Akčňáku Operace Fortune od slavného režiséra jsme se kvůli ukrajinské válce málem nedočkali. Jason Statham jako špión ale neoslňuje

Už bychom si měli zvyknout, že Guy Ritchie střídá momenty geniality s rutinně odvedenou prací, která se sice řadí k tomu lepšímu a dynamičtějšímu, co v akčním žánru vznikne, přesto ale nikoho nepřekvapí. Po prvních dvou výrazných a dnes už kultovních filmech Sbal prachy a vypadni a Podfu(c)k, na které nejvýrazněji navázal s výbornými Gentlemany z roku 2019, dokázal vnést svěží vítr do ranku historické fantasy (Král Artuš: Legenda o meči) a dokonce i do hraného remaku disneyovského animáku (Aladin). Řada dalších pokusů (především se slovy Sherlock Holmes v názvu) však zůstala jen na půli cesty.

Nyní se Ritchie opět pokusil uspět tam, kde se cítí nejlépe – tedy mezi prostořekými drsňáky, kteří prostřednictvím stylově natočených akčních scén řeší povětšinou bizarní problémy. Na tenhle základ vsadil anglický režisér už ve svých méně výrazných snímcích RocknRolla, Krycí jméno U.N.C.L.E. či Rozhněvaný muž, který před rokem a půl sázel alespoň na hrátky s nelineárním vyprávěním. Aktuální Operace Fortune s podivným podtitulem Ruse de guerre využívá osvědčených principů filmové řeči, jež máme s Ritchiem spojené. Činí tak ale až příliš nenápaditě a neoriginálně.

Popáté si Ritchie přizval ke spolupráci Jasona Stathama, který ve filmu ztvárňuje agenta jménem Orson Fortune. Ten zbožňuje luxusní víno a drahé exotické dovolené za státní peníze. Může si to dovolit, jelikož jeho šéfem je podnikatel Nathan (Cary Elwes), pracující převážně pro britské ministerstvo vnitra. Během svižné úvodní desetiminutovky se dozvíme, že Fortune je sice problematický, ale také jednoduše nejlepší. Proto Nathan kolem něj staví tým, jehož součástí jsou i Sarah (Aubrey Plaza) a J. J. (Bugzy Malone).

Při popisování děje jiných filmů by se teď hodilo zmínit, v čem jsou silné a slabé stránky jednotlivých agentů, aby se publikum mohlo s postupující stopáží bát o křehkého hackera, na něhož dotírá nepřátelský hromotluk, jenže takto vyhrocené situace zde nenajdeme. Fortune, Sarah i J. J. jsou nesmírně inteligentní, zběhlí v různých technikách boje nablízko i se zbraněmi, ovládají technologie i schopnost nenápadně zapadnout do libovolné společnosti. Přestože tedy nejčastěji vidíme Sarah hackovat počítače a mobily (opět filmově zrychleným a hlavně velmi zjednodušeným způsobem), J. J. ostřelovat protivníky sniperkou a Fortuna likvidovat nepřátele zblízka, není třeba se o hrdiny obávat ani v okamžicích, kdy vystoupí ze své komfortní zóny. To se totiž nestane v podstatě nikdy.

Bezmála dvouhodinový příběh totiž působí dojmem, jako by Ritchie slepil několik dílů z akčního seriálu ve stylu A-Teamu. Postupem času skupina nájemných žoldáků (kteří v podstatě jen náhodou bojují za „správnou“ stranu) procestuje půl světa, sbírá stopy a informace a snaží se rozklíčovat detaily transakce, jež je rovněž nastíněná během prologu. Nathanovým úkolem je totiž objasnit krádež neznámé supermoderní technologie, přičemž zpočátku není jasné, kdo ji ukradl, proč, komu ji chce prodat ani k čemu může sloužit.

Stopy vedou k excentrickému miliardáři Gregu Simmondsovi, kterého si se zjevnou chutí zahrál Hugh Grant. Simmonds je velkým fanouškem hollywoodské hvězdy Dannyho Francesca (Josh Hartnett), jehož se agenti rozhodnou využít, aby se k boháčovi dostali. K tomu si připočtěte ještě Nathanova konkurenta a jeho pohůnky, dvojici technologických magnátů a ukrajinské mafiány a je jasné, že Ritchie opět přehušťuje prostor postavami, které však nemají zdaleka tolik prostoru zaujmout, jako se to povedlo třeba v Gentlemanech.

Přítomnost zmíněných ukrajinských gangsterů navíc skoro o rok pozdržela premiéru filmu, jelikož tvůrci vcelku pochopitelně nechtěli krátce po ruské invazi na Ukrajinu uvádět do kin snímek obsahující zlosyny z této napadené země. Osud díla byl nejistý, nakonec jsme se jej v kinech přece jen dočkali, což je dobrá zpráva, jelikož velké plátno Ritchieho stylu sluší i tentokrát.

Fanoušci režisérovy dravosti se proto opět mohou těšit na jeho trademarky v čele s precizní prací se zvukem. Tikání hodin či hlasité kroky určují rytmus nejen strhující hudby, ale i dynamického střihu, díky čemuž je i akční scéna založená na průměrné choreografii nesmírně atraktivní a vtahující. Jenže co z toho?

Vyjma klasicky ritchieovského intra, jež během krátkého času dokáže poutavě předat velké množství informací, a vtipného použití slavné písně Raindrops Keep Fallin' on My Head z filmu Butch Cassidy a Sundance Kid budí většina scén dojem, že Ritchie prostě jen rutinně odvedl práci, která se od něj očekává. Výsledkem je rychle sestříhaný snímek postavený na sledování všestranně dokonalých hrdinů, kteří si i během nejlítějšího boje najdou čas na troušení drsných hlášek (jimž bohužel značně ubližuje nepříliš zdařilý český překlad titulků, v němž se řada slovních hříček ztratila).

Podtitul snímku „Ruse de guerre“ znamená „válečná lest“ a odkazuje k metodám partyzánského boje, kterých může Nathanův tým soukromníků na rozdíl od oficiální tajné služby rychle a efektivně využívat. Jenže samotný Ritchieho snímek nijak lstivý není, nehraje nekalou hru se svými postavami ani s publikem. Kvůli chybějícímu prvku překvapení se však z díla nakonec vytrácí i zábava, přestože díky nesporným řemeslným kvalitám nelze říct, že by film vyloženě nudil. Jako oddychová akční jednohubka tedy bez problémů poslouží, avšak od tvůrce Ritchieho kalibru bychom rádi viděli něco víc.

Sally McNeil byla úspěšná sportovkyně s nebývalou fyzickou silou. Nikdo by jí nevěřil, že je obětí domácího násilí. Jenomže její manžel byl kulturistický šampión. Třídílný dokument Netflixu nahlíží dávnou kauzu z mnoha stran.