Znásilňování pod sedativy a osudová ženská volba. Oscarové drama Women Talking je naléhavým voláním po emancipaci

Zpočátku může být matoucí, kde a kdy se Women Talking odehrávají. Režisérka a scenáristka Sarah Polley jen letmo představí izolované prostředí, jímž otřásly blíže nezdůvodněné sexuální zločiny. Příběh se plně soustředí na protagonistky různého věku, které se probudily s podlitinami a zakrvácenými šaty. Za hranice jejich komunity se nemohou podívat, neznají internet či elektroniku a zdejší společenství jim nedopřálo základní hlasovací práva ani vzdělání.

Až v průběhu děje se dozvíme, že jsme v roce 2010. Kostýmy, životní podmínky i vybledlý obraz přitom naznačují maximálně 19. století. Polley takto izoluje vyprávění od okolního světa a buduje divadelní scénu o několika málo kulisách, jimž dominuje stodola s výhledem na zemědělskou krajinu. Tam se sejde přibližně deset žen a jediný muž – zapisovatel August (Ben Whishaw). Debatují o vyhlídkách spojených s jejich osudovou volbou – buď zůstanou a budou bojovat, nebo se s dětmi vydají do neznámého světa.

Charaktery postav poznáváme až v průběhu vášnivých rozhovorů, které se odehrávají během jediného dne, kdy musí padnout rozhodnutí. Všechny ženy byly znásilněny a některé otěhotněly, ale každá se k bezútěšné situaci staví odlišně. Ona (Rooney Mara) upozorňuje, že muži jsou rovněž oběťmi tamní výchovy a stanovených pravidel. Mariche (Jessie Buckley) pohrdá i přítomným Augustem, jenž přitom stojí na straně žen a chlapce ve škole vede k solidaritě a porozumění. Starší ženy vyzdvihují poselství křesťanské víry, které směřuje k pacifismu. „Když zůstaneme, můžeme podněcovat další násilí,“ tvrdí jedna z nich.

Jednání se neúčastní zatvrzelá Jaz (Frances McDormand), jež odmítá útěk, který by ženám odepřel posmrtný vstup do království nebeského. „Nemáme nárok žít pro něco hodnotného i v tomto životě?“ táže se Salome (Claire Foy). Women Talking nezapře svůj název. Ženy v průběhu 97 minut probírají zkaženost patriarchální společnosti stejně jako zoufalá vnitřní hnutí jejích obětí, jimž každá vynucená volba přináší bolest a nejistotu.

Prolog provází retrospektivní komentář jedné z účastnic, která mluví o nedůvěře, s níž se ke svědectvím nevinných obětí vždy přistupovalo. Ačkoli útočníka chytili při činu a následně jmenoval ostatní násilníky, ženy nařkli z toho, že si vymýšlí a že se spřáhly se satanem. Polley předestírá neřešitelnou situaci připomínající inkviziční procesy – buď ženy dle řádu kolonie útočníkům odpustí, nebo budou vykázány a po životě je nečeká cesta do nebe.

Women Talking je hlavně symbolickým příběhem, který skutečné události využívá k zrcadlení nadčasových a bohužel stále přítomných hrůz a nespravedlnosti. Katalyzátorem děje nemají být jednotlivá znásilnění, nýbrž dlouhodobá příkoří. A obava nespočívá v opuštění dočasně nehlídané komunity, ale v tom, jak nevzdělané a dosud vězněné ženy přijme zbytek společnosti tam venku. Jak víme, k ideálu a rovnocennosti má stále daleko.

Postavy jako kdyby si vše uvědomovaly, ačkoli je jejich rozhled extrémně omezený. Vedou dlouhé diskuze o podstatě odpuštění a zmiňují, že něco takového může znamenat dát mužům svolení, aby ve své tyranii pokračovali. Zpochybňují víru ve vševědoucího boha, který přehlíží zločiny na nevinných ženách, a diskutují také o možnosti, že by za svobodu mohly tvrdě zaplatit, pokud by na jejich rukou spočinula krev.

To vše jsou debaty, které by vydaly na několik celovečerních filmů, což se na souvislosti sdělení podepisuje. Jen co se některého dialogového vlákna chytneme, hrdinky se pohádají a přesouváme se k dalšímu. Sice se tím potvrzuje naléhavost jejich časově omezeného jednání, ale publikum ztrácí pozornost. Polley spoléhá na to, že drama vyvěrá už ze samotného námětu. Dilema protagonistek zamotává do doslovných konverzací, které působí bezcílně.

V tom lze ovšem i spatřit záměr, neboť pro hrdinky žádný uspokojivý dohledný cíl neexistuje. Všechna naznačovaná východiska, která August sepisuje do kolonek pro a proti, nemají publikum připravit na vývoj příběhu, slouží především k profilování postav. Women Talking nestojí na zadostiučinění, byť bychom si ho přáli. Polley si nepřipouští naivitu a všechno symbolično podřizuje tísnivé výpovědi obětí společnosti, které po mužích nikdy nic nežádají a s láskou odchovají děti, s jejichž početím nesouhlasily.

Film má pomalejší tempo a spíš divadelní ráz, přičemž filmovou estetiku mu dodává hlavně výrazná práce s kamerou. Ta nešetří nadhledy, muže většinou snímá od kolen dolů a nevinné děti poskakující na louce situuje do magických západů slunce. To vše souzní s uzavřenou kulisou plnou bolesti a zmařených snů, kde nejsou důležité příčiny a širší souvislosti, nýbrž pouze následky mužských činů.

Sarah Polley se proslavila jako herečka, ale uznání sklidila i za své dva předchozí režijní počiny. Drama Daleko od ní (2006) o stárnoucím manželském páru zasaženém Alzheimerovou nemocí jí vyneslo nominaci na Oscara za nejlepší adaptovaný scénář a s romantickou komedií Take This Waltz (2011) bodovala na festivalu v San Sebastianu. Zásluhou Women Talking má další nominaci na zlatou sošku za scénář, který pro nějž citlivě adaptovala knihu od Miriam Toews. Ta stojí rovněž za předlohou k vynikajícímu a tematicky podobnému filmu Tiché světlo (2007) o striktní mexické komunitě Menonitů.

Women Talking obsahuje silnou metaforu hluboce zakořeněné sociální nerovnosti. Coby konverzační drama sice není tak strhující jako Dvanáct rozhněvaných mužů, kde muselo v krátkém čase padnout zásadní rozhodnutí, nebo Zoufalství a naděje, které řešilo krizi lidské víry. Vazby na realitu občas symbolika podkopává moc tendenčně, což se projevuje třeba v akademické mluvě postav, které ani neumí psát. Přesto jde o důležitý a promyšleně koncipovaný snímek, který za příplatek najdete na Amazon Prime nebo Apple TV+.

Snímek Blonde má dlouhých 160 minut. Většina diváků a divaček ho prý vypíná po 10 až 20 minutách. Je opravdu tak hrozný? To, že vadí „běžnému publiku“, se dalo předpokládat. Proč ho ale odmítají i ti náročnější a kultivovanější?