Nejbizarnější film za dlouhou dobu vám připomene, proč nesnášíte svoji mámu

O čem je On se bojí? To jde říct velmi snadno, ale také to nejde popsat slovy. Asterův nejnovější film od prvních ukázek a plakátů láká na bizarní podívanou, kterou musíme vidět, abyste vůbec uvěřili, že takový film někdo zaplatil a uvedl.

Sledujeme úzkostného muže ve středních letech Beaua (Joaquin Phoenix), jemuž právě nečekaně zemřela matka. Měl by se vydat na její pohřeb a pronést smuteční řeč, nicméně v den, kdy se o smutné události dozví, se mu celé sousedství (doslova) vloupá do bytu, pobodá ho nahý exhibicionistický recidivista a přejede ho auto.

Po této shodě bizarních náhod a nehod se Beau probouzí v pokojíku polepeném plakáty korejských hudebních skupin a musí podstoupit odyseu, za jejíž orchestraci by se nemusel stydět ani James Joyce. Byl by hřích začít popisovat jednotlivé zastávky na jeho cestě (už tak bylo vyzrazeno víc než dost), protože zážitek z filmu je založený právě na tom, že netušíte, co se může stát příště.

Sledujeme o kus expresivnější a nepříjemnější verzi našeho světa. Jeho každodennost je plná hektičnosti i prázdnoty a hrdinu v jeho samotě ruší jen nebezpečné, vyšinuté či nebezpečně vyšinuté karikatury lidí. V lepším případě jím pohrdají, v horším mu chtějí aktivně ublížit. Na vrcholu pyramidy pak stojí samotná figura matky, jejíž nejasný, avšak zjevně komplikovaný vztah s Beauem stále vládne jeho životu.

Podobný výchozí bod měl už Joker, kde hrál hlavní roli rovněž Phoenix. Asterův scénář je nicméně zásadně domyšlenější a ztvárnění absolutní introverze a tísně tu dosahují mistrovství. Beau je postava nesnesitelná svou nerozhodností a pasivitou, tím samým je však i povědomá a blízká. Neotevírá se před ním žádná zjevná katarze, jakou bylo obléknout se do klaunského obleku a začít se mstít. Jeho frustrace je nakonec z velké části namířená proti sobě samému a podobné gesto by mu nemohlo přinést útěchu. Phoenix veškerý jeho strach z žití předvádí špičkově.

Snímek buduje úžasnou atmosféru nadreálna, které se nenechává svázat pravidly našeho světa. Zmatené, skoro halucinační pasáže však nejsou tak extrémní, aby nám dovolily uvelebit se v jistotě, že nám samotným se nic takového nemůže stát. Kdepak, před Asterem nikdo nejsme v bezpečí. Jeho hororové obrazy vyplývají z povědomých fóbií i hrůz a většina scén evokuje subjektivní úhel pohledu člověka, který ztratil důvěru ve svět a vše si vykládá tím nejhorším možným způsobem.

Aster také neustále posouvá hranice přehnanosti, aby nás dál vyváděl z míry. Někdy se každým okamžikem propadáme stále hlouběji do šílenství, jindy naopak několik minut sledujeme zdánlivě klidný a realistický sled událostí, aby následná rána do břicha bolela o to víc.

Horor budovaný v On se bojí je tedy ryze existenciální. Najdeme v něm vlastně mnoho věcí, které lze považovat spíš za hodně černý vtip. Vytržené z kontextu jsou kandidáty na příští internetové memy. Svou děsivost nabírají až v kontextu. Ariho Astera máme spojeného hlavně s jeho dvěma celovečerními filmy, jejichž vytříbenost mu vynesla srovnání se Stanleym Kubrickem. Při pohledu na jeho ranou amatérskou tvorbu nicméně vidíme také divokého experimentátora, který se nebojí ani na první pohled laciných prostředků, jako jsou vulgární vtipy či brutální násilí. K obojímu se nyní vrací plnými doušky. Některé jeho nápady vyznívají trochu dětinsky, většinu z nich ale nakonec zužitkuje nějakým smysluplným způsobem.

Přirovnání, které bude u On se bojí jistě padat nejčastěji, je Synekdocha, New York amerického scenáristy Charlieho Kaufmana. Aster má blízko k jeho věčnému střetu cynismu a melancholie. K jeho lpění na naději, že to bude lepší, která mu však nakonec vždy hořce unikne skrz prsty. Jen je ve svých šestatřiceti o generaci mladší než Kaufman, když dělal Synekdochu, a v jeho přístupu je tedy méně odevzdanosti a více agrese.

Přestože Phoenixovi bude padesát, Beau odráží o kus přesněji právě myšlenkové rozpoložení muže ve věku Astera. Ve Spojených státech platí, že když se nynější třicátníci chtěli chopit kormidla, zjistili, že disponují méně materiálními prostředky než jejich rodiče. S tím souvisí i jejich neochota a/nebo neschopnost žít „slušný“ život, zakládat rodiny a odškrtávat si všechny povinné položky ze seznamu milníků. Na rozdíl od předchozích sešupů životní úrovně přitom za tuto změnu nemůže nic tak zjevného jako světová válka. Co se tedy stalo?

Má tohle fiasko na svědomí předešlá generace, která tu nastupující zklamala? Nebo leží vina na té nové, která svou šanci prošustrovala? Beau se chová, jako by věřil spíš druhé možnosti, přijímá tedy svou existenci ve stínu ženy, která mu dala život, ani by ji však dokázal učinit hrdou. Jeho matka přitom i bez přítomnosti manžela (který prý zemřel na vážnou srdeční poruchu v momentě Beauova početí) vybudovala jakýsi bizarní, záměrně vágní konglomerát, který jde podle náznaků vnímat jako souhrn všeho, čeho dosáhla její generace. Jedná se o ženu, které se staví pomníky. Beau oproti tomu nemá ani rodinu, ani práci, ani nenašel štěstí a naplnění.

Jediné, v co tedy mohl od matky doufat, byla její ochota předstírat, že jeho absolutní selhání pro ni není tak jasné, objektivní a všeobjímající. A přestože se o její smrti dozvídá v prvním aktu filmu, jejich vztah se dál vyvíjí a nakonec celý film pohlcuje. Díky Asterově talentu je možné číst ho jako alegorii střetu generací nebo intimnější studii rodinných vztahů, pokračující v motivech Děsivého dědictví.

On se bojí v mnoha ohledech připomíná Apokalypsu z roku 2006. Snímek, kterým si nadějný Richard Kelly potopil kariéru těsně poté, co se odlepila od země. Režisér „prvního kultovního filmu 21. století“ Donnieho Darka dostal tehdy volnou ruku a vytvořil ujetou koláž, ve které The Rock filosofuje o smyslu života. Doba však tehdy nebyla zralá a publikum připravené, producenti na poslední chvíli ucukli a film se přestříhával ještě poté, co už odpremiéroval na některých festivalech. Zmatené reakce diváků a divaček daly studiu za pravdu a Kellyho pošramocená pověst se nikdy nevzpamatovala.

Jenže od té doby uplynulo skoro dvacet let a studio A24 si zvládlo udělat jméno právě na takových filmech. Producenti jsou svolní hledat kontroverze, dokonce i riskovat komerční neúspěch či kritické odmítnutí, protože ty nakonec jen stvrzují jejich ochotu sázet na nejistotu. Zvědavost na další projekt se pak jen zvyšuje. Vítězství Všechno, všude, najednou na Oscarech (rovněž dílo A24) ukazuje žízeň amerického mainstreamu po divnosti.

Asterův exces tedy nepřekvapivě rozděluje publikum. Přesto se zdá, že nachází víc zastání než Garlandovi Muži, kteří mají k jeho vizi docela blízko. Jenže zatímco ti se odehrávali na jedné odlehlé samotě a hrdinka byla pohlcována svými fóbiemi v relativně komorním měřítku, On se bojí je mnohem velkolepější a ambicióznější. Mnozí snímku vytýkají, že je šíleně přeplácaný a skoro praská ve švech pod tíhou hromady nápadů. Jenže tenhle film by nemohl být úspěšný, kdyby měl měl méně než tři hodiny. Ani kdyby se nám u něj občas nemotala hlava. Pokud by publikum zcela nevtáhl, nepohltil a nevytrhl ze známého světa, jaký by měl vůbec smysl? Rozhodně není univerzální podívanou, ale dost možná se zrodila nová kultovní klasika.