Terapie filmem. Nezávislý animák pro dospělé o mluvící mušli vás zaplaví melancholickou pozitivitou

Amatérský filmař Dean Fleischer-Camp a jeho tehdejší manželka, relativně úspěšná dabérka a herečka Jenny Slate (ve vedlejších rolích ve filmech Zootropolis, LEGO® Batman či Venom), uvedli v roce 2010 s velkým úspěchem čtyřminutový stop motion animák Marcel the Shell with Shoes On, jenž se jen na YouTube dočkal několika desítek milionů zhlédnutí.

V průběhu let následovala dvě stejně rozsáhlá pokračování. Miláček cinefilů a patron „festivalových blockbusterů“ studio A24 se rozhodlo nepříliš renomované tvůrce podpořit a zaštítit celovečerní film, v němž budou moct svůj koncept rozvést.

Po sedmi letech úmorně piplavé práce, rychlostí pět vteřin stopáže denně a poznamenaný rozchodem obou hlavních tvůrců v osobním životě Marcel dorazil nejprve na festivaly a v roce 2022 pak alespoň ve Spojených státech i do širší distribuce. Mluvit se o něm začalo hlavně nyní, když naplno vypukla sezóna filmových cen. Pohodlně vklouzl do nominací na většinu z nich, byť v konkurenci marketingově mnohem lépe ošetřeného Pinocchia nikdo doopravdy nevěří, že má sebemenší šanci na vítězství.

Lobbisté z A24 vkládají energii do svého silnějšího želízka v ohni, hitu Všechno, všude, najednou, jenž je favoritem hlavních kategorií. Přesto je Marcel obrovským úspěchem a důkazem síly tohoto studia. Nikdo jiný by si dnes nemohl troufnout uvést devadesátiminutový film bez pevného příběhu, v němž vede mušle Marcel (namluvená Slate) dlouhý dialog s lidským dokumentaristou (Fleischer-Camp), jenž točí jeho portrét.

Hlavní hrdina je vážně mušle s jediným okem postavená na dvou botách. Se svou babičkou (hlas Isabelly Rossellini) žije ve zdánlivě opuštěné, ale přitom udržované středostavovské lidské domácnosti. Celé nastavení je zjevně nadreálné a nemáme příliš uvažovat o logice nahlíženého fikčního světa. Není jasné, jak běžný úkaz je, že v něm předměty ožívají, ani jak dokumentarista Dean malého Marcela našel. Během tohoto filmu se z něj stane virální hvězda v situaci paralelní k úspěchu původního kraťasu, nikdo se ale nezdá vyvedený z míry jeho existencí.

Během sledování nejenže je snadné na to přistoupit, ale vede to i k úžasným podnětům. Je fascinující, kolik významů může nabýt nápad, který byl původně zcela náhodný. Za animovaným kraťasem se před deseti lety neskrýval hluboký koncept, Fleischer-Camp a Slate zkrátka realizovali blbost, která je napadla. Natočili sérii rozhovorů s roztomilou škeblí, která přežívá v prostředí, do nějž příliš nezapadá, aniž by si nechala zkazit náladu. Marcel mluví a zčásti uvažuje jako dítě (přes vyloženě dětský tón vystupuje až spíš jako teenager), přijímáme ho nicméně spíš jako neutrální ztracenou bytost, která bez jasného cíle a směru existuje ve světě, jenž je mu těžko popsatelným způsobem vzdálený.

Kulisy zcela obyčejné domácnosti, v níž Marcel žije, nahlížené perspektivou této maličké mušle působí cize až nepřátelsky bez nutnosti tlačit na pilu filmařským jazykem. Protože se ztotožňujeme s Marcelem, uklizené místnosti, utilitární nábytek, notebook na stole a bohatá škála domácích spotřebičů nám připadají jako téměř zlovolné kulisy, aniž by musely vrhat strašidelné stíny.

Možná to zní absurdně, ale v alegorii odcizeného konzumního života se toto pojetí v něčem podobá Klubu rváčů, kde Edward Norton agresivně popisuje katalogovou vybavenost svého bytu a dává najevo pohrdání tím, jak se nechal zotročit kapitalismem. Marcel si ale na ničem a na nikom nepotřebuje vybíjet zlost, volí cestu pozitivity a se svým prostředím se odvážně pere, aniž by se nechal zkazit. A to přestože ho vše tak šíleně a neuchopitelně převyšuje. Doslova i pomyslně.

Tvůrci si vytyčili obtížný cíl roztáhnout tři čtyřminutové kraťasy na devadesát minut. Marcelovi tak přibývá babička, jejíž pomalé chřadnutí vnáší do filmu další vrstvu melancholie, a základní konflikt najít svou zbylou rodinu. Vidíme tu i skutečné lidi z masa a kostí, kteří s Marcelem interagují, včetně reálné populární reportérky Lesley Stahl. Toto zkonkrétnění a zasazení do specifičtějšího světa trochu ředí výše popsané principy odcizení a surreálna, ale asi nemá smysl nad nimi lomit rukama, protože nebýt jich, těžko by se film podařilo natáhnout na potřebnou délku. Můžeme se pouštět do zbytečných dohadů, zda látce víc slušel serializovaný formát krátkých filmů, nicméně v době, kdy je krátkometrážní produkce tak znevýhodněná, je třeba respektovat touhu tvůrců uvést jejich projekt jako celovečerní film.

Marcel the Shell with Shoes On je z těch filmů, u nichž se můžete vydat dvěma směry. Buď mu zcela propadnete a budete jím okouzlení, nebo vás jeho ultimátní roztomilost a dojímavost bude iritovat až na půdu. Naše dnešní divácké návyky a přístup ke konzumaci popkultury nepřejí dílům, která nejsou obrněná cynismem, sarkasmem či ironií. Tento film jako by nás proto vyzýval na souboj. Vydrží naše skepse, nebo jeho velké, odhalené srdce?

Neznamená to nutně, že by dnešní doba byla nějak v jádru „zkažená“, zkrátka už jsme toho viděli tolik, že máme málokdy potřebu se nějakému kulturnímu produktu bezvýhradně otevřít. Když vidíme Marcela, možná si v koutku duše říkáme: „Hm, pěkný, vsadím se, že u odchodu z kina mi budete chtít tuhle figurku prodat.“ Právě od takového uvažování nás chce tento snímek oprostit. Je to v jádru jednoduchý film založený na banálně přímočaré myšlence, který se nás pokouší přesvědčit, že slogany o hledání krásy v každém okamžiku nejsou zbytečné. Jistě se vyplatí vyhlížet snímek na různých festivalech a přehlídkách.

O sektě Chrám lidu, již vedl reverend Jim Jones, vzniklo již mnoho dokumentárních i hraných filmů a seriálů. V roce 1978 spáchalo přes 900 jejích členů hromadnou sebevraždu, když vypili jed. Český snímek režiséra Jana Bušty se pokouší uchopit tragédii jinak než všechna ostatní díla.