Strasti africké imigrantky v New Yorku dráždí české publikum. Horor Vychovatelka však děsí spíše mytologickými pavouky než angažovaností

Debut americké nezávislé filmařky Nikyatu Jusu se sice dočkal Velké ceny poroty na letošním festivalu Sundance, a to dokonce jako první horor v historii, avšak jeho hodnocení se napříč zdroji značně liší. Server Rotten Tomatoes eviduje 126 recenzí, z nichž je celých 89 procent pozitivních, zatímco na tuzemské databázi ČSFD svítí velmi nelichotivý, pouze 28procentní výsledek. Nabízí se vysvětlení, že české publikum radikálně odmítá cokoli, co se jen částečně otře o témata rasismu či migrace, což naopak američtí kritici mohou oceňovat. Jaký ale film Vychovatelka doopravdy je?

Senegalská imigrantka Aisha (v sympaticky civilním podání Anny Diop) se snaží uživit v New Yorku, kam by výhledově ráda přivezla i svého téměř sedmiletého syna Lamineho. Ten zůstal společně s rodinou Aishy v rodném Senegalu a mladá žena by pro něj chtěla lepší budoucnost. Díky její jazykové výbavě zahrnující angličtinu i francouzštinu nemá problém se ve Spojených státech domluvit, a tak si najde práci jako chůva (a částečně i učitelka) sedmileté holčičky Rose.

Aisha tráví dny v luxusním bytě na Manhattanu, kde se stará o dceru privilegovaných rodičů – společensky uvědomělého fotografa Adama (Morgan Spector) a vytížené korporátní manažerky Amy (Michelle Monaghan). Umělecky založený Adam není příliš spolehlivý či průrazný, otěže domácnosti má v rukou příliš kontrolující Amy, jež své dceři nedá vydechnout. Netrvá dlouho a Rose si s milou a pokornou, zároveň však asertivní Aishou vytvoří velmi blízký vztah.

Chůva však opakovaně čelí nenápadným snahám o překračování hranic. Amy po ní leckdy vyžaduje, aby pracovala déle, než se původně dohodly, a následně se příliš nemá k placení; navíc Adamova ležérní přátelskost možná maskuje, že jej Aisha přitahuje. Vedle časově náročné práce mladá žena zahajuje vztah s recepčním Malikem (Sinqua Walls), šetří na letenku pro syna a zlehka proniká do zámořské kultury. Jenže splnění amerického snu je složitější, než se na první pohled zdálo.

Nikyatu Jusu z pozice scenáristky načrtává řadu dílčích zápletek, které však nedokáže uspokojivě dohrát. Od prvních momentů je zjevné, že se všemi postavami je něco v nepořádku, reálně se však nikdy nedozvíme co přesně. To ještě zdůrazňuje zkratkovitý a leckdy nepochopitelný střih, který navíc snižuje přehlednost děje. Jistě by šlo říci, že podobné momenty zhmotňují vykořeněnost hlavní hrdinky, vržené do částečně nesrozumitelného světa, avšak podobně laděným dílům jako třeba novodobé klasice Uteč či loňskému hororu Jeho dům se to dařilo výrazně lépe.

V první polovině si tedy musíme vystačit s vcelku zaměnitelným sociálním dramatem s občas znepokojivou atmosférou. Několik dílčích historek o útlaku černošek na africkém kontinentě i v USA tak jistě řadu diváků a divaček otráví, stejně jako stížnosti manažerky Amy, jak to mají ženy těžké ve firmách, které standardně ovládají muži. Nejvýraznější momenty představují noční můry, později rovnou halucinace, jimiž Aisha začne trpět; zkušené hororové publikum zde však nenajde nic skutečně děsivého či šokujícího. S postupující stopáží se daří nepříjemné okamžiky stupňovat, ty se však většinou týkají nadpřirozených fenoménů, jež jsou pro nás zcela cizí.

Jusu totiž využila prvky západoafrické kultury zahrnující vodní božstvo Mami Wata a především pavouka Anansiho, který dle africké mytologie dokáže díky inteligenci a obratnosti porazit mnohem silnější a větší nepřátele. O těchto odkazech si lze zpětně před nebo po zhlédnutí filmu něco přečíst, ale plný rozsah jejich symbolické hodnoty bohužel nemáme šanci docenit.

Na projekt z pozice producenta dohlížel Jason Blum, pro jehož společnost Blumhouse se nejedná o kdovíjak zdařilý rok – vždyť díla jako Telefon pana Harrigana, Utíkej, miláčku, utíkej či Halloween končí se dočkala přinejlepším průměrných kritik, z hlediska tržeb i recenzí uspěl snad jen Černý telefon. A přestože si Vychovatelka připsala řadu úspěchů na skromnějších amerických fetivalech, o rázné připomenutí značky stojící za hity jako Insidious či Očista se nejedná. Vzhledem k tomu, že se Blumhouse po vítězství na Sundance distribučně dohodl s Amazonem, může české publikum film vidět na platformě Amazon Prime.

Mezi přehnaně pozitivními americkými a přehnaně negativními tuzemskými ohlasy tedy dává smysl najít kompromis. Pokud se totiž oprostíme od ideologicky vyhrocených pohledů, výsledkem je pouze velmi průměrný film, z něhož občas probleskuje potenciál, většinu času však pouze stupňuje očekávání, jimž následně nedokáže dostát. Zdařilou práci kameramanky Riny Yang, jež dokáže přicházet s nečekanými úhly a kompozicemi, totiž zastiňuje režijní nezkušenost a scenáristická nejistota Jusu, která se utápí v nejasné symbolice a nedotaženosti prezentovaných sdělení.

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.