KVIFF: Manipulace, sektářství a trocha zvratků. Club Zero v Cannes děsil, ve Varech baví

Rakouská režisérka Jessica Hausner není na festivalovém poli žádným nováčkem. Letošní Club Zero představoval už pátý snímek, se kterým soutěžila v Cannes. Dosud však odjížděla s prázdnou, což se ani letos nezměnilo. Znepokojivý film si kvůli své provokativnosti vysloužil převážně odsudky poroty a patřil mezi nejhůře hodnocené tituly letošní hlavní soutěže. Bučení během projekcí zase naznačilo, že dílo uráží i spoustu dalších diváků a divaček. A částečně lze pochopit proč.

Zdánlivým hlavním motivem thrilleru, na němž se koprodukčně podílelo hned pět evropských zemí, jsou totiž poruchy příjmu potravy, k nimž Hausner se svou spoluscenáristkou Géraldine Bajard nepřistupují zcela uctivě. Nechybí jedna fyzicky velmi nepříjemná scéna zahrnující zvracení a na více místech lze sledovat ironické, skoro až groteskní podtóny. Ačkoli může takový přístup někoho urazit, pointa snímku je někde docela jinde.

Příběh totiž sleduje slečnu Novakovou (Mia Wasikowska), novou učitelku přicházející do luxusní internátní školy. Vyučuje kurz „uvědomělého stravování“, což spočívá ve zpočátku neškodných mindfulness praktikách, díky nimž si studující mohou jídlo lépe vychutnávat a nepoužívat ho k sycení jiných potřeb. Charismatická kantorka však ve své rétorice postupně přitvrzuje a směřuje své studenty a studentky k tomu, aby se přidali do Clubu Zero – tedy lidí, kteří dokážou nejíst vůbec nic. Takové myšlenky vycházejí z konceptu autofagie, tedy postupného stravování sebe sama.

Z původní sedmičky studentů a studentek pár rozumnějších jedinců odpadne, většina však začne kolem slečny Novakové vytvářet téměř kult osobnosti a zcela podlehne jejím teoriím. Sektářskou atmosféru manipulace a skupinového nátlaku umocňuje i perkusový hudební podkres, zjevně odkazující k rituálům rozličných domorodých kmenů, a pro Hausner už typicky propracovaná vizuální stránka, využívající chladně působící výpravy či barevně mnohoznačných kostýmů.

Na první pohled zaujme i hojné využití přibližování a oddalování kamery pomocí zoomu, sloužící k postupnému odkrývání či naopak umenšování toho, co je v dané scéně klíčové. Navzdory tomu, že vyprávění pojednává o posedlosti jídlem (respektive nejezením), jádrem příběhu je stejně jako u řady poruch příjmu potravy spíše kontrola. Motto na výkon orientované školy zní „je v tobě víc“ a v jejím čele není ani tak elegantní ředitelka (Sidse Babett Knudsen) jako spíše rada rodičů, kteří instituci poskytují nemalé peníze.

Přitom právě rodiče po škole požadují, aby suplovala určité funkce rodiny, především co se týče budování zvyků. Postupně pronikneme do poměrů několika rodin, v nichž se vyskytují nějaké formy přehlížení či emočního odmítání. Hausner a Bajard se vyhýbají znázornění jednoznačně toxických rodin, kde by bylo pochopitelné, že děti hledají své vzory a ideály jinde. Přesto je řada bohatých matek a otců zahleděná sama do sebe a do vytvořeného životního stylu, než aby byla ochotná skutečně naslouchat svým dětem.

Vizuálně podmanivý snímek je tedy třeba chápat jako groteskní satiru, obžalobu civilizačních chorob vedoucích k úzkosti a zoufalé touze po kontrole stravování, pocitů i života. Hausner některé momenty schválně žene do extrému, jiné jsou zase až zbytečně doslovné, nicméně dílo jako celek nelze smést ze stolu. Svou naléhavostí donutí publikum k ne zcela příjemnému, ale o to důležitějšímu zamyšlení.

Film byl podpořený v rámci programu Kreativní evropa MEDIA. Club Zero bude díky Aerofilms později k vidění i v ostatních kinech.