Horor Jeho dům inspirativně spojuje duchařské strašení s tématem uprchlické krize

Bol Majur (Sope Dirisu) a jeho žena Rial (Wunmi Mosaku) jsou uprchlíci z Jižního Súdánu, kteří získali azyl v Anglii, kde se v přiděleném domě pokouší začít nový život. Oba je tíží vzpomínky na hrůzy, které zažily ve své zemi a během útěku z ní. Ještě horší to však začne být ve chvíli, kdy dvojici začnou v jejich novém domově pronásledovat temné síly...

Jeho dům je malý film, jenž by se dal označit za cosi jako "imigrantský horor" (že by nový subžánr?). Jde o celovečerní režijní debut Remiho Weekese, ale navzdory autorově nezkušenosti se jedná o překvapivě vyzrálý, nápaditý a koncepčně pevný a inspirativní snímek, který velmi dobře funguje jak v žánrové, tak i v ambicióznější umělecké rovině. Obě roviny navíc drží skvěle pohromadě a nijak si navzájem nepřekážejí.

Weekesův snímek by mohl být snadno zařazen mezi další z nekonečného počtu hororů o strašidelných domech, ovšem to by nesměl vynikat svou zápletkou, která je mnohem zajímavější (a aktuálnější), než u většiny podobně laděných filmů bývá zvykem. Tzv. haunted house horory se totiž obvykle potýkají s výtkou, pramenící z logického diváckého nepochopení, proč hrdinové filmu onen strašidelný dům co nejdříve prostě neopustí. Jen málokdy se tvůrcům tenhle zapeklitý problém podaří nějak uspokojivě vyřešit. Weekesovi se to povedlo zcela učebnicově - jeho hrdinové by daný dům opustili velice rádi, jenže nemohou, protože jim jinak hrozí vyhoštění ze země zpět do Afriky...

Na Jeho domě je ale nejobdivuhodnější skutečně to, že skvěle funguje jako (ne)tradiční duchařina, která nabídne mnoho kreativních a velmi působivých strašidelných scén, i jako citlivý a empatický obraz dvou obyčejných lidí, kteří si zažili peklo a nyní mají šanci začít znovu, ovšem traumatizující minulost se jim neustále připomíná a hypotetická zářná budoucnost je zatím v nedohlednu a značně nejistá. Problémy při adaptaci na cizí a výrazně odlišné sociální a kulturní prostředí Weekes ilustruje sympaticky subtilně, bez přílišného tlačení na pilu (nevraživá sousedka v okně), popřípadě rafinovaněji, podvratněji a mrazivěji, než by divák od levného hororu nejspíše čekal (viz geniální scéna, v níž se jde Rial zeptat trojice puberťáků na cestu ke kostelu).

Kvality snímku dále stvrzuje také nečekaná krutá (ale naštěstí plně smysluplná) pointa a výborné herecké výkony ústředního páru. Představitel Bola, sympaťák Sope Dirisu, si navíc tímto filmem po strhující seriálové drsňárně jménem Gangs of London připisuje významnou účast v další letošní parádní žánrové trefě.

Na můj vkus až příliš žánrově laděné finále bylo sice trochu slabší (vzhledem k povaze snímku jsem čekal spíše něco umírněnějšího a symboličtějšího), ale celkový (velmi kladný) dojem z filmu mi rozhodně nezkazilo (a úplný závěr je hodně fajn). Bohužel se však obávám (a tyto obavy už stihly ohlasy některých diváků nepříjemně potvrdit), že vzhledem k tomu, že snímek vypráví o černošských uprchlících, k nimž tvůrci ve svém vyprávění přistupují pozitivně a s velkou mírou pochopení, bude ho nemalá část nesouhlasně smýšlejících (protiuprchlických) diváků, kteří se k němu dostanou, považovat v "lepším" případě "pouze" za špatný horor, v horším rovnou za odpornou prouprchlickou/"sluníčkářskou" propagandu. Naděje, že by takovéto (dobré) snímky přiměly alespoň pár lidí se nad některými svými postoji byť jen trochu zamyslet (natož je změnit), si samozřejmě vůbec nedělám.

Hodnocení: 75%