Recenze: Čas je dalším osobitým dílem od režiséra Šestého smyslu, které bude diváky rozdělovat.

S tvorbou režiséra M. Night Shyamalana je to jako na houpačce. Renomé si postavil na nedotknutelných klasikách jako Šestý smysl či Vyvolený, ovšem následně jej sám boural vysmívanými propadáky ve stylu Stalo se nebo Posledního vládce větru. V posledních letech se však originální filmař vrací do formy a dokazuje, že ač jeho snímky nesednou každému, zaručeně disponují originálním formálním jazykem a specifickou žánrovou či vypravěčskou estetikou.

A to je také případ jeho novinky s českým distribučním názvem Čas (v originále pak Old, tedy Starý), která minulý týden vstoupila do světových kin. Příběh o dvou cizích rodinách, jež se při pobytu v luxusním turistickém resortu nechají zlákat k návštěvě utajené a těžko přístupné pláže, opravdu nešetří ambicemi z pohledu myšlenkové symboliky a okázalého vyprávění s důrazem na utajovanou pointu. Na čarokrásné pláži totiž neplatí tradiční fyzikální zákony a lidé, kteří se marně pokouší tajuplné místo opustit, zde zestárnou za jediný den až o padesát let.

Mysteriózní námět zcela odpovídá Shyamalanovu filmařskému odkazu a o to více je překvapivé, že osobitý režisér tentokráte čerpal inspiraci odjinud. Čas totiž vznikl na motivy grafické novely Sandcastle (Písečný hrad) od dvojice Pierre Oscar Levy a Frederik Peeters. O té jsem dosud neslyšel, ale věrný služebník Google mi rychle odhalil, že Shyamalan se románem inspiroval spíše volně a navíc přidal naprosto odlišné zakončení - zatímco Sandcastle nechává zodpovězení zásadní otázky, tedy co vlastně způsobuje abnormální stárnutí na jediné izolované pláži, čistě na čtenářovi, Čas má velmi explicitní a jednoznačné vyvrcholení. A to jako tradičně souvisí s Shyamalanovým stylem a jeho zálibou v překvapivých pointách, které mnohdy zcela obrací příběh naruby a dílčím motivům dodávají nové významy. Čas je tedy povědomým režisérovým konstruktem a zase jednou mám z takové Shyamalanovy hříčky veskrze dobrý pocit.

Především se opět ukazuje, že tvůrce Šestého smyslu je pořád nesmírně šikovným režisérem, jenž umí využít i tu sebevíc jednoduchou kulisu k hutnému vyprávění prostřednictvím obrazu a strohých, leč úderných dialogů. Byť je srovnání asi trochu nadnesené, už během zdejší expozice a představování hlavních hrdinů jsem si vzpomněl na tvorbu Alfreda Hitchcocka a hlavně na jeho skvostné Okno do dvora. To pracovalo s motivy voyeurismu a doslova přenášelo hlavní kinematografický princip 'slídění skrze objektiv kamery' přímo do příběhu filmu, v němž protagonista soustavně pozoroval své okolí s využitím přibližujících sklíček objektivu. Rovněž však uzavřelo invalidního hrdinu do omezeného prostoru jediného bytu, odkud pro něj nebylo úniku, a navrch seznamovalo diváka s protagonistou i prostředím jednoduchými pohyby kamery.

A tyto 'hitchcockovské' atributy jsou v mnoha případech typické také pro Čas,

který možná doplácí na některé logické nesmysly či hloupé chování postav, ovšem po většinu stopáže je fascinujícím odrazem možností a procesů kinematografie. A to je patrné už ve zmíněné a důmyslně vystavěné expozici. Titulní čtyřčlenná rodinka přijíždí do resortu a po vřelém přivítání nestačí žasnout, že na tak nádherné místo natrefila na internetu čirou náhodou. Dvě zvídavé děti, šestiletý Trent a o něco starší Maddox, se seznamují s osamělým synovcem ředitele resortu, jenž má zakázán styk s některými obyvateli. Při seznámení musí děti samy sebe krátce charakterizovat a to samé vyžadují od ostatních rezidentů, jež náhodně oslovují při koupání. Jejich rodiče Prisca a Guy zase prochází těžkým životním obdobím vinou matčina onemocnění, které otřáslo i s jejich manželstvím.

To vše se divák dozví ze tří krátkých scén, přičemž ještě rychleji je uvedena druhá čtyřčlenná rodina. Tu tvoří postarší a vysoce postavený lékař Charles s jeho zesláblou matkou, mladou atraktivní přítelkyní Chrystal a dcerkou Karou. Chrystal svádí mladého číšníka a dává najevo, že atraktivní vizáž je pro ni až na prvním místě, když u vedlejšího stolu dostává epileptický záchvat psycholožka Patricia, která cestuje se svým partnerem a ošetřovatelem Jarinem. Těchto osm jasně vykreslených a vzájemně odlišných protagonistů se následně ocitá na inkriminované uzavřené pláži. Běží přibližně dvacátá minuta z celkových sto osmi a pro nic netušící rodiny, které mají daleko k ideálním šťastným zítřkům, začíná běžet drahocenný čas mnohonásobně rychleji než dosud.

S výjimkou posledních několika minut, které samozřejmě nehodlám prozrazovat, se zbytek příběhu odehrává čistě na záhadné pláži. Nevysvětlitelné stárnutí se jako první projevuje na dětech, které jsou rázem v pubertálním věku, a dospělí začínají propadat panice, popřípadě vychází najevo jejich jinak utajované fyzické i duševní slabiny. Čas se stává velmi bolestivou a depresivní metaforou stárnutí i životního cyklu jako takového, přičemž Shyamalan staví tuto nepředvídatelnou výpověď na svých hororových kořenech. Transformací tradičních časových vztahů se projevuje jindy nepostřehnutelná hrůza každodennosti - film se odehrává v průběhu jediného dne, během nějž dětské postavy skočí z jara až do podzimu svého života a dospělí chřadnou na těle i na duši. Podle toho, jaké fyzické vybavení a vlastnosti ten který jedinec má.

A z této celkem jednoduché rovnice čerpá režisér dostatek ryze hororových či znepokojivě bizarních nápadů - z moře je vyplaveno mrtvé tělo, které se nepřirozeně rychle rozkládá, smrtelný tumor v těle Priscy se nekontrolovatelně zvětšuje a novorozeně umírá záhy po narození na nedostatek péče. Kulisa, již Shyamalan vytváří, patří k těm nejvíce hutným a originálním za dlouhá léta. A to i přesto, že minimálně polovina diváků ji odmítne pro díry v logice a chaotické, často cíleně symbolické konání postav. Ty se ocitají v bezprecedentní a zdánlivě nevysvětlitelné situaci, která je neustále hnána do nových extrémů. Lékař blouzní a ohání se svým nožem, jiný ohluchne na jedno ucho a další vidí silně rozmazaně. A Shyamalan to vše inscenuje velmi individuálně, myšleno v závislosti na stavu každé postavy - kamera je někdy záměrně rozostřená, jindy se pohybuje nepřirozeně rychle a těkavě pro vystižení dětské dynamiky a občas vytváří halucinogenní dojem a nesnadnou orientaci v prostoru.

Na první pohled chaotický guláš plný různých motivů tedy nepostrádá jasnou režisérskou vizi, kterou Shyamalan přenáší přímo do příběhu svou vtipnou cameo rolí, zvýrazňující zmiňovaný 'hitchcockovský' voyeurismus. Lidský život je v Času vystaven experimentu, jímž se obnažuje přímo před očima diváků i samotných protagonistů - a čímž odpovídá těžko vstřebatelné filmařské taktice. Během některých vyhrocených momentů se lidé kolem mě v sále smáli a nebudu lhát, místy jsem i já nevěřícně zakroutil hlavou. Ani na okamžik mě však Shyamalan nenechal vyprostit z jeho fikčního světa a nabídl pointu, jejíž znalost opět přímo žadoní o další zhlédnutí a nové odkrývání komplexní sítě motivů.

A to i přesto, že rozuzlení tentokráte není až tak šokující. Jak sám režisér v jednom čerstvém rozhovoru prohlásil, finále snímku vyplynulo z jeho osobní interpretace některých pasáží grafické novely - a pokud by jej do filmu po vzoru knihy nezahrnul, někteří soustředění diváci by k němu možná také sami dospěli. Část na pláži, končící postavením písečného hradu, ostatně disponuje vlastním vnitřním vývojem a obstála by jako zcela samostatná hororová alegorie. Podobně jako třeba v případě Vesnice, i nyní vypráví Shyamalan o odtržené lidské komunitě, jejíž členové mají na místě plném beznaděje nakonec pouze jeden druhého. Pláž v Času je ovšem vystavěna na více metafyzických i metaforických základech, přičemž závěrečný vysvětlující akt naopak přijímá vědeckofantastický ráz.

Rozuzlení je 'hollywoodsky' doslovné a v mnoha ohledech diskutabilní, ale opět nastavuje předešlému vývoji nové zrcadlo. A tím se lehce nepodobá ani tak Šestému smyslu, jako spíše nedávnému a rozporuplně přijímanému Skleněnému. Ten se z velké části rovněž odehrával v symbolické a uzavřené kulise psychiatrické léčebny a rozvíjel příběh o třech 'superhrdinech', načež nečekaně přepnul k dosud pasivním postavám 'zvnějšku' a z roviny komiksové parafráze se přesunul do norem našeho realistického světa. A podobně činí také Čas, který je dlouho metafyzickým hororem a zrychlenou alegorií životní dráhy se všemi hrůzami i hezkými nuancemi, ale v závěru na vše nahlíží optikou racionální sci-fi, odvozené od srozumitelné reality.

Čas je tedy nesmírně komplikovaným a vrstevnatým dílem, které zkrátka zasluhuje vícero zhlédnutí. A přitom je jasné, že jen minimum diváků by si tento nepoddajný zážitek dobrovolně zopakovalo - pobyt na tajuplné pláži totiž místy vypadá jako další nesmyslně zamotaná epizoda seriálu Ztraceni, přičemž Shyamalan často úplně kašle na vazby s realitou a navíc do příběhu pašuje nezvyklý černý humor. U některých nepříjemných výjevů a tragických skonů postav tak divák opravdu neví, zda se smát nebo oklepat.

Pokud ovšem přijmete Shyamalanův osobitý styl, budete si všímat systematicky rozvíjených motivů a přemýšlet o filmu z netradičních úhlů, zahrnujících třeba okázalé upozorňování na kinematografické postupy či přechody mezi realistickými a symbolickými hledisky, můžete dostat opravdu silný zážitek. Čas je produktem uvědomělého a vizionářského filmaře, který může být plně doceněn až za delší dobu. Anebo se jen prohloubí rozporuplnost jeho velmi symbolického obsahu a zapadne do šuplíku společně se Stalo se a Posledním vládcem větru. Osobně pevně věřím, že bude platit spíše první varianta, a Čas stavím mezi vůbec nejlepší a nejvíce inspirativní díla sebevědomého a nepředvídatelného režiséra.

Hodnocení: 80%