Nemá přitom myšlenkové přesahy Osvícení (bereme-li v potaz knihu, od Kubrickova filmu značně odlišnou) nebo loňského Barbara (Disney+), který byl dospělejší v uchopení motivů woke culture.

Jako horor s dětským protagonistou, jenž podezření a následně i čirou hrůzu snímá z dětské perspektivy, Pavučina nicméně válí. Jakmile prokoukneme, že úvodní kabátek bezpečné duchařiny byl jen kamufláží, rozehrává se před námi neúprosný hororový kolotoč. Možných vyústění sice není tolik a znáte-li minimálně čarodějnickou epizodu Simpsonových o Bartově dvojčeti, brzy vám vše docvakne. Diváckou pozornost a napětí však tvůrci udržují takřka bez klopýtnutí. Příběh, který nakonec vyznívá o dost realističtěji, než bychom zpočátku čekali, vypráví na ploše pouhých 88 minut úderně a bez jediné scény, která by působila nadbytečně.

Peter se ocitá v nezáviděníhodné situaci, v níž musí učinit fatální rozhodnutí ohledně svých rodičů. Jeho volba je absolutně srozumitelná a načasování hororového finále se jeví v takové harmonii s tím, jak se do něj zapojí vedlejší postavy, až se chce zahloubanému divákovi zajásat. Na posledních dvacet minut se ztrouchnivělé obydlí se strašidelným sklepem a krvavou minulostí promění v dějiště násilného zúčtování.

Při jeho nekompromisní realizaci, která filmu oprávněně zajistila přístupnost až od 15 let, Bodinovi poprvé ujíždí dosud pevná ruka. Především jedna z postav se přestává chovat přesvědčivě a bohužel se nedaří ani plně zachovat strach ze zla, u něhož se povážlivě mění síla i agresivita. To nicméně tolik nemění na tom, že po čistě hororové stránce snímek funguje náramně a obsahuje snad nejvíc vynervované otevírání zamčených dveří, jaké pamatuje nejen tento žánr. 

Na Pavučině je nakonec poněkud nešťastné, že v závěru moc bezpečně zúročí načrtnuté motivy a primárně zůstává mainstreamovým hororem, ačkoli mířila k vyššímu a ojedinělému vysvědčení. Jenže práce s těmito motivy v čele s odvážným rozhodnutím démonizovat na pohled milující příměstskou rodinu je natolik jistá, že žánroví fandové by měli vzít kina útokem. Ač nedosahuje jeho kvalit a nechce se jim přibližovat, loňského Barbara Pavučina připomene opakovaně. A zatímco Barbar loni dobýval jen americká kina, Pavučina nyní zavádí podnětnější uchopení konceptů o zlých domech do kin celého světa.

A to je dobrá zpráva. Během akčnějšího finále si asi leckdo povzdechne nad lehce promarněnou příležitostí a film pořád nejvíc doceníme hlavně jako horor se specifickými pravidly. Snaha je bořit a překrucovat, byť občas za cenu lacinějších scenáristických vsuvek, však dlouho nebyla takhle sympatická a koneckonců i účinná.