Němá tajemství jsou životní výkon Plodkové. Uvěříme jí ztrápenou duši i vražedkyni

Zvěrolékaře Martina (Marián Mitaš) jednoho dne vážně zraní kůň. Kopnutí do hlavy zesílené následným nárazem o ohradu ho ponechává částečně paralyzovaným a především neschopným plnohodnotně komunikovat – neumí mluvit, psát ani úspěšněji užívat gesta. Není jasné, nakolik je nadále sám sebou.

Stane se mu však i něco dalšího. Něco, z čeho je podezřelá jeho manželka Erika (Jana Plodková). Zatím nevíme co, i když tušíme, že to bylo velmi vážné. Erika je totiž opakovaně zvaná na policejní stanici, kde ji s rostoucí intenzitou tónu hlasu vyslýchá dvojice detektivů. Má vysvětlit svůj vztah s Martinem a postoj k jeho postižení, nakonec však vyslechneme historii prakticky celého jejich vztahu. V jejím vyprávění vyvstávají další dvě ženy – tchyně (Milena Steinmasslová) a majitelka statku, kde k nehodě došlo (Magdaléna Borová). Obě rovněž skončí na vyšetřovně a zprvu jasná rodinná dynamika se začíná zásadně komplikovat.

Není na místě prozrazovat víc, protože nejsilnější stránkou snímku, na jehož scénáři s Mašínem pracovala Alice Nellis, je postupné rozšiřování děje. Jak do něj vstupují nové informace, rekontextualizují naše dosavadní čtení příběhu podle pravidel detektivky. Nejlepší je přijít úplně naslepo a nechat se vést stále hlouběji do temných zákoutí jednoho zdánlivě běžného vztahu. Odhalená tajemství jsou dostatečně zásadní, aby strhla naši pozornost, ale neopouštějí hranice uvěřitelnosti. A snímek s nimi nezachází jako s uřvanými zvraty, jež mají šokovat, radši jim dovoluje vyznívat mnohem lidštěji. Hlavním zájmem je vystavět psychologické drama s Erikou ve svém středu.

Dalo by se namítnout, že scénář volí nekonzistentní úhel pohledu a že odhalování nových skutečností není vždy motivováno změnami uvnitř příběhu – nenajdeme žádnou konkrétní postavu, která sdílí naši pozici a dozvídá se novinky spolu s námi, všechny figury včetně dvou vyšetřovatelů mají jiný soubor dat než my. Výslechy sice celý film důsledně rámují, mnohdy během nich však všichni dávno vědí, co my ještě ne, nebo naopak. To by mohlo urazit některé puristy dbající na to, aby šlo v detektivním vyprávění vždy vysledovat logiku toho, proč je nám právě nyní sdělená daná indicie. Důležité však je, že tento aspekt nemusí nutně začít vadit, pokud se na něj přímo nesoustředíme.

Jedinou výtkou zůstává, že poslední náznaky nedořečenosti jsou vypotřebované někdy půl hodiny před koncem, kdy už je víceméně jasné, k čemu, jak a proč došlo. Po zbytek stopáže celkem nevzrušivě složíme skládačku, jejíž výsledný obraz dávno známe. To může zpětně zkazit zážitek, protože dojem z konce snímku mívá tendenci ovládnout celkový zážitek. Němá tajemství pak působí nudně a natahovaně, přitom kdyby se místo posledního aktu podařilo najít nějakou zkratku, která 107 minut utne jen o chvíli dřív, celkovému vyznění by to nesmírně prospělo.

Mašínova režie byla asi největším otazníkem filmu. Po Třech sezónách v pekle a Wilsonovu jsme se s jeho prací setkali jen v televizi a mnozí jeho absence na plátně litovali. Debut podle Bondyho knihy neoslovil každého, získal si však řadu příznivců, kteří v Mašínovi viděli velký potenciál. Jeho práce na Němých tajemstvích je pak poměrně ambivalentní. Na jednu stranu podléhá určité režijní hyperaktivitě, jako by cítil potřebu neustále „něco dělat“, nejlépe pokaždé něco jiného.

Kamera sleduje postavy skrz okno, kochá se siluetami, tu sleduje složku v rukou vyšetřovatele, tu dělá elegantní pohyby a jindy stojí a trpělivě pozoruje jeden objekt. Obecně se má za to, že opravdový režijní mistr si vybere několik postupů, jichž se během filmu drží, a nezkouší páté přes deváté. Mašín má zřejmě tendenci udělat vše, co ho v danou chvíli napadne.

Na druhou stranu se musí nechat, že se Němá tajemství nikdy nerozpadnou v nesourodou či nevkusnou změť. Mašín jako by ctil volání příběhu po střídmosti a rozhodl se ho respektovat tak, aby nespadl do propasti kýče. Trochu ujede až ke konci, kdy se maličko odevzdává gestům a frázím, což jistě souvisí s již zmíněnou zbytečností poslední půlhodiny. Nejsilnější aspekt filmu nadále ztratil působivost, takže máme tendenci se soustředit na nuance, které rozhodně nejsou silnou stránkou filmu.

Přestože tedy Němá tajemství co do režijního uchopení dopadla spíš dobře, vzbuzují tak trochu nedůvěru ohledně Bratrů. Ti jsou mnohem otevřenější patosu a melodramatu, takže těžko říct, jestli se Mašín stejným zázrakem udrží v sedle i v jejich případě. Je však patrné, že není radno ho rovnou odepsat.

Herecky stojí snímek na Janě Plodkové, která odvádí skvělý výkon. Vskutku netušíme, zda jde o ženu, která by byla schopná zabít svého manžela, ale kladná i záporná odpověď by nakonec dávaly smysl. Vzhledem k tomu, že vyprávění je silně mechanické a procedurální, mohlo by snadno upadnout do pouhé ilustrace předávaných informací. Výkon Plodkové ho však drží pohromadě a dává mu lidský rozměr a kontinuitu. I přesto, jak nová fakta mění náš úhel pohledu, Plodková nám dovoluje uvěřit, že vše prožívá jedna a tatáž postava, což vůbec není samozřejmost. I protože se můžeme soustředit na ni, lze přehlédnout nedostatky filmu.