Transformery jde konečně přežít bez vysílení. Šílený génius Bay tu rozhodně nechybí

Filmové Transformery si spojujeme se jménem Michaela Baye. Nejtřeskutější americký režisér si během pětice svých zářezů vypěstoval unikátní a všepohlcující estetiku obludného excesu. Ten sahá dál než k všudypřítomným explozím. Konstrukce filmů od prvního slova na papíře po poslední kliknutí myší v postprodukci směřovaly k vytvoření horečnatého, až hypnotického zážitku, který kašle na obvyklé filmové postupy.

Karikované postavy, ať už z masa a kostí, nebo ze šrotu, se nikdy nechovají jako skutečné bytosti, ale jako automatoni pohánění vždy jediným pudem či myšlenkou. Zato jsou však v nekonečném pohybu. Film se ani na okamžik nezastaví a každé políčko obrazu je zaplněné akcí odehrávající se v tolika plánech, že ji nejde usledovat.

Bay si tímto svým přístupem vychoval nejen řadu zarytých odpůrců, ale také příznivců, a to i z řad některých cifefilů. Jedno se mu totiž nedá upřít, něco takového tu nikdy nebylo. Michael Bay s vervou perfekcionistického šíleného génia zcela překopal filmovou řeč a zážitek z týdenní návštěvy obřího lunaparku napěchoval do dvou a půl hodiny, které před nás položil s tak pulzující energií, že pouhý letmý dotyk může vést k výbuchu.

Probuzení monster, celkem sedmý díl, ale teprve druhý, jenž nenatočil Bay, není nic z toho. Je to normální film s velkými roboty, drahými triky a snadno pochopitelným nosným příběhem. Nic, co by někdo studoval a obdivoval. A teď kontroverzní tvrzení: jde o lepší zážitek, než jakým byl kterýkoli z Bayových výstřelků. Snad s výjimkou prvního dílu, který je třeba pro jeho historický precedent respektovat.

Pětatřicetiletý režisér Steven Caple jr. doposud nenatočil film ani zdaleka srovnatelný svou velikostí s Transformery. Jeho největším projektem byl druhý Creed. A při pohledu na ztvárnění akce nám okamžitě musí připadat povrchnější (doslova plošší), méně komplexní a propracovaná než i menší šarvátky v předchozích dílech. Jenže jakkoli jsou nové bitky menší co do měřítka, lze je považovat za mnohem snesitelnější.

Vidět kterýkoli z Bayových filmů je doslova vysilující. Z plátna na nás doléhá enormní množství informací a narativní pojítka jsou tak vágní, že ani není jasné, na co vlastně soustředit pozornost. U závěrečných titulků se člověk cítí jako na konci šichty. Nejde o snímky, u nichž si jde odpočinout a které si můžeme užít v klasickém slova smyslu. Nemluvě o absenci sympatických postav, jimž by šel přát úspěch. Bay má podivnou tendenci osázet svůj svět hrdiny, jež jako by sám nesnášel, vykresluje všechny jako slabošské, otravné či arogantní.

Probuzení monster kráčí ve stopách Bumblebeeho a ve svém milosrdenství je po něm druhým nejkratším dílem série se 127 minutami. To je samo o sobě první velké plus. Existuje důvod, proč na horské dráze netrávíme tři hodiny. Nový příběh je pak sice velmi banální a plný klišé, obydlují ho však bytosti, k nimž lze cítit empatii.

Anthony Ramos a Dominique Fishback ztvárňují dvě podceňované ztracené duše. Ramosův Noah je bývalý voják, na rozdíl od Bayových filmů nicméně nepůsobí jako celovečerní reklama na americkou armádu (což není míněné jako eufemismus, Bay dělá vědomou propagandu). Už proto, že ho strýček Sam vykopl za nespolehlivost a Noah se ve snaze zajistit vážně nemocného mladšího bratra dostane až ke krádeži auta. Hádejte, jaké se pokusí vzít!

Fishback pak ztvárňuje mladou ambiciózní historičku Elenu, jejíž zásluhy si v práci připisuje její nadřízená. Pod rukama jí přistane artefakt, který může otevřít bránu umožňující cestování vesmírem. Hledá jej obří požírač planet Cybertron, proto o tento klíč svedou boj hodní a zlí roboti. A Noah s Elenou se ocitnou uprostřed vší té mely.

Snímek se odehrává v devadesátých letech, tedy po událostech Bumblebee, ale před Bayovou sérií. Autoboti pod vedením Optima Primea ještě nejsou zavázaní ochraňovat lidstvo, naopak mu vrcholně nedůvěřují a trochu jím pohrdají. Právě střet s naší hrdinskou dvojicí je má naučit, že nejsme úplně k ničemu a že si zasloužíme respekt.

Caple jr. Sice nedosahuje komplexity a excesu Michaela Baye, ale proto si ještě nepředstavujte, že noví Transformeři jsou přízemní. Na rozdíl od Bumblebeeho tu menší měřítko není programovým cílem, jedná se o první opravdový pokus vstoupit do stejných vod jako Bay. Obsahují tedy plno velkolepých akčních scén, jež rozhodně fungují. V mnoha ohledech si záběry můžete dokonce víc užít, jednoduše proto, že obraz není tak přeplácaný a je jasné, kam se koukat. Škoda, že režisér nepracuje s delšími záběry a občas zamrzí, že střihne dřív, než publiku umožní si daný vizuál plně vychutnat. Naopak potěší práce s dobovou hudbou, jež dění mnohdy dodává potřebný říz.

Není třeba vysvětlovat, že Transformeři jsou film cílený na dětské publikum. Tento díl dokonce víc než předchozí, protože není tak fixovaný na tělesné funkce a sexuální dvojsmysly určené spíš nadrženým puberťákům než dětem hrajícím si s roboty. Logika filmu od akce po jeho děj následuje chlapce a dívky mlátící se na pískovišti navzájem plastovými hračkami a křičící vzletné fráze o záchraně světa, hrdinství a sebeobětování.

Jsou pro Američany srdeční záležitostí. Jejich zlatou érou byla doba, kdy Ronald Reagan polevil uzdu regulaci reklamy a Hasbro doslova pohltilo celé generace dětí všudypřítomným multimediálním obsahem. Šlo o marketing, jaký neměl obdoby. Děti sledovaly televizní seriál Transformers prošpikovaný reklamami na hračky a obklopoval je merchandising, jenž opět strhával pozornost k pultům obchodních domů. Jistě, můžeme to kritizovat, ale nic nenaděláme s tím, že tato série patří k formujícím součástem identity většiny Američanů narozených v osmdesátých a devadesátých letech.

Pro ně pak může jít o autenticky dojemný a strhující zážitek. My o něj budeme ochuzení, protože ke značce nemáme tak silný vztah, i když nám to jistě nemusí být zase tolik líto. Nikomu to nebrání vyrazit s dětmi do kina a Probuzení monster si užít.