Scorsese v plné síle. DiCaprio s De Nirem přináší jedny z nejodpornějších postav

Osmdesátiletý režisér vypráví v Zabijácích rozkvetlého měsíce (Killers of the Flower Moon) skutečností inspirovaný příběh indiánského kmene Osedžů, kteří ve dvacátých letech minulého století narazili ve své rezervaci na ropu. Spojeným státům se tentokrát, na rozdíl od všech případů v minulosti, nepodařilo území jednoduše ukořistit, takže se chvíli zdálo, že se konečně štěstěna usmála i na původní obyvatelstvo.

Celý kmen se stal pohádkově bohatým a zisk spravedlivě dělil mezi všechny své členy. Bělochům nezbývalo než rojit se kolem nich jako vosy nad bonbónem a doufat v uzmutí nestřežených zbytků. V podivné inverzi zažívali pocity, jež jindy náleží členům jiných etnik. Byli nucení se potýkat s kastou privilegovaných lidí, kteří pro své bohatství nemusí dělat nic jiného, než jednou měsíčně vybrat v bance podíl z prodeje ropy.

Jenže tahle indiánská utopie neměla dlouhého trvání a nám nezbývá nic jiného než sledovat, jak běloši indiánský ráj postupně rozkládají. Jednak pomocí přiženění se do indiánských rodin, jednak využitím rigidního systému Spojených států amerických. Vždyť jedním z jeho základních pilířů je záměr udržet bohatství v rukou bílých. Špičkou ledovce je pak série vražd indiánů, které se zprvu zdají náhodné a nesouvisející.

V tuto chvíli do města přijíždí veterán velké války Ernest (Leonardo DiCaprio), jenž chce u svého bohatého strýce Williama „Krále“ Halea (Robert De Niro) najít uplatnění poté, co se kvůli zranění musí vyhýbat fyzické práci. Hale na povrchu vystupuje jako místní mecenáš a velký přátel indiánů. Drží celou komunitu pohromadě, usmiřuje spory mezi etniky i jednotlivci a zajímá se o indiánskou kulturu, dokonce ovládá jejich jazyk.

Ernestovi svěřuje práci řidiče a také ho mírně popostrčí ke svobodné indiánce Mollie (Lily Gladstone). Ta si sice uvědomuje, že primární Ernestovou motivací je přístup k jejímu příjmu, na to jsou však místní ženy zvyklé. Pro ně je atraktivní představa, že mohou přijetím bílého manžela svým dětem zajistit americké občanství a lepší postavení ve společnosti. Ernest se navíc zároveň jeví jako poměrně milý, i když ne nejbystřejší chlapík. Mollie tedy se sňatkem souhlasí.

Nové manželství je však především stěžejní součástí plánu Krále Halea, jenž ve skutečnosti stojí za všemi vraždami. Jsou páchané tak, aby dědické podíly padaly do klína nicnetušící Mollie, která má zemřít jako poslední a tím přesunout veškerou moc do rukou Ernesta. Ten se mezitím stává předním Haleovým nohsledem. Jediný problém je, že Mollie trpí cukrovkou, která ji ohrožuje. Zatímco tedy oba muži a jejich komplicové systematicky vyvražďují členy komunity, úpěnlivě se pokouší udržet ženu naživu a zároveň ji dopovat sedativy, když hrozí, že plán prohlédne.

Jsme svědky veskrze stravujícího černého příběhu, který jako by během svých 206 minut pohlcoval veškeré světlo a neodrazil nazpět jediný paprsek. Scorsese má talent vykreslit komplikované postavy stojící mimo etické normy i morálku a Ernest se stává jejich korunním princem. V tomto muži se ambice setkává s lidskou hloupostí a sobecká hamižnost s touhou najít své místo ve světě.

Jedná se o jednoho z nejodpornějších a nejubožejších mužů, kteří se kdy octli na filmovém plátně. Tím spíš, že na rozdíl od Halea si odmítá připustit celou situaci. Například zřejmě věří, že mu záleží na Mollie a na jejich dětech. Byť dokáže svou manželku zradit doslova všemi myslitelnými způsoby, ničit její duši, tělo, rodinu i komunitu, přesto má drzost ji stále milovat a nechápat, kam jeho činy nevyhnutelně vedou. Je lákavé svést vše na hloupost a nevzdělanost, protože Ernest je vážně tupý jak poleno. Zároveň se však nejde zbavit pocitu, že si hloupost hýčká a pěstuje, aby se v ní mohl schovat před následky svých činů.

Je fascinující tuto charakterovou studii sledovat. Kulturní kánon tak získal přírůstek, s nímž se nadále budou muset vypořádat všichni, kteří jen zavadí o podobně profilovanou postavu. Druhým přínosem Scorseseho opusu je pak zpodobnění mnohavrstevnatého způsobu, jímž si běloši podmaňují jiná etnika a ujišťují se, že nikdy nepřijdou o dominantní pozici ve společnosti. Vybrat si netypický výchozí bod ultrabohaté indiánské komunity byl od Scorseseho nesmírně chytrý krok, téma díky tomu nepůsobí školometsky, přímočaře ani okoukaně.

Z předchozích slov už jistě jednoznačně vyplynulo, že se jedná o silný zážitek a cinefilní povinnost, nemusíme se tedy bát poodkrýt i slabší stránky snímku. Tou největší je poněkud neuspokojivé finále, na němž je nejzajímavější, že v jeden moment vystoupí před kameru samotný Scorsese. Vzhledem k tomu, že pointou je vykreslení rozpadu komunity, tedy každá z předchozích dvou stovek minut, už závěr moc nemá čím přispět. Scorsese byl příliš úspěšný ve vykreslení systémových nespravedlností, než aby stačilo potrestat Ernesta a Halea. Ti zjevně představují jen dvě šachové figurky v nedohrané partii. Na konci tedy nemůže dojít k žádnému zlomu ani k uspokojivému vyvrcholení, a pokud čekáte okamžik náhlé a výrazné katarze, bude těžké zbavit se zklamání.

Druhý problém, nebo říkejme raději „aspekt hodný diskuze“, představuje neschopnost Scorseseho postavit do popředí příběhu o indiánech samotné indiány. Velká část předchozího textu vychvalovala Ernesta jako úchvatně odpornou filmovou figuru, přesto je trochu smutné, že ve vyprávění, v němž tak důležitou roli zastávají indiánské ženy, hraje dál prim bílý muž – jeho úhel pohledu, jeho osobní tragédie a jeho zmrzačená lidskost kdesi v hloubi nitra. Scorsese vzdává čest spíš indiánské kultuře jako celku, těžší je pro něj vypíchnout jedince.

Mollie je zcela typickou domorodou madonnou, která s trpitelským výrazem snáší všechna příkoří. Scénář nechá v prvních minutách jednu z postav vysvětlit, že Osedžové toho moc nenamluví, což však neznamená, že si o nich má Ernest (a s ním i my) myslet, že jsou hloupí. Skoro to působí jako dopředu vyřčená omluva za to, že žádná z indiánských postav nedostane opravdový prostor. Mollie ho má sice co do stopáže, nikdy však nepřestane být ničím jiným než součástí plánu druhých. Její přítomnost má jen tu hodnotu, jakou zabírá v Ernestově konfliktu, což dává dokonalý smysl vypravěčsky, morálně by však šlo vznést námitku.

Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou přesto rozhodně návratem Scorseseho do formy i pro ty, kteří nedocenili Irčana či Mlčení. Přitom tu ještě ani nepadla zmínka o suverénní režii, kameře, hudbě, střihu, zkrátka o vymazleném řemeslu. Scorsese disponuje bravurností mistra, který si zvládá hrát s médiem, jež ovládl, aniž by cítil potřebu předvádět se. Při sledování tak čekáme na každý pohyb kamery Rodriga Prieta, aniž bychom však byli vytrženi z vtahujícícho vyprávění.

Zabijáci rozkvetlého měsíce nepotřebovali všech 206 minut, zároveň by však nemohli mít výrazně pod tři hodiny. Jedná se o ten výjimečný typ filmu, který nás uzavře do svého světa a zcela vytrhne z každodennosti. Zaplaví nás beznadějí i dekadencí předloženého konfliktu a po spuštění závěrečných titulků se do reality vracíme změnění. Cítíme smutek, hněv i vztek a Scorsese nám neváhá připomenout, kam by tyto naše emoce měly směřovat. Zpodobněná historická událost je totiž mnohem univerzálnější, než se zdá na první pohled.

Podívejte se na seznam nejlepších filmů roku podle databáze Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.