Filmová rekonstrukce požáru Notre-Dame nemohla dopadnout lépe. Slavný režisér je možná naposledy za krále

Notre-Dame v plamenech už není pouze termín vztahující se k nejčernějším hodinám nejnavštěvovanější francouzské památky, která v centru Paříže stojí už přes 850 let a již proslavil Victor Hugo a jeho román Chrám Matky Boží v Paříži. Renomovaný režisér Jean-Jacques Annaud, v jehož filmografii se skví celosvětově populární tituly jako Medvěd, Jméno růže či Sedm let v Tibetu, nyní do našich kin uvádí stejnojmennou rekonstrukci dané události, která na dvanáct hodin proměnila Paříž z rušné metropole v ohnisko kulturního neštěstí, jemuž oněměle přihlížel celý svět.

Středověká katedrála, v níž se ukrývají vzácná umělecká díla a náboženské relikvie včetně Ježíšovy trnové koruny, je stavbou a symbolem nedozírných významů. A pokud si to někdo doteď neuvědomoval či nepřipouštěl, Annaudův vyčerpávající a intenzivní snímek, v němž každá ztracená minuta během požáru zabolí, mu spolehlivě otevře oči.

Annaudovy filmy rozhodně nespadají do artových festivalovek a v jádru jsou klasicky vystavěnými hollywoodskými příběhy, ale přece jen v nich nechybí určitá míra obrazové poetiky či vyprávění s minimem slov a s důrazem na budování atmosféry. Takové postupy jsou ale v případě Notre-Dame v plamenech téměř potlačeny, jelikož na ně nezbývá to nejdůležitější – čas. Jakmile se v úvodu objeví první časový údaj z mnoha, režisér rozehrává realistickou rekonstrukci v takřka dokumentárním duchu. Archivní záběry se prolínají s těmi inscenovanými, jsou zapojovány mediální vstupy či krátké náhledy do obvyklé rutiny pařížských hasičů a o každém aktérovi se dozvíme pouze to, co se týká jeho role ve vzniku požáru a jeho potlačování.

„Vše je pravda, nic z toho však není pravděpodobné.“ Tímto citátem revolučního francouzského myslitele A. Rivaroliho začíná snímek, který se pokouší pravděpodobnosti co nejvíce přiblížit, přestože počet neznámých mu nehraje do karet podobně jako tehdy přítomným hasičským složkám. Vylučují se původní teze o teroristických činech a scénář se drží těch nejpravděpodobnějších expertních studií, které vznik požáru v oblasti střešních krovů přisuzovaly elektrickému zkratu.

Režii od začátku neschází hravost a vynalézavost, která odpovídá spíše mladému junákovi nežli tvůrci před osmdesátkou, jemuž už před patnácti lety s uvedením propadáku Jeho veličenstvo Minor někteří kritici diagnostikovali začínající senilitu. Annaud užívá dynamickou střihovou montáž, jejímž prostřednictvím diváky přiměje, aby sami pátrali po původu neštěstí – úplně první záběr je detail právě zapálené sirky v rukou čerstvě zaměstnaného „bezpečáka“, přičemž dělníci na lešení nedbale odhazují nedopalky cigaret. Do těchto výjevů vstupují do katedrály turisté a průvodci je zásobují informacemi o stavbě, díky nimž jsme v krátkosti seznámeni s její historií a významem.

Věcnost, objektivita a přirozený lidský rozměr jsou hlavními trumfy filmu, který v nezkušených rukách mohl snadnou sklouznout k sentimentální oslavě hrdinství. Lidských aktérů se před kamerou vystřídá spousta (vždyť na místě skutečně zasahovalo na pět set hasičů a různých pomocníků), ale v součtu si nezapamatujeme žádné jméno. A to je dobře, neboť v nastalé časové tísni nezbývá čas na seznamování a Annaud hasiče prezentuje jako anonymní pracovní sílu, která odhodlaně čelí největší výzvě v životě.

Postavy se zde nechovají jako superhrdinové, kteří před výbuchy uskakují na poslední chvíli se zraněným kolegou na zádech. Namísto motivačních citátů či dramatických výlevů emocí uvažují záchranné týmy s naučenou rozvahou a operativně řeší všechny překážky, které se hromadí – od ucpané městské dopravy, která znesnadňuje přístup k hořící památce, až po hrozby tekoucího rozžhaveného olova či zřícení vápencové klenby, které paradoxně vůbec nepomůže ani promáčení během hašení. Na výjevech, které by americké filmy převážně ignorovaly, Annaud staví vyčerpávající a intenzivní zážitek, který publikum vtáhne a do uší mu vhání zvuk neúprosně tikajících hodin.

Tím, že lidé tváří v tvář architektonické, náboženské a čistě národní pohromě chybují či nepostupují s očekávanou jistotou, se k nim zároveň přibližujeme. U hasičů, kteří trčí v zácpě či před zamčenými dveřmi, kvůli nimž se nemohou dostat na hořící střechu, to vyvolává pocity beznaděje. U „běžných“ civilistů to může vyznívat záměrně humorně – správce notre-damských památek Laurent Prades, jenž jako jediný disponuje klíčem k sejfu s trnovou korunou, se ke katedrále lopotí i na vypůjčeném kole. Laurent Prades je rovněž jediné jméno, které nám nakonec uvízne v paměti – postavy totiž jeho osobu opakovaně zmiňují a jeden z hasičů si na vlastní zoufalý dotaz: „A kdo má tedy ten klíč?“ odevzdaně odpoví: „Snad ne Laurent Prades!“

Vtip Annaudovi neschází ani ve dvou scénách s babičkou, která se opakovaně snaží dovolat zaneprázdněným hasičským složkám kvůli tomu, že jí na střeše uvízla nebohá kočička. A zatímco normálně hasiči za těmito případy opravdu vyjíždějí, Notre-Dame si žádá jejich plnou pozornost. Z filmu ostatně chápeme, že se dívá celý svět – prostřihy na mediální zprávy ze zahraničí (česká scéna a zasmušilá Emma Smetana bohužel chybí) doplňují i záběry z okolí blízkého břehu Seiny, kde se v době požáru shromáždily tisíce lidí. Často jde o archivní záběry a Annaud rozděluje obraz i na tři části, aby navýšil intenzitu dění.

Ačkoli však slavný filmař zůstává převážně takto objektivně pozorující, daří se mu do filmu propašovat i autorskou poetiku a sdělení. Všímá si například toho, jak lidé na ulici stoupající dým ze střechy katedrály pouze fotí a natáčí, místo toho, aby jej rychle nahlásili. Otupělost a neschopnost si přiznat, že by něco tak zdánlivě nedotknutelného mohlo být v ohrožení, jsou nakonec hlavními příčinami prvotních zdržení a nekontrolovaného rozšíření ohně. Řeší se ale také otázka ochoty zachránit symbol Paříže i za cenu nejvyšších obětí. Stejně jako lidé mohou umřít, tak i katedrála se může zřítit – a jakkoli to pro humanisty zní absurdně, obě hodnoty se pod tlakem veřejnosti či přítomného prezidenta Macrona ve filmu takřka vyrovnávají.

Byť se režisér náboženskými motivy a symboly neohání a nenarušuje tím onu dokumentaristickou náturu, víra je důležitým motivem Annaudova snímku. Jen ona zpočátku popohání hasiče, jimž se střecha posvátné stavby řítí na hlavy, a není náhodné, že až po zachránění trnové koruny, tedy symbolického srdce Notre-Dame, se věci konečně začínají obracet k lepšímu. Tvůrci si neodpouští několik záběrů na posvátné relikvie za doprovodu křesťanských písní a krátký dovětek s usmívající se holčičkou, která v úvodu zapálila při probíhající evakuaci svatyně svíčku a za osud katedrály se pomodlila. A přestože bych jako ateista ocenil méně symbolické a více materiální zakončení, které by tak neodbočilo od strhujícího katastrofického podání, záměr je pochopitelný a obhajitelný.

Annaud se na stará kolena ještě jednou vzchopil a připomněl, proč patří k vůbec nejproslulejším francouzským filmařům historie. Jeho převyprávění vzdává poctu realitě bez zbytečné glorifikace či zveličování a napětí, které by se místy dalo krájet, plyne zcela přirozeně z precizně nastíněné a inscenované zápletky. Dění je prostorově i časově velice přehledné a můžete se spolehnout na to, že na 110 minut budete v jednom ohni. Kombinace leteckých záběrů s třaslavou kamerou v klaustrofobických prostorách dělá své a bez výhrad funguje také oživení poničené katedrály v ateliérech se zeleným plátnem.

Notre-Dame v plamenech vyčnívá jako realistický blockbuster, z něhož se pro absenci vyloženě bombastických a stylově vyhlížejících záběrů těžko stříhají atraktivní trailery, ale jinak jde o přímočařejší a intenzivnější zážitek než třeba zámořský (a rovněž povedený) Deepwater Horizon. Annaud vytvořil naturalističtější a významově bohatší verzi Skleněného pekla, která má mimo jiné tu výhodu, že o ní musíte přemýšlet i hodiny po projekci – během ní na to ostatně nezbývá čas.