Skvělé a slavné filmy, u nichž jste pravděpodobně přehlédli jednu obrovskou chybu.

Sám nemám rád, když někdo zarputile vyhledává chyby v čemkoli, co jako komplexní proces skvěle funguje. Následujících sedm filmů obstálo zkoušku časem a ukázalo nezpochybnitelné kvality, které s největší výmluvností odráží jejich vysoká hodnocení a mnohdy i kultovní status. Přesto však každý z nich obsahuje minimálně jeden velmi diskutabilní moment či motiv, jejichž přičiněním se poněkud rozpadá uvěřitelnost příběhu, dílčí zápletky nebo třeba fyzických zákonů a prostorového uspořádání. Ať se na dané prvky díváme z jakékoli perspektivy, vždy nakonec musíme dojít k verdiktu 'vinen pro pochybení'. Ale důsledky těchto tvůrčích a logistických zaváhání opravdu nejsou zase tak dramatické, aby zcela změnily skutečnost, že dané filmy jinak představují osvědčenou kvalitu. Následující seznam tedy berte jako spíše subjektivní zamyšlení nad černými kaňkami filmových klasik, o kterém lze dále diskutovat a nabízet vlastní hypotézy.

A tentokráte se neobejdeme bez spoilerů, tudíž raději přeskočte text u titulů, které jste případně neviděli.

Kam se poděla koza?

Snědl ji tyranosaurus, to samozřejmě všichni víme. Problém, který mi v tomto ohledu brní v hlavě už od dětství, se týká spíše toho, kam zmizel samotný prostor, kde byla koza nejprve přivázána a odkud T-Rex poprvé vkročil mezi dva nepojízdné automobily. Tato inkriminovaná scéna je zlomovým bodem Jurského parku a její intenzita ani po všech letech nepolevuje, ovšem dojem prostorového pochybení jaksi zůstává. Jen považte - tyranosaurus bez problémů prošel vypnutou elektrickou ohradou ze svého výběhu a na té straně, kde stojí oba džípy. O pár minut později však výběh mizí a jeden vůz místo toho padá do hluboké jámy přesně v místech, kde byla předtím pozřena nebohá koza. Efektu napětí a nutnosti rozdělit protagonisty to samozřejmě prospívá, ale z prostorového hlediska nedává scéna smysl.

Bludiště si hraje na schovávanou

Snímek Stanleyho Kubricka je kinematografickým skvostem a nabízí interpretační rozptyl, který už 40 let přitahuje obyčejné fanoušky i konspirátory. Snad nikdo ale nedokáže zodpovědět otázku, kam se podělo ikonické bludiště během úvodního panoramatického záběru na hotel Overlook. Rostlinný labyrint, jenž posléze sehraje v příběhu významnou roli, zkrátka není na svém místě. Jistě, jeho nestálost by se dala vysvětlit záhadnou 'životností' hotelu, který odloučené rodince následně vyjevoval svou minulost, ale taková interpretace není Kubrickem prosazována - bludiště je totiž přítomno už v úvodním dějství, kdy majitel resortu prochází s rodinou Jacka Torrance v bezprostřední blízkosti hotelu.

Poslušný plakát

V tomto případě se jedná o opravdu široce propírané téma, které se dočkalo parodie i v seriálu Griffinovi. Andy Dufresne si v žaláři odpykává dva doživotní tresty a čas si krátí tím, že ze své cely kope tunel na svobodu. Otvor šikovně zakrývá plakátem a po dvaceti letech se mu podaří bez povšimnutí uprchnout. A diváci se hromadně tážou, jak Andy dokázal tunelem a hezky čelem vpřed upláchnout a zároveň za sebou plakát perfektně upevnit. Není těžké si představit, že horní cípy plakátu mohly být celou dobu připevněné a že Andy božskou Raquel Welch jen opatrně podlezl. V tom případě by ale dolní část zůstala volně viset a v momentě, kdy vzteklý ředitel Norton mrští na Raquel šachovou figurkou, by nevznikla dokonalá dírka - plakát by se místo toho celý propadnul dovnitř a figurku zřejmě zastavil. Andymu se tedy opravdu nějak podařilo svou únikovou kamufláž precizně přidělat nazpátek - za těch dvacet let měl ostatně spoustu času na vypilování pochybné kreativity.

Nerozhodný Buzz

První celovečerní snímek studia Pixar znamenal revoluci v animované tvorbě a jeho zasloužený úspěch pomohl na světlo světa už třem výborným pokračováním. Ani on se ale úplně nevyvaroval pochybení a obsahuje moment, který si žádal soustředěnější vysvětlení. Když se parta živých a mluvících hraček, které patří malému Andymu, poprvé setká s novým přírůstkem Buzzem Rakeťákem, disciplinovaný astronaut zásadně popírá, že by byl pouhou hračkou. Místo toho se považuje za pravého vesmírného kovboje, který byl poslán na přísně tajnou misi. Jenže když do pokoje vstoupí Andy, Buzz poslušně znehybní po vzoru ostatních hraček. Je to jistě pochopitelné - kdo by také nezamrznul společně s ostatními, když se v jeho blízkosti náhle zjeví obr? Ale vzhledem k předchozímu jednání je reakce velmi pochybná, což se tvůrci dále nenamáhají nijak vysvětlit.

Ve vesmíru není gravitace... nebo ano?

Vesmírné survival drama vyneslo prvního Oscara Alfonsu Cuarónovi a je prototypem strhující filmařiny, která zcela soudržně podřizuje výrazné stylistické procesy vyprávění příběhu. Práce kamery a inscenace do hloubky prostoru jsou skutečně vynikající a napomáhají tomu, že divák při sledování pociťuje stav beztíže takřka na vlastním těle. Je asi nevyhnutelné, že podobně ambiciózní látka, odehrávající se z velké části přímo ve vesmírném vakuu, se nevyhne určitým fyzikálním chybičkám - Gravitace se však v klíčovém bodě dopouští pochybení poměrně výrazného. Jde o scénu, kdy dva přeživší kosmonauté v podání Sandry Bullock a George Clooneyho doslova narazí do Mezinárodní vesmírné stanice. Bullock se zamotá do přichycených provazů a drží lano, na jehož druhém konci se vznáší její kolega. Oba mají stejný moment hybnosti, a jelikož na ně nepůsobí žádná gravitace, bohatě by stačilo, kdyby se Clooney jen lehce přitáhl a připlachtil do bezpečí. On se však místo toho hrdinsky obětuje, a když uvolní lano, jakási neexistující síla ho mrští do hlubokého vesmíru. Dramatický efekt je perfektní, fyzika však pláče.

Sklerotičtí rodiče

Celá série o zábavném cestování časem patří k vůbec nejikoničtějším filmovým titulům 80. let. Hned první díl přinesl velmi originální koncept a hlavního hrdinu v podání Michaela J. Foxe postavil před výzvu, z níž by se kdekomu rozklepaly kolena - v minulosti musel osobně zajistit, aby se jeho rodiče na školním večírku dali dohromady a aby on sám nepřestal v alternativní budoucnosti existovat. Osudovou misi se mu splnit podaří a je to právě on, kdo mezi budoucími rodiči vykřesá rozhodující romantickou jiskru. Je tedy poněkud zarážející, že po takovém zásahu a po návratu do přítomnosti jeho matka s otcem vůbec nepoznají mladíka, který je před lety svedl dohromady. Jasně, na soudržnost vyprávění to nemá pražádný vliv, ale z hlediska logiky a pravděpodobnosti jistě vzniká značná příběhová díra.

Pokud nemáš rád vodu, nelez na Zemi!

Znamením zkompletoval M. Night Shyamalan svou úspěšnou filmovou trilogii, kterou započal roku 1999 Šestým smyslem. Na mimozemskou invazi zde nahlíží komorní optikou jediné rodiny, jejíž život na farmě narušují záhadné kruhy v obilí, následované čím dál podivnějšími úkazy, o nichž se navíc množí zprávy doslova ze všech koutů světa. Jde o napínavou a psychologicky dobře vykreslenou podívanou, které by jeden bez váhání odpustil i fatální logické pochybení - achillovou patou mimozemšťanů je totiž voda. Jaké štěstí pro lidstvo, když si stvoření natolik vyspělá, že mohou překonávat nepředstavitelné vesmírné vzdálenosti a osidlovat cizí planety, vybrala pro svou invazi zrovna modrou planetu! Nejenže voda tvoří tři čtvrtiny zemského povrchu, ale na zbylou plochu pravidelně dopadá ve formě deště, přičemž vlhkost je obsažena také v půdě a ve vzduchu. Inu, občas chybuje každý - jak mimozemští vetřelci, tak i skvělí filmaři.

Pokud vás osobně trápí nějaký nedostatek či pochybení v jinak kladně hodnoceném a populárním filmu, neváhejte se o ně podělit do diskuze.