Milovníci kultovního režiséra filmu Drive budou z jeho seriálu Kodaňský kovboj nadšení. Pro ostatní platí vstup na vlastní nebezpečí

Tři roky po seriálu Too Old to Die Young přichází ve spolupráci se Sarou Isabellou Jønsson Vedde s další minisérií. Šestidílný Kodaňský kovboj uvedený na Netflixu je jeho první prací primárně v rodné dánštině od roku 2005. Miu (Angela Bundalovic) je tajemná mladá žena s nepříliš jasně specifikovanými nadpřirozenými schopnostmi. Zdá se, že svou vůlí může uvést ve skutečnost mnohé z toho, co chce. V důsledku se stává žádaným zbožím, přetahuje se o ni celé podsvětí. Jednoho dne jí ale dojde trpělivost a rozhodně se vzít osud do svých rukou.

Refnův nový seriál je opět pomalu vyprávěným surreálným hororem, který se neodehrává podle běžných pravidel vyprávění nebo zdravého rozumu. Jen málokdy je nám konkrétně vysvětleno, kdo o co usiluje a proč, jaké jsou vztahy mezi postavami a kam vyprávění vlastně míří.

Přístup Nicolase Windinga Refna se vzpouzí serializovanému vyprávění pro monitory. Celý jeho étos založený na silném nekompromisním audiovizuálu jako by byl dělaný pro představení uceleného díla v temném, od světa izolovaném kinosálu. Při jeho nezájmu o příběh v klasickém slova smyslu není úplně jasné, proč tuto vizi ředit, natahovat a kouskovat. Při opouštění díla a navracení se k němu třeba s denním odstupem přicházíme o možnost nechat se hypnoticky vtáhnout do fikčního univerza, při pokusu o usledování všech šesti dílů na jeden dva zátahy zase hrozí dost velká úmornost. Refn se přesto o tvorbě seriálů vyjadřuje s velkým nadšením a vidí v nich budoucnost. Těžko říct, jestli si tím nepodřezává vlastní větev.

Zvlášť vzhledem k tomu, že se stylisticky nikam neposouvá. Stále tytéž neonové barvy zářící temnými interiéry a exteriéry, totéž minimalistické vedení herců, tytéž pohyby kamerou, pomalé švenky a zoomy. Ano, jeho obrazy jsou nádherné, ale když na nás vyplivne šest hodin krásných záběrů najednou, stejně jako vše, co předvedl dřív, co z toho?

Výsledkem je umělecká inflace, během níž Refn svůj styl zcela vyprázdnil. Stále u něj najdeme záběry, které by se daly zarámovat a pověsit na zeď, ale začínají se pohybovat na hraně AI Generated Art. Pár vteřin jsme nadšení, jak dobře si program se zadáním poradil, nicméně vzniklý produkt připomíná všechny ostatní vygenerované obrazy, postrádá opravdový život a vzhledem k naší jistotě, že brzy uvidíme sto podobných, není nutné ulpívat na jednom. Sledovat Refnův styl už zkrátka není uspokojivé ani podnětné.

A totéž platí o jeho příbězích. Refnův nejslavnější film Drive je o člověku, který ztratil kontakt se svou lidskostí, a přestože koná neomluvitelné věci, zvládá se nakonec vykoupit tím, že zachrání nevinnou matku s dítětem. O tom samém je nakonec z velké části i Kodaňský kovboj, jen trvá přes pět hodin a je zanesený tolika vrstvami vágnosti a sebedůležitosti, že to nemůže stejně dobře emocionálně vyniknout.

Refnovi bylo mnohokrát vytýkáno, že jeho příběhy jsou příliš hypermaskulinní a nepracující s ženskou perspektivou. Samo o sobě to není kvalitativní chybou individuálního díla, autor má právo soustředit se na specifický úhel pohledu a mužský vypravěč má tendenci volit vlastní perspektivu. Najdeme přesto takové, kteří tuto osobní limitaci umí překročit a přispět k celkové rozrůzněnosti zábavního a uměleckého průmyslu, což je skvělé.

Někdy ale takový pokus může napáchat víc škody než užitku. Už poslední Refnův celovečerní film The Neon Demon jako by se snažil těmto výtkám vzepřít, když s místy až satirickým nadhledem sledoval svět modelingu a pracoval s ženskými postavami. Přijetí bylo rozporuplné.

Kodaňský kovboj se do toho opírá ještě o kus víc. Naše kladná protagonistka vítězí nad zlými, špinavými a ošklivými muži a ženami kolaborujícími s nimi. Jako by se snažila vymanit z patriarchálního systému, kde o ní neustále rozhodují různí zdegenerovaní chlápci. Když se však na sérii podíváme blíž, nelze než dojít k závěru, že Refnův pokus o feminismus je asi tak přesvědčivý jako ten Zacka Snydera u jeho dětinského filmu Sucker Punch.

Kovboj je stále plně odevzdaný male gaze perspektivě, tedy mužskému úhlu pohledu, který se zajímá o krásu ženských a fyzickou sílu mužských postav. Hrdinka vítězí veskrze maskulinním způsobem, nejenže se odhaluje jako bytost s nezměrnou nadpřirozenou mocí, dokonce umí kung-fu a fyzicky přemůže každého, kdo si na ni troufne. Její dominance je absolutní, biologická a objektivní, založená na nezpochybnitelné síle ve všech ohledech. Tato síla je doprovázená absencí povrchových emocí a chladným, nečitelným zevnějškem. Refn se ani tady nikam neposunul, pouze obsadil do hlavní role nadlidského alfa hrdiny ženu.

Jeho postavy obecně nejsou „lidé“, nemají propracovanou individuální psychologii ani specifické cíle a motivace. A je to zcela legitimní přístup. Nyní v něm však zachází do extrému ve chvíli, kdy by potřeboval pravý opak. Jeho hrdinka je vytržená ze společnosti tak moc, že je možná napůl mimozemšťankou. Doslova. Zjevně pro ni neplatí běžná pravidla, a když se vydává na cestu za pomstou, nemusíme se ptát, kde spí, co jí a kde pere svojí vždy dokonale čistou modrou uniformu.

Jde o bytost žijící mimo logiku a systém, jakýsi přízrak. Jenže přízrak čeho? Je například podivné, že se Miu doposud patriarchátu podrobovala, když rozhodně nemusela. Její vzepření se tedy nemá žádnou hodnotu a nelze z něj nic vyvodit, nebyla doopravdy vázaná systémem, pouze se nechala vláčet z jakési rezignace či z nezájmu. A nyní nad ním nevítězí morálně ani principiálně, zkrátka se odhaluje jako větší ryba v rybníku.

Refnova estetika a ženská perspektiva, natož feminismus, se k sobě moc nehodí. Prakticky se nemůže vyslovit k problému, který je silně navázaný na společenský kontext, je hmatatelný a materiální. Další postava plovoucí prostorem, do nějž nepatří, nemůže reprezentovat natolik specifickou realitu. Ne že by musela, jenže tady se zdá, že se o to Refn pokouší, rozhodně při pohledu na první polovinu série, která se tak moc soustředí na zobrazení násilí na ženách.

Vždy jde říct, že mimozemské chování Miu dává smysl, protože je (možná) mimozemšťanskou, jenže obhajovat tímto doslovným výkladem jinak silně alegorické vyprávění je pochybné. I když jde o bytost z jiného světa, její role v příběhu se stále vztahuje k naší zkušenosti. V tom bylo lepší Pod kůží, kde byla Scarlett Johansson mimozemšťankou pozorující, soudící (a občas požírající) lidstvo, ale s mnohem větší soustředěností a bez protichůdné snahy ji přirozeně začlenit do společnosti.

Nutno ale podotknout, že Refn má početnou skupinu příznivců, kteří rádi stráví v jeho monolitické vizi právě tolik času, kolik nabídne. Může to být hodina, může jich být deset. A budou se s nadšením topit v jeho nádherných obrazech, explozích násilí a bizarně kryptických dialozích a symbolech. Pokud k jeho příznivcům patříte, jistě sami víte, že by bylo absurdní nechat se tímto textem odradit. Pokud nepatříte, nejste překvapení, co jste se dočetli. A jestli jste se s ním dosud nesetkali, tohle rozhodně není vhodný začátek, pusťte si Drive a postupujte dál na vlastní nebezpečí.

Loni vzniklo 76 českých filmů – dokumentárních, hraných i animovaných. Vybrat ty nejlepší z nich bylo těžké. Kritériem bylo hlavně to, aby ona vybraná sedmička pokaždé reprezentovala jiný filmový styl.