Oscarová režisérka Daria Kashcheeva vyhrála s Electrou z FAMU festival v Torontu

Krátkometrážní Dcera z roku 2019 původem ruské animátorky Darii Kashcheevy patří k mezinárodně nejdůležitějším v tuzemsku vyprodukovaným filmům posledních let. Její úspěch byl korunovaný vítězstvím studentského Oscara a nominací na toho tradičního.

Vzhledem k tomu, že Kashcheeva pracuje přímo pod hlavičkou FAMU, kde studuje, stejně jako dalších českých institucí, jde tento úspěch považovat i za „náš“. A čerstvý úhel pohledu zdejšímu prostředí jedině svědčí. Její nová Electra je totiž ještě o kus sebevědomější a podnětnější dílo, než jakým byla Dcera.

Ta vyprávěla jednoduchý a melancholický příběh beze slov o vztahu dcery a otce. Zaujala na něm hlavně kombinace loutek a iluze ruční kamery, jež vyvolaly dojem nezvyklé intimity. Šlo o snímek odevzdaný jednomu pocitu, jedné velmi specifické, intuitivní a konkrétní emoci, kde všechno perfektně zapadalo do sebe. Tento úžasný zážitek však mohl svou zdánlivou přímočarostí vyvolat pochybnost, zda nejde o jednorázový úspěch. Izolovaný dobrý nápad, po němž autorka rychle upadne do rutiny.

Toho samého jako by se bála i Kashcheeva. Electra je totiž dílo na první pohled jiné než Dcera – skoro programově jiné! Oba snímky pojí snad jen to, že jejich důležitou součástí jsou rodičovské vztahy. Ty jsou nicméně pojaty mnohem syrověji a dostává se jim širšího kontextu.

Kashcheeva ve své surreálné a drsně sugestivní sérii výjevů z mysli tápající mladé ženy neobjevuje nic extrémně nového, zato však svá témata zpracovává s úžasnou energií a důsledností. Nejsilnějším vizuálním motivem je práce s panenkami typu Barbie, s jejichž estetikou a materií splývá život protagonistky Electry.

Ikonografie Barbie je negativně komentována už dlouhá desetiletí, nejde tedy v principu o nezvyklý výchozí bod. Jde dokonce o tak samozřejmou kritiku, že jako podvratný je vnímaný spíš přístup feministické autorky Grety Gerwig, která přijala zakázku od firmy Mattel natočit film, jenž vizualitu Barbie přijal za vlastní.

Electra oproti tomu volí tradičnější přístup, kdy se nerealistické standardy a nároky kladené na ženy proměňují v explicitní noční můru. Hrdinka, kterou vidíme paralelně jako desetiletou dívku i mladou dospělou ženu (Zuzana Částková), postrádá vzor v matce (Zuzana Stivínová), jež se podřizuje šovinistickému světu, i v otci (Robert Jašków). Ten se sice zpočátku tváří jako její pevná skála, tato maska však rychle padá. Zůstává jen nejasná změť kulturních impulzů a stereotypů, v nichž se mísí roztříštěná postmoderna se zatuchlou tradicí. Jak naznačují jména postav přejatá z řecké tragédie, Electra čelí výzvám, s nimiž se ženy střetávají odnepaměti.

Zatímco Dcera byla založená na papírových figurkách, nyní je přístup autorky mnohem rozmáchlejší. Electra svou stylizaci zakládá na stop motion animaci pracující se skutečnými herci. Natáčelo se v komplexních kulisách i lokacích. Tento postup jistě vyžadoval násobně více prostředků než minule. Tvůrkyně nominovaná na Oscara si po právu zvládla nárokovat slušnější podmínky pro práci. Potvrzuje se, že paradoxně v těch méně mediálně frekventovaných kategoriích filmových cen, mezi něž patří krátkometrážní animace, se nejvíc rozhoduje o budoucích možnostech tvůrců. Vzhledem k tomu, že krátkometrážní filmy mají jen omezenou možnost masově uspět, je pozornost na na festivalech a výročních cenách zcela zásadní.

Zvolený styl by snad šel připodobnit k tomu, jak by hypoteticky vypadala práce Jana Švankmajera, kdyby od dob svého vrcholu v šedesátých a sedmdesátých letech nestárl a měl až do dnešních dnů zájem a sílu se bez ustání vyvíjet. A kdyby se jeho předním zájmem stala životní zkušenost ženy vyrůstající ve světě plném genderových očekávání a stereotypů.

Electra tedy není nečekaně objevná technicky ani tematicky. Úžasné na ní však je, jak suverénně působí. Jde o film pohybující se zcela mimo „české poměry“, který může důstojně reprezentovat zdejší tvorbu i v pásmu na tom nejprestižnějším festivalu. Krátkometrážní film nepotřebuje objevovat Ameriku, důležité je, že Kashcheeva vybrala téma, jež spadá do současnosti, a oživuje ho prostřednictvím silných a strhujících obrazů, co se zaryjí do paměti.

Režisérka si svůj potenciál zřejmě uvědomuje, asi proto se ve filmu mluví anglicky, přestože v něm hají čeští herci. Ukazuje to ochotu a schopnost udělat první krok, které se vyplácí. Snímek už byl přijat na prestižní festivaly v Cannes a Annecy, kde jejich cesta pravděpodobně neskončí. Bude se Česko začátkem příštího roku prostřednictvím talentované autorky opět ucházet o Oscara? To vůbec není vyloučeno.