Nostalgická recenze: Šíleně smutná princezna je steampunkový spektákl, který dává genderovým stereotypům na zadek

Možná i proto je to film oblíbený, patřící do arzenálu vánočních televizních pohádek stejně jako reklama na prášek na potenci do přenosů z mistrovství ve fotbale. Navíc tehdy, když zpívající dvojici ztvárnili Václav Neckář a Helena Vondráčková.

Adaptace opakujícího se narativu totiž stojí na tom, že jde o příběh z moderní doby, plné technických vynálezů, páček a hejblátek. Šíleně smutná princezna z roku 1968 je steampunková pohádka, v níž si králové posílají dopisy potrubní poštou, telefonují si a chodí do kina na grotesky. Je to zároveň film postmoderní, skládající dohromady střípky minulosti, současnosti a budoucnosti, v němž syžet pevně drží pohromadě, ale vyprávění je hudební, obrazovou i dějovou mozaikou, propojující společnost post/moderní a tradiční.

Je to vlastně tak trochu příběh v příběhu, kdy hlavní dvojice inscenuje pohádkový námět tak, aby jejich vlastní, rovněž pohádkový svět pozměnila. Není proto divu, že v tomto spektáklu humoru, hudby, zpěvu, vyprávění, akce, barev a dynamické atmosféry můžou genderové stereotypy dostat pěkně na zadek. A dostávají.

Volba hlavních protagonistů stojí na jejich oblíbenosti v české společnosti (Jaroslav Marvan, Bohuš Záhorský, Josef Kemr, Stella Zázvorková), skvělých pěveckých výkonech, hudbě Jana Hammera mladšího a nakonec ještě na vtipu, který autoři scenáře Bořivoj Zeman (zároveň i režisér, na svém kontě má i Pyšnou princeznu nebo pohádku Byl jednou jeden král...) a František Vlček starší zužitkovali v samém závěru – princezna je o řádný kus vyšší než její princ!

Hrát si s předsudky a utkvělými představami, konzervovanými tradicemi, představuje v případě Šíleně smutné princezny dělat si legraci z toho, co legrační být nemá. Příběh lásky prince a princezny je realistický a sympatický zejména tím, že nevychází z nějakého osudového předurčení a že ani nestojí na něčem tak povrchním, jako je krása nebo pomíjivé okouzlení.

Hlavní hrdinové si prožijí příběh, který jim umožní navzájem se poznat. To je luxus, který si nemůže dovolit například Popelka (až na Tři oříšky pro Popelku nebo její norskou verzi Tři přání pro Popelku), Pyšná princezna a už vůbec ne nebohá Sněhurka, která doslova vymění rakev za oltář. V této pohádce se však protagonistka a protagonista stihnou zamilovat, vodit se za nos, pohádat se, urazit, usmířit a vzít se. A to vše měrou spravedlivou vůči oběma. Jejich příběh je nám známý, uvěřitelný, milý a nadějeplný. Výška nakonec nehraje žádnou roli, dá se nahnat hodně velkou korunou.

Kromě toho, že je Šíleně smutná princezna hřejivým podobenstvím mladé lásky, ji stejně silně musíme vnímat jako dílo bojující za další „pozitivní“ hodnotu, kterou je dnes často opomíjený či tendenčně zneužívaný mír. Blbnutí prince s princeznou a bezradnost jejich otců nakonec způsobí to, že – byť jen na chvíli, jak se vzápětí ukáže – vypukne mezi oběma zeměmi válka. Ti, kteří mají možnost do jejího průběhu zasáhnout a zastavit ji, však spolu omylem bezmocně dřepí v žaláři.

V tomto směru je film rovněž žufánkem anarchistické polívčičky, ukazující strnulost a problematičnost politické hierarchie. Byť můžeme zdánlivý generační konflikt rodičů a jejich dětí vnímat jako symboliku rozporu mezi společností tradiční, reprezentovanou otci-králi, a (post)moderní, zastoupenou jejich dětmi, v tomto bodě je pohádka dobře šifrovaným podobenstvím problematičnosti politického uspořádání světa jako takového.

Ještě něčím je Šíleně smutná princezna nesmírně sympatická, a to absencí ryzího zla, které samo o sobě nemůže být vymýceno. Není to však na úkor dějotvorných prvků, které vytvářejí strukturu příběhu. Hlavní padouchové, tedy rádcové obou králů, nejsou ve skutečnosti zlí, podlí a vynalézaví, v prvé řadě jsou strašně ambiciózní a hloupí, čímž nakonec zničí sami sebe. Jejich kultovní zhudebněné zvolání „kujme pikle“ znamená absolutní sebedestrukci, protože lidé kolem nich ještě věří v lásku, přátelství, nezištnou pomoc a „dobrotu lidského srdce“.

V takovém prostředí musí jejich negativita přestat působit stejně rychle jako růst kaktusu v lužních lesích. Vlídností humoru a projevem důvěry v lidi, jejich zdravý rozum a ryzí lásku (aniž by však působila agitačně) Šíleně smutná princezna vypadává z ranku běžných děl své doby.

Lehkost, hravost a naděje zaznívá celkem pochopitelně z československého filmu, který měl premiéru na začátku června 1968. Ve srovnání s Pyšnou princeznou ze stísněných 50. let a s Třemi oříšky pro Popelku z dob normalizace v 70. letech takový ostatně musí být. Nese v sobě atmosféru Pražského jara, která je do něj svým způsobem vetkaná, zakletá. Právě Pyšná a Šíleně smutná princezna mají (kromě režiséra) jeden společný prvek – zákaz smíchu v jednom z království.

Těžko bychom hledali výstižnější metaforu pro politickou situaci v zemi, ovšem v 50. letech takřka hmatatelnou, zatímco v 60. spíše symbolizovala něco, co se může stát pouze jako špatný žert a nepochopení. Král, který namísto hledání toho, jak rozesmát princeznu, zakáže všem ostatním v zemi smích, je sám pro smích. Pokud však dosáhne svého, je to úspěšný diktátor.

Zmiňovaný mír jako hodnota dnes nebývá ani v pohádkách tak častým námětem. Protiválečné filmy už známe jinak, a vlastně ani těch v současnosti tolik není. Mnohem víc se očí snímky s postapokalyptickou tematikou, jež jsou kritické vůči společnosti, která už katastrofě v podobě světové (či meziplanetární) války a totální likvidace nedokázala zabránit. Vtipná a zároveň signifikantní je v Šíleně smutné princezně scéna, kdy se velmi symbolicky sblíží dva „vojáci“, tedy zástupci obou království.

Sedí spolu u ohně, povídají si, a když se přiblíží syn jednoho z nich, otec ho povzbuzuje slovy: „Neboj se, to je jenom nepřítel.“ Protimluv, který vyvolává smích, značí, že první muž toho druhého za protivníka vlastně vůbec nepovažuje, pouze používá toto slovo k deskripci aktuální situace. Ten druhý je jeho soused, s nímž žil do té doby v míru a o co stojí i nadále. Toto poselství ovšem není tak násilně agitační jako v pohádce Princezna se zlatou hvězdou z roku 1959, kde zlého krále Kazisvěta „hnal všechen lid“. V Šíleně smutné princezně vychází z jejich přesvědčení lidí, v tom je jeho síla.

Šíleně smutná princezna ostatně měla svůj problém s vládnoucí garniturou. Zpočátku se nesměla promítat, cenzorům se údajně zdála podezřelá svou atmosférou a vadil jim představil jednoho z rádců – Darek Vostřel. Produkci navíc zkomplikoval fakt, že v průběhu natáčení zemřel jeden ze dvou králů, jehož hrál Rudolf Deyl mladší. Později ho proto nahradil Bohuš Záhorský, některé záběry ve filmu jsou s ním, jiné původní.

Když se na závěr ještě vrátíme k genderovanosti hlavních hrdinů, je důležité zmínit, nakolik jejich příběh vyznívá vyváženě co do angažovanosti a akčnosti mužské i ženské postavy.

Zápletka je stejně zamotaná jako v šílených komediích: on potká ji, ale neví, kdo je ona, protože ona mu to neřekne a tak trochu předstírá, že je někdo jiný, pročež on to také předstírá, načež zjistí, kdo je vlastně ona, ale schválně ještě neřekne, kdo je on, takže ona si myslí, že je někdo jiný, proto udělá něco, aby mu pomohla, protože neví, že on by vlastně její pomoc nepotřeboval, načež se pak urazí, když zjistí, kdo je, no a udělá mu něco naschvál, on si ji usmíří a nakonec se ukáže, že se z toho zrodila vzájemná sympatie a láska.

Dává to smysl, je to uvěřitelné a je to milé. Odkapává z toho naděje, kterou v sobě mají i lidé v království, toužící svorně po šťastném životě v klidu, míru a lásce. Že je to laciné? Ale kdež!

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.