Jak se rodí násilí a hněv v teenagerech, na které každý kašle. Krásné bytosti odkrývají ošklivé stránky panenského Islandu

Hlavním hrdinou filmu Krásné bytosti, který se letos představil na karlovarském festivalu, je Balliho vrstevník Addi, jenž má jako jediný ze čtyřčlenné klučičí party milující, byť lehce podivínskou matku (Anita Briem). Jeho perspektivou nahlížíme situaci čtrnáctiletých chlapců z chudého předměstí. Titulní partě, která mezi sebe přijme i ztroskotance Balliho, dominuje urostlý Konni, jenž si násilnými šarvátkami kompenzuje napjaté rodinné vztahy s otcem. Chlapci se vzájemně pošťuchují a zabavují se riskantními podniky i lehkými drogami, ovšem zároveň drží pevně při sobě a snaží se hledat kousek pochopení ve světě, jemuž vládnou fyzicky silnější a duševně zkaženější dospělí.

Režisér Guðmundur Arnar Guðmundsson (Kamenné srdce) netočí ani hollywoodský cukrlátkový příběh, ani chladnokrevnou sondu ve stylu cinema verité, jaké známe například z dánských děl Thomase Vinterberga jako Rodinná oslava. K nezletilým aktérům nás Guðmundsson přibližuje znázorňováním jejich dětské přirozenosti a nevyhýbá se zdánlivě nedůležitým epizodkám zachycujícím poflakování a vandalismus. Zaměřuje se ale také na hluboké rozpravy mezi kamarády, jimž v životě schází potřebný dohled.

Snímek dokáže být naturalistický, čemuž napomáhá už samotné prostředí. Island si většina lidí, kteří jej nenavštívili, představuje na základě panoramatických záběrů z dokumentů, jež přibližují jeho divokou panenskou přírodu. Zde se ale zdržujeme ve špinavém postindustriálním městečku, jehož zbořené ploty a opuštěné továrny jako by simulovaly prázdnotu a depresi v srdcích protagonistů.

Chlapci jsou na pohled stejně z kamene jako jejich okolí a Balliho, jenž vystupuje jako naprostý outsider a otloukánek z ranku Olivera Twista, zpočátku vůbec nešetří a zasypávají ho urážkami. Zčásti se baví tím, že šplhají na vysoké budovy, jelikož adrenalin vyplavovaný rizikovými situacemi jim zhmotňuje pocity, že jsou svými vlastními pány, jichž se každodenní problémy nedotýkají.

V čele s Konnim se rovněž pouští do rvaček s jinými partami, které film proměňují až v intenzivní akční zkušenost – zejména dvě sekvence bitky u benzinové pumpy a v panelákovém bytu jsou točené na jeden záběr a můžeme při nich nejen nasávat vzteklou živočišnou energii, ale také obdivovat režisérovu a kameramanovu stylistickou obratnost.

Dospělí zde vystupují výhradně v pozadí. Blíže poznáme jen Balliho na drogách závislou matku a jeho hrubiánského otčíma, jenž se vrací z vězení a jehož autorita vychází ze strachu z jeho popudlivé povahy. Výjimkou je Addiho matka s duší hippie umělkyně, která si problémy ve výchově připouští a snaží se je zacelit. Addimu se zjevuje ve snových sekvencích, které se svou formou nejvíc odchylují od realistického dramatu. Upomínají totiž spíše na severskou mystiku, kdy vnímavý chlapec ve spánku prochází transcendentními stavy a zjevují se mu i znepokojivé předpovědi událostí.

Takové kličkování k duchovnu možná není nezbytné, a byť má podmanivý audiovizuální účinek, trochu moc odbočuje od jinak surové výpravy a ožehavých společenských problémů, jež Krásné bytosti reprezentují působivě. Žádná z postav zde není jednoznačně zaškatulkovaná a jejich zbídačené existence se zarývají pod kůži tím hlouběji, čím víc vrstev z nich Guðmundsson odlupuje. Balli, jenž v nové partě lehce pookřeje a jehož špinavé obydlí slouží chlapcům jako útočiště, zůstává politováníhodným pasivním aktérem, ovšem Konni s Addim projevují iniciativu a uvědomují si, že musí brát věci do vlastních rukou.

Jako jediné východisko se ale jeví násilí, a když se na scéně zjevují starší kluci, naši hrdinové prochází dosud netušenými zkouškami, v nichž hrají své role i krádeže a sexuální perverze. Také oni si prošli tvrdou fází dospívání a symbolizují strmější budoucí úpadek, z něhož vede už jen krůček k rodičovství (často nechtěnému), k němuž je jen málokdo způsobilý.

Guðmundsson nechává publikum zadumané a v depresi, a ačkoli nabízí jistý náznak happy endu, v jím vybarveném světě se naděje rovná kusu psího lejna ležícího na podlaze Balliho obydlí. Diváci a divačky v České republice si možná řeknou, že příběh Krásných bytostí je až zbytečně cynický a neutěšený, ale jeho smutnou pravdivost by beztak kvitovalo i mnoho zdejších obyvatel. Řešení z pohledu sociální správy a státu se tu nenabízí, jediným světélkem na konci tunelu je sounáležitost obětí, na něž svět od narození kašlal.

Nedočkáme se tedy kdovíjak revolučního přemýšlení o daných problémech chudinských oblastí a rozhodně nečekejte podobně radikální a šokující portrét jako třeba v brazilském Městě bohů, ale v rámci svých ambicí jsou Krásné bytosti suverénně natočeným i napsaným filmem. Nezletilé chlapce i dívky, nad nimiž řada lidí rovnou láme hůl, poznáme jako vnitřně soužené oběti dlouhodobého neutěšeného stavu společnosti, s nímž mohou soupeřit jen s vypětím všech sil, a to psychických i fyzických.

Filmy z Jižní Koreje se vyznačují tím, že jen málokdy mají jeden žánr. Proto je Podezřelá nejen krimi thrillerem, ale i romancí a komedií. A stejně jako předcházející díla režiséra Parka Chan-wooka (Old Boy, Komorná) jde o podmanivou výtvarnou podívanou.