Nejsilnější zážitek, nebo největší otrava? Tropický svět Pacifiction nebere rukojmí

Španělský režisér Albert Serra patří mezi nejvýraznější evropské filmaře artové scény nového století. Jeho filmy Historka o mojí smrti a Smrt Ludvíka XIV. získaly pozornost festivalových návštěvníků i porotců, vzhledem k jejich vyhraněnosti ale Serrovo jméno příliš neprosáklo na veřejnost.

Pacifiction (kombinace slov Pacific a fiction) nyní testuje trpělivost i jeho největších příznivců, kteří jsou připravení v Serrově práci aktivně hledat kvalitu a interpretovat ji co nejvíce smířlivým způsobem. Mnozí z nich přesto odcházej rozčarovaní. Jiní by dali ruku do ohně za to, že zažili jeden z nejsilnějších filmových zážitků sezony 2022.

Serra rozehrává špionážní thriller, ale nebylo by žádnou ostudou, kdyby vám nedošlo, že výsledek má naplnit právě tuhle žánrovou nádobu. Sledujeme komisaře De Rollera (Benoît Magimel), který se pokouší zorientovat v jedné z komunit ve Francouzské Polynésii a udržet ji pohromadě, zatímco se dost možná chystá utajený nukleární armageddon. Původní obyvatelé, turisti a osazenstvo místní vojenské základny mají každý své představy o tom, jak by měl ostrovní mikrokosmos fungovat. De Roller se pokouší uplatnit svou autoritu, utišit konflikty a ignorovat, že některé problémy dalece přesahují jeho schopnosti a možnosti.

Režisér a scenárista tvrdí, že natočil až 600 hodin materiálu a v mnoha ohledech spoléhal na hereckou improvizaci. Pro Serru je práce s ansámblem zásadní, každý má u něj prostor rozvíjet svou postavu k co největší přirozenosti. Chtěl tedy plně využít potenciál digitální éry kinematografie, jež není vázaná na fyzický filmový materiál a scény může kameraman „kropit“ tak dlouho, dokud štáb nevyhlásí generální stávku. Opravdový tvar nabírá dílo až ve střižně. Tento přístup některým filmařům sedne, jiné zcela likviduje. Názory, do které skupiny patří Serra, se různí.

S takovou náloží videa není divu, že dostáváme bezmála tříhodinovou fresku, jež velmi líně plyne kupředu a postupně z nás vysává veškerou sílu. A platí to doslova. Z Pacification budete odcházet na hraně schopnosti udržet bdělost, a to ať bude váš zážitek pozitivní, nebo negativní. Publikum seznámené se Serrovou tvorbou nebude překvapené. Jeho filmy si rády nárokují diváckou energii.

Už Smrt Ludvíka XIV. je brilantní maraton, během nějž sledujeme poslední hodiny Krále Slunce. Vidíme, jak z jeho očí pomalu vyprchává život, a spolu jeho podanými tápeme, co můžeme udělat, abychom mu usnadnili poslední bolestivé okamžiky. Až absolutní monarcha, bohem pověřený vést a dávat smysl, odejde, co bude vlastně s námi? Během dlouhých scén zabírajících sípajícího Ludvíka můžeme přemýšlet o smyslu bytí, lidské bezmocnosti tváří v tvář smrtelnosti, strachu z opuštění a hodnotě změny.

Pacifiction je v mnoha ohledech podobné, jen v zásadně větším měřítku. Ve Smrti Ludvíka XIV. strávíme takřka celý snímek v jedné místnosti a jsme svědky velmi přímočarého procesu. Jde o absolutní narativní minimalismus, který nám umožňuje kochat se každým obrazem a pečlivě promyslet vše, čeho jsme svědky. Každý akt v takto asketickém filmu se může stát podobenstvím, každý předmět symbolem.

V Serrově nejnovějším opusu jsme vedení ke stejnému přístupu. Nádherné obrazy kameramana Artura Torta nás vtahují dovnitř, pomalé tempo nás skoro uvádí do hypnózy.Měkké barvy, růžové západy slunce, modré taneční kluby, temnými stíny zalité večery. Obraz se jen málokdy uchyluje k detailu, abychom mohli vždy studovat prostor, který postavy obklopuje. Zásadní rozdíl ale spočívá v tom, že děj je tentokrát velmi těžké usledovat a není jednoduché chápat, co se děje. Co je to za lidi? Proč s nimi protagonista mluví? Čeho chce kterýkoli z přítomných dosáhnout? Jak to pasuje do celku? Proces tvoření asociací, vyvozování a rozjímání je tedy značně komplikovanější.

Kdo chce, může po návratu z kina zkusit najít na internetu shrnutí děje a udělat si větší jasno v tom, co se vlastně odehrálo. Festivalové recenze, často i velmi ostřílených členů kritické obce, se však mnohdy netají tím, že při prvním zhlédnutí pisatelé neměli ponětí, co se děje. Jen pozor! Některé synopse v češtině i v angličtině, jež si lze k Pacifiction dohledat, popisují úplně jiný děj o spisovatelce, která se vrací na ostrov, pátrá po jakémsi tajemství a zažívá milostný románek.

S touto vedlejší postavou ale strávíme jen pár minut. Mnohem větší roli má třeba admirál (Marc Susini) či představitelé místních obyvatel pracujících ve službách (Matahi Pambrun a Pahoa Mahagafanau) a další epizodní postavy, jichž je mnoho. Na De Rollera jako by se stála fronta. Jeden rozhovor se spisovatelkou nad koktejlem tedy jistě není těžištěm filmu.

Je pravděpodobné, že nějaký stážista dostal za úkol napsal do festivalového programu shrnutí děje. Ve vší zoufalosti se chopil prvního stébla, které se nabídlo, a od té doby byl projev jeho beznaděje stokrát zkopírovaný a přeložený do desítek jazyků. Pokud na film někdo vyrazí po přečtení tohoto textu, bude ještě zmatenější; svým zvráceným způsobem to ale k zážitku skvěle pasuje.

Nečitelnost Pacifiction je přesným opakem Smrti Ludvíka XIV., kde bylo tak moc zřejmé, co je dějovým obsahem, až nebylo nutné tomu věnovat pozornost. Jeden z možných klíčů k Pacifiction je přijmout, že tyto dva extrémy mohou mířit ke stejnému závěru. Ať už proto, že se není kde ztratit, nebo naopak protože se nejde najít. Není důležité, co se děje a proč, pouze jak jako publikum přijímáme De Rollerovo plahočení.

Serra v rozhovorech skoro hrdě vysvětluje, s jakou vervou natočil špionážní thriller, který se vyhýbá všemu zadostiučinění, jež thrillery většinou publiku přinášejí. Nesledujeme pevnou vyšetřovací proceduru, neodhalujeme komplikovaný, zato elegantní plán a nakonec nedochází k rozhodující konfrontaci. Ano, dělá nám to schválně! Na jeho subverzi je cosi dětinského a omluvený bude každý, kdo s tímto přístupem nemá trpělivost.

Dílo založené na negacích se může ukázat víc posedlé stereotypy než mainstream, jen je místo jejich naplnění podvrací. Pokud si tvůrce nedá pozor, může působit jako hysterické dítě, které běhá po pláži, kope do báboviček a myslí si, že je díky tomu chytřejší než ostatní kluci a holky, kteří si s nimi dali práci. Pro některé diváky a divačky Serra tuto hranici překročil, stal se parodií sebe sama a filmařem, jehož snaha vymezit se mu zabraňuje něco sdělit.

Příznivější čtení mluví o díle, jež je sugestivní dokumentací životní bezmoci a vysílení, podobenstvím o postkoloniálním uspořádání světa a svědectvím o dekadentním vlivu západní kultury. To vše díky absenci čitelného smyslu a řádu. De Roller se pokouší udržet pod kontrolou svět, který ho do sebe nezve a nevítá ho. V každé situaci se chce chovat jako suverénní šéf, bez nějž by se vše rozpadlo. Není ale jasné, jestli ho zdejší systém opravdu k něčemu potřebuje a zdali jeho moderace jen neoddaluje a nezhoršuje budoucí nevyhnutelný konflikt.

Na rozdíl od lidí, s nimiž se De Roller stýká, sám nemá osobní identitu. Vždy je jen tím, kdo vstoupí do situace a pokouší se ji deeskalovat. Absence hodnot a zájmů, které vyzařuje, ale rozhodně nevypadají lákavě. Nad tím vším pak visí nejasná a nesrozumitelná hrozba absolutní likvidace, v jejímž důsledku by jakékoliv snažení bylo beztak zbytečné. Je tedy mnoho způsobů, jak si z tohoto filmu odnést silný zážitek, a pokud překonáte mnohé překážky, které Serra zcela záměrně hází pod nohy, třeba vás čeká jeden z nejsilnějších filmových zážitků za dlouhou dobu.

O sektě Chrám lidu, již vedl reverend Jim Jones, vzniklo již mnoho dokumentárních i hraných filmů a seriálů. V roce 1978 spáchalo přes 900 jejích členů hromadnou sebevraždu, když vypili jed. Český snímek režiséra Jana Bušty se pokouší uchopit tragédii jinak než všechna ostatní díla.