„Zdařilé filmy o středověku jsou třeba Jméno růže a Hodina prasete. Jan Žižka nedodržuje ani základní reálie,“ říká vojenský historik

Jan Biederman vystudoval obor historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V průběhu studia absolvoval zahraniční studijní pobyt na Université Toulouse II. – Le Mirail (2005/2006) v rámci programu Erasmus. V roce 2016 završil doktorské studium studijního programu historické vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Roku 2006 nastoupil jako externí zaměstnanec knihovny VHÚ na pozici katalogizátora historického fondu, od roku 2013 působí na VHÚ Praha jako kurátor sbírkových fondů. Spravuje sbírku faleristiky a cínových figurek. Je členem Komise vojenských tradic a symboliky. Předmět jeho dalšího badatelského zájmu představuje období středověku a počátku raného novověku, v němž se specializuje na dějiny vojenství s důrazem na pozdní středověk.

Většinou se setkávám s tím, že si lidé chtějí věci ve středověku jasně rozškatulkovat na dobré a špatné a mají problém akceptovat skutečnost, že stejně jako v dnešní době, i tehdy bylo jen máloco černobílé. A pak jsou to samozřejmě mylné představy o podobě různých částí tehdejší hmotné kultury, za což mohou do značné míry některé historické filmy.

Záleží na tom, jestli se má jednat o znázornění obecných historických reálií, hmotné kultury či dobové mentality. Málokterý historický film znázorňuje všechny tři jmenované oblasti na stejné úrovni či alespoň v rozumném poměru, natož aby byly na výši. Za sebe mohu čistě subjektivně uvést například filmy Jméno růže (1986), Hodina prasete (1993), Arn (2010), Starověký příběh: Když slunce bylo bohem (2003). A pokud můžeme ze středověku přejít i do třicetileté války, tak bych přidal ještě film Alatriste (2013).

Husitská trilogie Otakara Vávry je samozřejmě poplatná období svého vzniku 50. let, kdy byl obraz husitů a husitství využíváný – či spíše zneužívaný – jako ukázka jakéhosi protokomunismu ve starších českých dějinách. Na druhé straně má trilogie úžasnou výpravu, která pojetím a celkovým vizuálním dojmem a snahou znázornit středověk i dnes předčí mnohé historické filmy z posledních dekád – což je poněkud paradox, uvážíme-li, že se za půlstoletí, které od Vávrovy trilogie uběhlo, posunula laťka poznání v oblasti historie a hmotné kultury středověku. Na trilogii je každopádně vidět, že autoři filmu se s tehdejším stavem poznání snažili o co nejlepší a historicky nejvěrnější dojem, což bohužel nemůžeme říci o mnoha historických filmech odehrávajících se ve středověku, které byly natočené během posledních zhruba dvaceti let.

Bohužel to obehrané klišé je a bohužel se stále obehrává, ačkoli dnes bezpečně víme, že středověk byl o barvách, jejich symbolice a vizuálním efektu – výzdoba kostelů, domů, světnic a samozřejmě barvení textilií. Jistě, venkovan třeba nenosil hutně a zářivě barvené látky jako třeba bohatý měšťan, ale mohl mít například oděv v tlumenějších odstínech barev –rezavohnědá, zelená atd. Obrazové i písemné prameny jednoznačně svědčí o tom, že lidé ve středověku nosili barevné oděvy či oděvní součásti napříč společenskými vrstvami, a to nejen ve městech, ale i na venkově.

Míra barevnosti a kvalita barev se samozřejmě odrážela od finančních možností konkrétního jedince a reflektovala i účel pořizovaného oděvu a činnosti, kterou v něm dotyčný vykonával. Krom toho mohly do míry barevnosti a zdobení oděvů vstoupit určité dílčí zákazy a nařízení „proti přepychu“, jimiž se dobové autority snažily zajistit, aby příslušníci jednotlivých sociálních skupin byli rozeznatelní již podle oděvu a neoblékali se přepychověji, než přísluší jejich stavu. Rovněž mohly zapůsobit mravokárné náboženské zákazy proti přepychu, což byl třeba případ radikálních husitů. Nicméně obecně lze říci, že středověk byl barevný a případná filmová podání „šedého a temného středověku“ jsou v tomto ohledu mimo.

Pokud chceme zůstat objektivní, nemůžeme husity na obecné úrovni hodnotit ani pozitivně, ani negativně – prostě to není možné jinak než v dílčích kategoriích. Pozitivně můžeme vnímat například snahu o reformu a nápravu neutěšených náboženských a částečně společenských poměrů, snahu ve prospěch těchto změn vést dialog a v nouzi nejvyšší je proti agresi bránit se zbraní v ruce. Pozitivně můžeme vnímat husitské vojenství pracující s rozvinutou organizací vojska a stavějící na vysoké bojové morálce a odhodlání.

Na druhé straně nelze přehlédnout efekt obrazoboreckých a puritánských tendencí radikálního husitství, které měly negativní dopad na rozvoj určitých řemesel a řečeno dnešním jazykem umělecké tvorby, což mělo za následek jistou kulturní stagnaci. Války pak v konečném důsledku vyčerpaly království i hospodářsky, a to nejen v důsledku vojenských operací, ale také s ohledem na všeobecné embargo na dovoz zboží husitům.

Žižkovo umění tkvělo evidentně v jeho talentu maximálně využít výhody terénu, v němž musel operovat, v kombinaci s maximálním možným využitím prostředků, které měl pro boj k dispozici. Tento talent byl navíc podpořený bohatými vojenskými zkušenostmi, třebaže pro některé roky Žižkova života nevíme jistě, kde byl a co dělal, můžeme bezpečně říci, že před husitskými válkami měl díky drobné válce s Rožmberky a díky lapkovskému řemeslu bohaté zkušenosti z vedení záškodnické války, k nimž přidal zkušenosti z války Polska proti Řádu německých rytířů v letech 1409 až 1411.

Žižka byl mužem vojenského a dočasně též lapkovského řemesla, nicméně jako každý středověký člověk musel mít svůj vztah k víře a k bohu. Bohužel, žádné přesnější informace o duchovním životě slavného hejtmana nemáme, a tak jsme odkázaní především na odhady. Profesor Petr Čornej vyslovil logickou a vysoce pravděpodobnou hypotézu, že Žižka spojil svůj osud a podzim života s husitstvím na základě dojmu z Husových kázání a husitského učení v kontextu osobní inventury předchozího dobrodružného života, který nebyl bez hříchu, a tedy by si žádal jistou formu pokání. To by vysvětlovalo Žižkovo zanícení pro boj za husitské učení, jeho náchylnost k radikalismu i nemilosrdnost, s níž vystoupil vůči sektářům – viz adamité.

Přistupuji k nim poměrně skepticky, neboť většina filmů, které se takto prezentují, se nesnaží o nějakou formu rekonstrukce tehdejších emocí na základě stávajícího vědeckého poznání, ale pouze předkládají divákovi efektně působící přenos emocí, který je ve skutečnosti výsledkem uměleckého záměru režiséra a scenáristy.

Budí to ve mně dojem, že se jedná o prvoplánovou snahu vytvořit klasický blockbuster a zalíbit se tuctové části zahraničního publika.

Pokud je ve filmu zasazeném do roku 1402 zobrazena vozová hradba a zazní zpěv Božích bojovníků, pak je to jednoznačně špatně – jestliže se film tváří jako historický, třebaže se odvolává „pouze“ na inspiraci Žižkovým příběhem, měl by dodržovat alespoň nějaké základní reálie. Vozová hradba a Boží bojovníci jsou výsledkem určitého historického vývoje, patří do konkrétního kontextu událostí a v roce 1402 nemají co dělat.

Pokud chtěli autoři filmu ztvárnit Žižku v roce 1402 a zároveň chtěli také klasickou vozovou hradbu, čekal bych například, že první část filmu věnují roku 1402 a v určitém momentu se pomocí střihu a věty typu „o 17 let později“ přesunou do roku 1419 a de facto půjdou po linii příběhu Vávrova Jana Žižky a film završí bitvou u Sudoměře, nebo jej protáhnou až k bitvě na Vítkově 1420. Ale mix příběhu z roku 1402 s reáliemi z let 1419 – 1420 je úplně mimo.

K únosům souvisejícím se sňatkem nebo se zabráněním sňatku ve středověku docházelo, avšak spíše v raném a částečně vrcholném středověku. V obecné rovině platilo, že únosy či zajetí vysoce postavených osob bez ohledu na pohlaví uneseného měly obvykle za cíl buď prosté vymáhání výkupného, nebo získání prostředku k politickému nátlaku na jinou osobu či skupinu osob.

Bohužel, jak už ukazují samotné trailery či dříve zveřejněné fotky, ve filmu se objevuje zbroje, která nemají reálný základ, či zbraně, které by spíše slušely fantasy filmu – jako například dvoubřitá bojová sekera. Mezi prvky plátové zbroje, které se ve filmu použily, se pak pro změnu objevují třeba železné klobouky, které typově odpovídají konci 13. a první polovině 14. století. Samozřejmě, laický divák takový detail nerozezná, ale to je spíš otázka na určitou morální odpovědnost tvůrců filmu – jak moc chci diváka klamat nebo hrát na zaklínadlo „to divák nepozná“, když točím historický film a použiji přilbu, která je o sto let jinde?

Ve vztahu ke „vzdálenému středověku“ se taková poznámka historika jistě leckomu jeví úsměvná, ale zkuste si představit, že by někdo natočil nový film o operaci Overlord a vzdušnou podporu by tam vyloďujícím se americkým jednotkám v roce 1944 poskytovaly stíhačky F-16.

Pokud se jedná o absenci přileb u hlavních postav v bojových scénách, pak je to otázka do diskuse – chápu, že tvůrci filmu chtěli pro potřeby diváka ponechat jednoznačně identifikovatelné hlavní postavy z tzv. scénického hlediska, nicméně z hlediska taktiky kontaktního boje je to samozřejmě špatně.Zatímco jedinec zabraný do boje dokáže pod vlivem adrenalinu vydržet či dokonce dočasně ignorovat některá zranění, i slabší zásah do nechráněné hlavy je něco, co jej spolehlivě vyřadí. I kdyby šlo jen o omráčení. V tomto ohledu jsou dobrým vodítkem i některé středověké iluminace či deskové malby, na kterých najdeme ozbrojence, již sice nemají ani zbroj chránící trup, ale nosí alespoň jednoduchou přilbu.

Nejdražší český film Jan Žižka přišel na 450 milionů korun. Slavného vojevůdce představuje v době, kdy ještě neexistovalo husitské hnutí. Jedná se tedy nikoli o historický film, ale o fantasy. A recenze této fantazijnosti vychází vstříc.