Důsledné shrnutí Kuciakovy vraždy nabízí spíš naučný zážitek

Vražda sedmadvacetiletého investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky byla šokem především pro Slovensko, pozornost jí ale věnovala celá střední Evropa. Dánský režisér Matt Sarnecki nyní natočil dokument, který celou událost srozumitelným způsobem shrnuje tak, že to ocení hlavně publikum na západě, které o událostech (ani o Slovensku) neví prakticky nic. Jedná se tedy o skvělý vývozní artikl pro evropské dokumentaristické přehlídky a televizní vysílání.

Jedná se o utilitární produkci, během níž jsou činěná vždy ta nejrozumnější a nejfunkčnější rozhodnutí. Pokud o Kuciakově vraždě nevíte o mnoho víc, než že k ní došlo, a nemáte už čas ani energii se dovzdělat, rozhodně se podívejte. Hodnocení takového dokumentu bude však vždy problematické pro filmový web, protože Vražda novináře následuje především publicistické principy. Když se budeme soustředit na umělecké provedení, vyjde nám, že výsledek je nevzrušivě bezpečný a z tohoto úhlu pohledu se jedná o celkem přehlédnutelný projekt.

Hodnotu nabývá jako žurnalistický či výukový materiál. Jeho jádrem jsou sice standardní mluvící hlavy, jež chronologicky představují dění, výsledný tvar je však střižený a sestavený precizně. I přes hraniční stopáž 102 minuty udrží pozornost. Sarnecki ví, kdy nechat promluvit Kuciakovi přátele, kolegy a rodiny, aby dal prostor emocím. Zároveň chápe, kdy odbočit k odborníkům, vyhnout se sentimentalitě a zachovat věcnost. Má také cit pro to, kam až musí ve společensko-politickém kontextu Slovenska zajít, aby publikum vědělo vše potřebné, ale neztratilo se v záplavě dat. Úhel pohledu dánského tvůrce je užitečný, pro domácího režiséra by bylo mnohem těžší najít správnou míru.

Ze snímku přesto celkem jasně vyplývá, jaké verzi události tvůrci věří, a že osvobozeného podnikatele Mariana Kočnera považují jednoznačně za vinného. Při výpovědi jeho právníka sice na obraze nebliká nápis „lhář“ a nehraje během ní záludná hudba, přesto má být publiku na konci jasné, že jde o nedůvěryhodného a zprofanovaného člověka. Ve vraždě novináře tedy můžeme snadno rozpoznat jednoznačné autorské volby a emocionální účinek, není tedy pokusem o zpravodajství.

Dalo by se proto namítnout, že tvůrci už rovnou mohli najít protagonistu, nechat mluvit konkrétní hlas či dojít k osobnímu, intimnějšímu dílu. Ústřední figurou by mohl být někdo z rodiny, novinářů nesoucích jeho odkaz či vyšetřovatelů. Ti všichni jsou přítomní, nikdo z nich se ale nestává hlavní postavou, zjevně nešlo o záměr tvůrců. Nakonec je také možné, že jen tento vyzkoušený a opatrný tvar může čelit výzvám, jež vyvstaly před mezinárodně složeným štábem.

Například jen vysvětlit, že vražda novináře na Slovensku je něco zcela bezprecedentního, je pro filmaře tvořícího pro publikum na západ od Aše možná nesplnitelný úkol. Automatické a nevyřčené předsudky vůči slovanské Evropě, jež z ní dělají Divoký východ, kde vládne bezpráví, jsou tak velké, že je nejde překonat jednoduchým popřením.

Proto když je na konci položená otázka: „Co by z případu měla vyvodit Evropská unie?“, není snadné najít odpověď. Protože drtivá většina obyvatel EU prostě při sledování nabyde dojmu, že východní Evropa zase jednou východoevropaří. Jedna nájemná vražda v prostředí tak nevyzpytatelném a cizím může snadno ztratit význam. Sarnecki tedy musí prostřednictvím několika respondentů zdůrazňovat, že události jsou nestandardní, neboť na Slovensku lidé nejsou zvyklí na tento typ násilí. Jenže uvěří mu to někdo? Zvlášť když toto prostředí poznáváme právě díky případu, který všechny stereotypy stvrzuje?

V takovou chvíli se Vražda novináře stává ekvivalentem dobrodružného thrilleru, jenž se odehrává v izolované a zkorumpované cizí zemi. Lze se jím nechat strhnout jako každým správným napínavým případem, ale chybí skutečný „call for action“, tedy touha zahájit aktivní změnu. Účast dánského filmaře se v tomto jednom případě projevuje negativně, protože jeho vnější pohled Slovensko ještě víc vymezuje jako uzavřený systém. Vražda novináře se pak stává hrozným příběhem, který se odehrál na strašném místě. Po jeho vyslechnutí není mnoho důvodů něco dál vyvozovat pro sebe a vlastní systém.

Při sledování nemáme dojem, že se jedná o „naše“ trable, ale o „jejich“. Tato problematika samozřejmě přesahuje tento jeden film. V Evropě jsme naučení uvažovat v národních mantinelech a nebylo v silách Sarneckiho tuto tendenci překonat. Možným řešením by bylo zcela odčerpat emoce, soustředit se důsledně na proceduru a odhalit univerzální hrozbu, kterou případ představuje. Nebo naopak kdyby bylo dílo méně fixované na specifika či fakta a víc na emoce svědků, s nimiž by se zacházelo jako s postavami.

To by se ale tvůrci museli rozhodnout udělat úplně jiný film. Cílem snímku Kuciak: Vražda novináře je mluvit k veřejnosti způsobem, kterému bude rozumět a s kterým bude souhlasit co nejvíc lidí. Určitě jde spíš o materiál pro Jeden svět, kde po každém filmu následuje diskuze, než třeba pro Karlovy vary, kde jde zpravidla víc o filmový zážitek. Jako takový je dokument výsledkem veskrze kompetentní práce a jeho hodnocení není založené na odčítání procent od sta, ale spíš na tom, že v záplavě adekvátních voleb není snadné vyjmenovat zase tolik aspektů, za něž by bylo možné přičítat nad rámec průměrného dojmu.

Dále se můžete podívat na přehled nejlepších dokumentárních filmů na Netflixu.