Jackie Chan se ve filmu zjevil před 45 lety. Bojová umění postavil na hlavu

Chan Kong-sang (doslova Chan narozený v Hongkongu) přišel na svět roku 1954 politickým utečencům čínské občanské války, kteří hledali azyl v tehdy ještě britském městském státě. Na rozdíl od Jeta Li, který byl nejprve profesionálním sportovcem, teprve potom hercem, se u Chana zájem o bojová umění a akrobacii od počátku pojil s dramatem. Před kamerou stál ostatně poprvé v pěti letech.

Škola hada tedy zdaleka nebyla jeho debutem, portfolio se mu táhlo víc než dekádu do minulosti. Éru dětských štěků vystřídala ta, během níž začal projevovat své fyzické nadání. Brzy se stal úspěšným kaskadérem, v této roli se roku 1972 objevil i v Pěsti plné hněvu s Brucem Lee, kde byl jeho oblíbeným „fackovacím panákem“. Roku 1978 se proto stal žádaným odborníkem ve svém oboru, byť jeho tvář zatím na plátně zaznamenal jen málokdo. Jedním z důvodů bylo i to, že vypadala dost jinak – v průběhu let totiž absolvoval řadu plastických operací.

To se změnilo, když ho studio angažovalo na dva filmy, jež svěřilo debutujícímu režisérovi Yuenu Woo-pingovi. Tím se staly právě Škola hada a Mistrův syn (známý dnes pod doslovným překladem z angličtiny Opilý mistr), oba uvedené v roce 1978. Chan měl během příprav zcela volnou ruku ohledně choreografie a s Woo-pingovou pomocí položil základ své bohaté kariéry.

Bojová umění si spojujeme a elegancí, askezí, důstojností a někdy i s propagandou. Stačí se podívat na domácí filmy Jeta Li, které jsou často plné čínského nacionalismu, i když především v jeho pseudohistorické podobě předcházející komunistickému převratu. (Což neznamená, že režim tento typ pohádkového národovectví nedokáže zužitkovat.) Chan oproti tomu představuje ryzí individualitu, nezkrotnost a vzepření se autoritám i hierarchiím.

Jeho vandrácký styl je záměrně neučesaný, nenásleduje jasná pravidla a vzpírá se konvencím. Vždyť ve Škole hada se hrdina coby přepracovaný sirotek naučí základy boje, když během pravidelného vytírání podlahy sleduje privilegované mladíky při jejich lekcích. Jeho motivací je pak vzepřít se těm, co ho doposud šikanovali, a také obhájit život a čest staršího (a mírně excentrického) mistra, který sám žije jako žebrák.

V bojových filmech se často nachází moment překvapení, kdy si protivníci uvědomí, jak talentovaný a schopný je nenápadný kluk, co stojí proti nim. V případě Chana jde o dvojnásobný šok, protože ho vidíme v otrhaných hadrech, neupraveného, zdánlivě nesoustředěného. Jeho talent je sám o sobě aktem rebelie. Paradoxně i tato estetika může být zneužitá totalitní propagandou vysmívající se starým pořádkům. Chan dokonce mnohem později musel snášet kritiku za přílišné kamarádění se s čínskou mocí. Přesto platí, že málokdo postavil tradičně spíš konzervativní nádech bojového umění na hlavu tak moc jako Chan. A model nastavený Školou hada a Opilým mistrem pak mnohokrát opakoval.

Bojovky bývají často připodobňované k muzikálům, kde dva nadlidsky vytrénovaní profesionálové odvypráví izolovaný mikropříběh čistě pomocí pohybu. Jen místo Freda a Ginger v láskyplném objetí tu máme dvě osoby, co si jdou po krku. Chanovy filmy oproti tomu těží spíš z tradice grotesky Charlese Chaplina a Bustera Keatona, na jejichž skeče se ostatně mnohokrát aktivně odvolává.

Jeho choreografie jsou plné nápadité práce s prostředím a rekvizitami, jež podtrhují hrdinovo outsiderství a vynalézavost. Chan nemá k dispozici luxusní zbraně, musí si většinou vystačit s tím, co má po ruce. Tento trademark jeho stylu je sice důsledněji rozvíjený až v jeho pozdějších filmech, náznaky však vidíme už ve Škole hada, kde musí své první soupeře přeprat třeba pomocí tyče, s níž nosí vědra.

Komediálním způsobem Cha pracuje i s fyzickými následky akce. Grimasami dává najevo vysílení, překvapení a nepohodlí dokonce častěji, než je v bojových filmech běžné. Netrvá dlouho, aby byl pokrytý vrstvou potu a krve. Přesto tuto bolest nepřenáší na publikum. Nemáme o ní do důsledku uvažovat a postava se nakonec může ze všeho rychle oklepat. Kocovina v Opilém mistrovi je proto větší překážkou než rána pěstí do obličeje. V Chanových filmech se prakticky nikdy nezabíjí (Škola hada jakožto raný film, kde se Chan teprve hledá, je jednou z výjimek), zvykem není ani náznak trvalých zranění, hrdina spíš svým arogantním soupeřům „dává za vyučenou“, popřípadě včas prchá před převahou. Na jeho filmy tedy může opravdu vyrazit celá rodina.

Publikum nejprve v Hongkongu a následně po celém světě si tento komediální přístup rychle zamilovalo. Škola hada byla pro Chana a Woo-pinga nohou ve dveřích, Opilý mistr pak vtrhl do místnosti. Samozřejmě, že se Chan dočkal řady napodobitelů, ale sám si vypracoval pozici naprosté špičky svého řemesla.

Má pověst neúnavného dříče, který dává do své práce maximum. Během let se při svých kouscích vážněji zranil častěji než kterákoli z jeho postav. Takovou nezodpovědnost bychom neměli romantizovat. Filmový herec není hasič, ohrožovat se v takové míře během výkonu profese u něj není na místě. Přesto je jasné, proč časté infotainmentové výčty jeho popálenin, pohmožděnin a zlomenin tak fascinují. Chan si na tom ostatně dokázal vybudovat silný kult osobnosti, proto závěrečné titulky jeho filmů často obsahují nepovedené záběry. Nejen aby publikum mohlo Chanovo odhodlání a oběť víc ocenit, ale také aby na to nikdy nezapomnělo.

Chan v tomto ohledu ví, co dělá, a svůj talent maximálně komerčně zužitkoval a prodal. Výrazněji než další ostatní hongkongští mistři (Bruce Lee se technicky vzato narodil ve Spojených státech, i když se jeho rodina rychle přestěhovala do Hongkongu) uspěl i na západě. I v jeho případě však platí, že filmy jako Tenkrát na východě, Křižovatka smrti či Rytíři ze Šanghaje nabízejí jen odlesk jeho talentu. Ne že by jim nevěnoval dost pozornosti, na to je moc velký profesionál a byznysmen, zkrátka však nejsou koncipované na to, aby mu poskytly adekvátní prostor. Chan hrál ve 150 filmech, mezi ty nejvýraznější patří (kromě již zmíněných) Police Story, Project A, Božská relikvie či Dragons Forever.