Fatální diagnóza jako životní šance. Bill Nighy v dramatu Žít ukazuje, že je britským pokladem

Pamatujete na sekvenci ze slavného animáku 12 úkolů pro Asterixe, v níž galští přátelé málem přišli o rozum při shánění specifického formuláře v úřednickém sídle? Snímek Žít začíná popisem právě takového prostředí, kde si zaměstnanci znuděně přehazují zoufalé návštěvníky a jejich žádosti ukládají do složek s neurčitým datem vyřízení. Z úředníků se stávají skořápky lidských bytostí, které spolu sotva komunikují, a zdá se, že za celou kariéru nevykonají jediný cílevědomý a prospěšný skutek.

Rodney Williams (Bill Nighy) je příkladnou ukázkou toho, jak stereotypní život vysává z člověka duši a energii. Není protivný nebo podlý, ale každý den tráví v jakémsi vegetativním stavu ve znamení tiché mluvy a zdvořilých gest, které nedokážou zakrýt strojenost. Jeho veselá kolegyně slečna Harris, zdejší růže mezi trny, mu říká Mr. Zombie. Přezdívku odhalí poté, co ji Williams pozve na oběd a pátrá po tom, co dívku činí tak šťastnou a energickou. Od doktora si totiž vyslechl fatální diagnózu, kdy mu zbývá šest měsíců života. A po prvotních myšlenkách na sebevraždu dospěje k rozhodnutí, že má stále čas vykonat něco záslužného a inspirovat své netečné okolí.

Stominutový snímek je lehce aktualizovaným remakem japonského Žít (1952) od Akiry Kurosawy, které vyprávělo totožný příběh na ploše 140 minut. Scénář, volně vycházející z knihy Lva Tolstého Smrt Ivana Iljiče, obstaral britský spisovatel japonského původu Kazuo Ishiguro, autor předlohy k oceňovaným filmům Soumrak dne a Neopouštěj mě a držitel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2017. Podobně jako v prvním titulu, kde Anthony Hopkins coby loajální komorník potlačoval své emoce, také nová verze Žít zkoumá dopad společnosti na citlivého jedince a význačnost jeho osobní volby.

Zasazení do 50. let jednak souzní s filmovým předchůdcem, jednak nás zavádí do stále probíhající obnovy města po druhé světové válce, která odkryla barbarskou tvář moderní civilizace. Williams a zbylí úředníci touží být kultivovanými gentlemany v uspěchaném světě, ale sami přitom brzdí pozitivní rozvoj společnosti. Opakovaně zakládají i nevinnou žádost o zbudování dětského hřiště na rozpadlém sídlišti, jehož trosky symbolicky upomínají na pozůstatky bombardování Londýna.

Právě do realizace tohoto projektu vrhne smrtelně nemocný muž zbylé úsilí a v byrokratickém systému náhle objevuje skulinky, jimiž lze pomocí empatie a jemného nátlaku uvést věci v chod. Poznává, že práce nemusí být pouze předstíranou veřejnou službou a místem, kde se lidé zdvořile sklánějí před výše postavenými kolegy. Projeví-li iniciativu a dobrou vůli, mohou se i mezi vysokými štosy nevyřízených dokumentů dít zázraky.

Na příběhu je zajímavé, že o protagonistovi se mnoho nedozvíme. Zpočátku vystupuje jako vlastní stín, který s bázní nahlíží začínající mladý úředník Wakeling, jenž přijíždí plný entuziasmu. „Dříve jsem takový nebýval,“ tvrdí Williams slečně Harris poté, co ji informuje o své nemoci. V usměvavém Wakelingovi se zrcadlí mladší já umírajícího úředníka, jenž tuší, že musí vlastními činy inspirovat ostatní a zabránit dalšímu šíření „zombie nákazy“.

Namísto retro alternativy Než si pro nás přijde, kde si umírající Jack Nicholson a Morgan Freeman sestavili svůj wishlist a dožili při plnění cestovatelských snů, Žít nabízí především přemýšlivé duševní vykoupení. Díky skvělému výkonu Billa Nighyho, jenž zhmotňuje nespočet emocí prostřednictvím nepatrných gest a mimiky, se film nemusí topit v dialozích. Naopak spoléhá na silnou výchozí situaci a různé pocity doluje i z nevyřčeného. Williams by o svém stavu rád informoval dospělého syna a snachu, ale ti se nejvíc starají o jeho penzi a dědictví a zeje mezi nimi nepřekonatelná propast. Mezi nejemotivnější patří ty scény, v nichž si Nighy v soukromí trénuje doznání synovi, ale následně oba sedí u večeře v tichosti a vymění si jen nicneříkající fráze.

Žít je myšlenkově objemný film o tom, jak nás mohou proměnit společenská i rodinná soukolí. A také o nekonečném vnitřním zápasu, kdy v sázce není nic menšího než smysl a radostné nazírání vlastní existence. Klíčový přitom není samotný přerod protagonisty, nýbrž jeho dopad na okolí, které má víc času k duševní regeneraci.

Zní to jako klišé? Snímek zásadně nerozvíjí myšlenky japonské verze a v kratší stopáži působí spíš jako motivační povídka s hrdinou, jenž nastavil svou andělskou tvář a pokojně zemřel. Sentiment ale k této látce patří a Ishiguro adaptoval inteligentní scénář, který pověstné britské snobství a suché vystupování vztahuje k posmutnělému vyprávění o gentlemanovi, jenž pod dojmem vlastní důležitosti zapomněl žít. Zrcadlo tím nenastavuje pouze Británii, ale celé moderní společnosti ponořené do překomplikovaných schvalovacích procesů.

Pochvalu zasluhuje i jihoafrický režisér Oliver Hermanus (gay drama Teplouš), jenž elegantní obrazovou formou vystihuje kultivovaný Williamsův svět. A samozřejmě Bill Nighy, který po Lásce nebeské a Pirátech z Karibiku vdechl život své nejcitlivější postavě a ve svých třiasedmdesáti letech si zaslouženě došel pro první oscarovou nominaci. Snímek lze přehrát na službách Amazon, AppleTV nebo YouTube.

Herec Brendan Fraser si v životě prošel těžkými krizemi. Nyní se vrací v roli o tlustém učiteli literatury, který se snaží usmířit s odcizenou dcerou. Jak jsou dnes ve filmech zobrazovaní tlustí lidé a jaká klišé se k tomu vážou?