Dealer vám dopřeje pořádnou dávku drogy. Podlehněte jedné z nejlepších filmových trilogií

Nicolas Winding Refn se stal světoznámým režisérem poté, kdy přesedlal na anglicky mluvenou produkci. Hvězdný status získal po premiéře Drive, jež od své premiéry v roce 2011 stvrdilo pozici jedné z nejvlivnějších a nejdiskutovanějších artovek nového století.

Od té doby Refna definuje nadreálný a vysoce kontrolovaný styl založený na minimalistickém příběhu a výrazné práci s až nepříjemně čistým obrazem. Bylo by snadné zapomenout, že svým debutem a jeho dvěma pokračováními vyrazill úplně jinou cestou.

Kontinentální mainstreamová kinematografie 80. let se nesla ve znamení „europudinků“, tedy koprodukčních kolosů, do nichž vstupovalo několik zemí naráz. Vznikala bezpečná, kulturně nekonkrétní díla, jejichž ambicí bylo uspět na mezinárodním trhu. Šlo o dobu literárních adaptací kanonických románů a filmů sledujících důležité historické události. Mladí umělci toho měli plné zuby a volali po radikální změně. Málokdo byl tak hlasitý jako Dánové.

Dnes známe hlavně kultovní manifest Dogma 95, za nímž stáli Lars von Trier a Thomas Vinterberg. Ten napůl vážně a napůl sebeparodicky kázal úplné opuštění vyumělkovaných filmařských postupů, zapověděl natáčení ve studiu, umělé osvětlení, doprovodnou hudbu a tak dále. Volal po nové, syrové a autentické kinematografii. Nikdy nebylo cílem autorů textu tato ostře deklarovaná pravidla úzkostlivě dodržovat, každé z jejich filmových děl manifest nějakým způsobem vědomě porušovalo. Smyslem bylo spíš vyvolat diskuzi o uměleckých principech a ideálech.

Refn nebyl členem Dogma 95, i když by do něj Dealer s trochou dobré vůle zapadl. Jedná se o skutečnou guerrilla filmařinu, natočenou se skromnými prostředky s partou přátel. Dnes světoznámý herec Mads Mikkelsen, který v Dealerovi debutoval, se nechal slyšet, že podoba snímku s manifestem není náhodná, ovšem v jiné souslednosti. Ačkoliv to prý von Trier s Vinterbergem nepřiznají, svůj styl a přístup k vlastním tvůrčím tezím po premiéře Refnova debutu značně posunuli jeho směrem, protože na ně udělal obrovský dojem.

Zásadní rozdíl však spočíval v tom, že pro Refna nebyla syrová podoba jeho filmu uměleckým konceptem ani preferencí, ale jednoduše důsledkem toho, že neměl prostředky na plně profesionální produkci. Aby rozpracoval svůj stejnojmenný nezávislý kraťas do celovečerní podoby, odmítl pozici v prestižním filmovém institutu a jeho debut pro něj byl „all in“. Možná proto cítil potřebu distancovat se od intelektuálů z Dogma 95, kteří vychodili filmovou školu, měli přístup ke všem potřebným grantům, agentům a festivalovým pořadatelům a „lacinost“ pro ně byla hrou a ideálem.

Z prvního Dealera dodnes sálá nebývalá energie, která si co do hektičnosti v ničem nezadá s Trainspottingem ze stejného roku. Refn však až na naprosté výjimky neutíká k humornému odlehčení, jeho pohled do podsvětí je tvrdý a nepříjemný. Děj navíc sledujeme z perspektivy méně významného dealera Franka (Kim Bodnia), nikoliv člověka závislého na drogách, což umožňuje ne zcela typický úhel pohledu. Nezabýváme se účinkem a užíváním zakázaných látek (ve filmu se dealuje především heroin), ale komplexním systémem, jakýmsi kapitalismem na speedu, který pohlcuje mladé lidi často bez životních alternativ a dělá z nich kolečka ve složitém mechanismu. I vteřina odpočinku může pak vést k vypadnutí z rytmu a zadrhnutí celého procesu. A za takové zadření pak musí být někdo potrestaný, a to tak tvrdě, aby si ostatní dali tím větší pozor.

Bodnia předvádí v roli Franka úžasný výkon, kdy sice věříme, že za jiných okolností by snad mohl být slušným člověkem, ale zde je beznadějným zločincem. A ví, že nemůže přestat, protože kdyby se pokusil nebýt nadále pachatelem, stal by se obětí. Je dobře, že herec odmítl hrát v pokračováních kvůli sporům s Refnem, protože Frankův otevřený konec je úžasnou tečkou za postavou, která si za svůj osud může sama, ale stejně vám jí musí být tak trochu líto. Žádný z dalších protagonistů trilogie není tak blízko možnosti vypadnout z koloběhu a přežít, proto když se v dalších dílech s jistotou nedozvíme, jak Frank přesně dopadl, a je nám odepřena konečná katarze úspěchu i selhání, nic by nepasovalo lépe.

Pokračování Dealera vznikla téměř o deset let později v době, kdy Refnově produkční společnosti hrozil krach po fatálním komerčním neúspěchu mezinárodní koprodukce Fear X. Refn stále ještě nebyl velkým světovým autorem s jistou záchrannou sítí, pokusil se tedy raději vrátit ve vlastních stopách a zopakovat svůj dosud největší úspěch. A povedlo se!

Dvojka se místo Franka soustředí na Tonnyho (Mikkelsen), který hrál v minulém dílu vedlejší, ale výraznou roli bezmyšlenkovitého feťáka, na němž si Frank jednoho dne vylil zlost natolik, že ho málem zabil. Dozvídáme se, že Tonny je synem celkem nebezpečného překupníka kradených aut, jehož respekt (toto slovo má vytetované vzadu na holé hlavě) se marně pokouší získat. Zjišťuje, že má malé dítě, což v něm ještě posiluje touhu stát se konečně zodpovědným a schopným mužem. Pověst neschopného packala a věčného losera ho ale nepřestává pronásledovat.

Ve třetím dílu, který vyšel s pouhým ročním odstupem, přesouváme pozornost na srbského drogového bosse Mila (Refnův dvorní herec Zlatko Buric, vloni k vidění i v Trojúhelníku smutku), jenž vystupoval jako velký padouch v jedničce a mihnul se i ve dvojce. Pomalu stárnoucí profesní zločinec si nechce připustit, že ztrácí energii vést náročný drogový byznys a dostává se do šílené spirály katastrof, které se na něj začnou sypat během jediného večera.

Jeho dcera Milena se vdává a zároveň slaví narozeniny, hrdý otec chce proto osobně připravit občerstvení pro hosty. Milovi nohsledi mají ale z jeho kulinářských experimentů otravu, což ho nutí spolehnout se během svého kupčení na neosvědčené lidi. Dlouho očekávaná dodávka heroinu byla přitom zrovna nejspíš omylem vyměněná za extázi, s jejímž prodejen nemá zkušenosti, a tuto situaci musí neprodleně vyřešit. Zároveň se pokouší seknout s užíváním drog, což je cíl, který se ten večer rozplyne jako první.

Milo tedy osciluje mezi svatebčany a zločinci, kteří mu mohou kdykoli vpálit kulku do spánku, a během toho musí předstírat, že má vše naprosto pod kontrolou. Zní to skoro jako námět šílené komedie a absurdita dění neuniká ani Milovi. Přesto není moc důvodů se smát a na konci jsme opět v nejlepším slova smyslu vysílení a opotřebovaní jako chudák antihrdina.

Refn dělá v této trilogii to, co nikdy znovu nezopakoval – polidšťuje postavy, o nichž většinou ve filmech uvažujeme jako o karikaturách. Později se začal vyžívat v pravém opaku, kdy své hlavní hrdiny oprošťuje od realistické psychologie. V Dealerovi ale dosahuje toho, že všichni tři protagonisté získávají postupně až tragickou hloubku. Z různých úhlů můžeme pohlédnout do krutého světa, kde větší ryby žerou ty menší a v mezičase se nervózně rozhlíží okolo sebe, jestli zahlédnou větší stín, než jaký samy vrhají. Každý z těchto drsňáků je v nitru jen ustrašený malý kluk. Jde o nekonečný koloběh snahy dominovat slabším a poslušně sloužit silnějším. Nakonec není těžké pochopit, že vůbec nejde o svět drogového obchodu, protože něco podobného všichni známe, i když v méně intenzivní a explicitní podobě.

První díl trilogie je nejintenzivnější a nejostřejší, což vyplývá už z toho, jak moc se syrové podmínky nízkonákladové produkce hodí k námětu. Druhé dva příspěvky ale navazují i přes desetiletou odmlku a Refnovu odlišnou kariérní situaci překvapivě plynule. S pozdější tvorbou dánského filmaře pojí Dealera četnost temných obrazů a občasné monochromatické barevné exploze, jinak jde ale o intenzitu okamžiku a bezprostřednosti. Všechny díly se točily sekvenčně, což není běžné, a Refn do vedlejších rolí a komparzu obsazoval lidi ze skutečného podsvětí, z nichž někteří se po natáčení dostali do vězení. Čtvrtý díl nevznikl i proto, že představitel plánovaného protagonisty Little Mohammeda Ilyas Agac skončil za mřížemi.

Přijetí třetího Dealera v domácím Dánsku ale nebylo tak vřelé, jak Refn doufal. I proto se začal soustředit výhradně na anglicky mluvenou produkci až do nedávného seriálu Kodaňský kovboj. Nyní už není pravděpodobné, že by se ke stylu svých prvních filmů vrátil, jeho hvězdné renomé je nakonec přímým důsledkem toho, že se Dealerovi vzdálil a zhlédl v propracovaném neonem nasvíceném obrazu, kde herci působí jako vytesaní z mramoru. Mnozí tento Refnův vývoj vítají. Přesto neuškodí připomenout si první etapu jeho kariéry na velkém plátně. Lze ji jedině doporučit.

Jedna z nejslavnějších knih všech dob se dočkala už třetího zfilmování. Je určitě nejbrutálnější, ale ne nejlepší. Tento díl bude i tom, jak se dá filmovat válka.