Nový Spider-Man někomu přepíše žebříček nejlepších komiksů. Stojí za všechen povyk?

U filmu, o němž už se mluví jako o nejlepším Spider-Manovi, nejlepší komiksovce a pro někoho dokonce o novém nejoblíbenějším filmu vůbec, je třeba v první řadě nastavit očekávání na bezpečnou míru. Nic nezkazí zážitek tak jako přehnané nároky.

Paralelní světy v roce 2018, a nyní Napříč paralelními světy, totiž patří mezi manifestační typ filmů. Diváci a divačky, kteří si je oblíbí, se nepřihlásí jen ke kvalitám těchto konkrétních děl, ale k obecnějším preferencím a hodnotám. Lordův a Millerův Spider-Man je příslovečným komiksem pro ty, kteří už jsou trochu unavení mainstreamovými komiksy. Jde o snímek, jehož výrazná audiovizuální expresivita se vymezuje proti běžné produkci. Mít ho rád tedy do světa vysílá signál, že hrané komiksy Marvelu a DC nám už nestačí.

Obliba animovaného Spider-Mana má tedy mezi americkými komiksovými nadšenci podobné místo, jaké minulý rok zabíralo Všechno, všude, najednou mezi širší cinefilní komunitou. Právě oscarový vítěz nám však ukazuje zrádnost tohoto principu. Pro evropského cinefila, jenž má v průměru větší rozhled než ten americký (ve Spojených státech stále není samozřejmostí sledovat neanglicky mluvené filmy), může extatické nadšení působit až absurdně, protože se toto dílo zase tolik nevymyká našim zkušenostem.

Animovaný Spider-Man je na tom vlastně podobně. Jeho novost a originalita jsou velmi relativní, navíc lokalizované do samotného audiovizuálu. Ten opouští mainstreamovou pseudorealistickou čistotu a umožňuje tvůrcům hrát si s tvary a barvami, jak ve velkých animácích nebývá běžné. Na začátku filmu Napříč paralelními světy, ve scénách odehrávajících se ve vesmíru Gwen Stacy, jsme okamžitě uchváceni tím, jak se svět organicky a před našima očima přizpůsobuje náladám postav. I když zbytek filmu si z většiny vystačí s vizuálně obvyklejším světem Milese Moralese, pořád je radost sledovat každý záběr. Publiku zvyklému pouze na klasické disneyovky a CGI blockbustery to musí připadat jako nějaké kouzlo a technická revoluce.

Zároveň se však dvojka animovaného Spider-Mana stylisticky posunuje oproti jedničce asi tak málo, jako se od sebe liší podtituly obou filmů. Tvůrci jsou si nepochybně jistější v kramflecích a je jasné, že mají mnohem víc volnosti než minule. Úspěch legitimizoval jejich experiment, který teď mohou dovést do úplnosti. Jde už nicméně jen o dotažení povědomých tahů, žádný filmařský nápad tu nevyvede z míry.

Co se pak týče děje, tam o nějaké originalitě a nápaditosti vůbec nemá smysl mluvit. Příběh Paralelních vesmírů byl v rámci mainstreamu svěží před pěti lety (v historii sci-fi i tištěného komiksu je samozřejmě dobře prozkoumaný mnohem déle), od té doby však na koncept multivesmírů naplno naskočily i ostatní komiksové série. A jakmile pomineme toto ozvláštnění, zůstává velmi standardní příběh mladého kluka, který hledá sebevědomí a smiřuje se s tím, že s velkou mocí přichází velká… Však víte co.

Dvojka nepřekvapivě rozšiřuje své měřítko a náš hlavní hrdina Miles se dostává do mezidimenze, v níž se Spider-Men/Women/cokoliv sdružují a společně dohlížejí, aby vesmír držel pohromadě. Především aby odolal zásahům vnějších činitelů do předepsané historie. Toto téma bude povědomé přinejmenším každému příznivci Ricka a Mortyho, kde má podobné útočiště pro své varianty hlavní antihrdina. A také Lokiho, při jehož sledování jsme se už setkali s organizací udržující vesmírný status quo.

Tvůrci se snaží pracovat s prvky existenciálního hororu spojenými s konceptem dohledu na neměnnost minulosti a nekonečné množství vlastních klonů. Především zdůrazňují cyklus nekonečného opakování traumat, jež jsou pro vznik Spider-Manů nezbytná. Celá pavoučí instituce je založená na tom, že nikdo nesmí zabránit zdánlivě nevyhnutelným tragédiím, mezi něž patří násilné smrti rodinných příslušníků. Miles jakožto patnáctiletý kluk plný naděje a optimismu nechce přistoupit na to, že aby vesmír fungoval, nesmí těmto neštěstím zabránit, přestože má možnost.

Napříč paralelními světy však podtrhávají virtualitu a problematičnost tohoto populárního motivu. Potíž je, že sám o sobě nereprezentuje nic, čemu můžeme čelit my sami. Jako alegorie apatie, nihilismu a zacyklené sebedestrukce příliš nefunguje, když je snaha o změnu provázaná s narušením časoprostoru a doslova zničením vesmíru. Postavám je předložena před antivolba, kdy záchrana jejich milovaných beztak povede nejen k jejich smrti, ale i ke konci všehomíra. O lekci proti sobectví a smíření s minulostí by se dalo bavit, kdyby nebyl v sázce život stále existujících lidí.

Jako podobenství je to tím horší, čím víc o tom přemýšlíme. Máme tedy svůj život vést bez snahy o změnu? To jistě nebude poselstvím trojky, počkejme si tedy, jak se vyprávění s vlastními pravidly vypořádá. Pokud Miles bude ignorovat mechaniku představeného světa, ale vše přesto dopadne dobře kvůli „síle lásky a přátelství“ nebo tak nějak, těžko budeme moct mluvit o dobře sestaveném příběhu.

A když už je řeč o trojce a o neuspokojivosti, Napříč paralelními světy obsahují jeden z nejméně povedených cliffhangerů, kam až paměť sahá. Zatím žádná mainstreamová komiksovka (ani třetí Avengers) neskončila tak znenadání a s tak nedostatečně uzavřeným dějovým obloukem. Miles si možná začne trochu víc věřit, ale žádné z velkých témat týkajících se zásahů do mnohovesmíru a navázaností vlastní identity na nevyhnutelná traumata není vyřešené. Nedostali jsme se ani na uspokojivý mezanin. Obzvlášť u dvouapůlhodinového filmu je to dost na pováženou. Malou úlevou je, že na trojku budeme tentokrát čekat jen jeden rok.

Po výše zmíněném možná překvapuje relativně vysoké hodnocení. Vysvětlení je jednoduché. Na ten film se hezky kouká. A to je zcela dostačující aspekt u blockbusteru. Vizuální stránka sice už jen piluje koncept zminula, to však není málo. Dostat k co nejpočetnějšímu publiku něco, co se doposud zdálo vhodné jen pro úzký okruh nadšenců, zaslouží respekt. A v tomhle ohledu jsou oba díly velmi záslužné. Nejspíš pomůžou vzniku dalších, ještě o kus odvážnějších počinů.

Dvojka už sice přichází do světa, který kouzlo jedničky dávno dohnal, pořád je však radost ten kinetický film sledovat. A důležitější je nakonec pocítit energii každé scény než za každou cenu lpět na originalitě či dopovězení děje. Nakonec tou nejvíc platnou výtka musí být, že v ideálním případě mohla stopáž skončit na dvou hodinách. Má svůj důvod, že animované filmy nikdy nedosahují této délky. Pro mozek je o kus víc vysilující vstřebávat kresbu a rozhodně tu hrozí vyčerpání. Zvlášť u tak frenetického filmu. I když se tedy možná nejedná o žánrového spasitele, je fér říct, že z letargie obklopující poslední dobou komiksy Miles Morales vytrhnout umí.