KVIFF: Jeden má lupenku, druhý tančí. Pomalé drama zachycuje tragédii dvou mužů

Filipínský režisér Lav Diaz má pověst nekompromisního svéráze, který je známý jak svým tepáním do problematických složek tamější společnosti, tak i délkou svých filmů. Jeho Ebolusyon ng isang pamilyang Pilipino (Evoluce filipínské rodiny, 2004) trvá deset a půl hodiny. Obecně platí, že na zhlédnutí většiny Diazových děl je třeba si vyhradit minimálně pět hodin. Novinka s názvem Když vlny utichly o stopáži jen lehce přes tři hodiny je tedy při jeho vnímání světa v podstatě kraťasem.

Nelze však říct, že by snímek natočený na 16mm kameru neměl o čem vyprávět. Hlavním tématem je fenomén známý jako tokhang, tedy otevřená válka bývalého filipínského prezidenta Rodriga Duterteho s užíváním drog. Duterte totiž po svém nástupu do funkce v roce 2016 v podstatě umožnil zabíjení nejen dealerů, ale i drogově závislých osob. Tímto způsobem během několika let zemřelo téměř osm tisíc lidí, povětšinou chudých závislých. Snaha o vymýcení drog ze společnosti se tragicky zvrhla a Duterteho praktiky se kvůli porušování lidských práv staly předmětem vyšetřování několika mezinárodních organizací.

Diaz zhmotňuje proměny filipínské společnosti prostřednictvím dvou mužů. Na začátku se setkáváme s pracovitým, úspěšným, ale možná poněkud do sebe zahleděným policistou s příznačným jménem Hermes (John Lloyd Cruz). Mytologický posel bohů i zde vykonává přání nadřízených a nekompromisně bojuje s drogami, ačkoli je morální rozměr takových činů občas sporný. Časem se však daný životní styl začíná podepisovat nejen na jeho duši, nýbrž i na těle, stiženém těžkou fromou lupenky.

Zhruba po tři čtvrtě hodiny se seznámíme s Hermovým antagonistou – uhlazeným, nenápadným, avšak podezřele často tančícím a nebezpečně nevyzpytatelným Primem (Ronnie Lazaro). Ten se po letech dostal z vězení a je připravený se pomstít právě Hermovi, jenž ho za mříže dostal. O Primově minulosti a propletení životů obou mužů se postupně dozvídáme čím dál víc a je jasné, že v takto nehumánně vedeném státě není nikdo bez viny. Oba muži se řídí určitými morálními kodexy, v nichž má své místo i spiritualita a náboženství; oba však mají na rukou krev nevinných.

Diazovy tradiční propriety jsou přítomné i zde. Příběh vypráví pomocí dlouhých, staticky a na černobílou kameru snímaných záběrů, přesto oproti jiným dílům žánru slow cinema, jehož je Diaz významným představitelem, záběry nadbytečně neprotahuje. Momentky ze života (či spíše přežívání) obou postav jsou však nevyrovnané a skvělé; nádherně komponované a významy překypující scény se střídají s doslovnými, banálními či nikam nevedoucími okamžiky.