Sociopatický Krakonoš vězní děvečky, aby je ochránil před jejich rozhodnutími. Dobré české pohádky raději nevyhlížejte

Co je tedy Krakonošovo tajemství? Lepší nevědět! Díky režii zkušeného Petera Bebjaka sice snímek vypadá o kus lépe než tuzemský standard, scénář Barbary Johnsonové je ale jednoduše řečeno prokletý. Johnsonová si poprvé připsala scenáristickou pozici, doposud vánoční pohádky pouze produkovala, což možná vysvětluje až strašidelnou nedomyšlenost a hrozivé následky příběhu. Pozor, v textu budou spoilery.

Pokud z téhle podívané něco utkví v mysli, tak že strážce hor Krakonoš (David Švehlík) je nebezpečný sociopat, který vězní děvečku Lidušku (Leona Skleničková), protože neschvaluje její volbu milého. Ruku na srdce, Krakonoš má pravdu, protože chudák holka se z nepochopitelného důvodu zamilovala do Adama (Jan Nedbal), který si jenom stěžuje, že na rozdíl od svého chamtivého bratra (Jakub Prachař) nezdědil panství a nemůže si sám vzít jeho marnotratnou snoubenku (Dominika Morávková-Zeleníková). Liduška přesto „ví“, že Adam má zlaté srdce, dokonce je ochotná za něj doslova obětovat život, když se oba bratři Krakonoše pokusí okrást a zavraždit.

Zatímco Prachaře Krakonoš de facto zabije (promění v havrana, ale vzhledem k tomu, že zmizí z děje, už nikdy nenabyde lidskou podobu a nikdo se nestará o jeho záchranu, jde vlastně o vraždu), Adama nechá na naléhání Lidušky uniknout. Protože Adam neví, kdo ho zachránil, raduje se z nově zděděného panství a chystá svatbu s komtesou.

„Hodný hoch“ Krakonoš zatím Lidušku zamkne u sebe doma a nechá si od ní posluhovat, aby ji zachránil od touhy běžet za Adamem. Dokonce jí přinese i sojku práskačku, aby ji rozptýlila. Je to hrdina! Vyprávění ho vykresluje jako sice přísného, ale spravedlivého muže, který to rozhodně myslí dobře. Adam nakonec přeci jen zjistí, kdo ho zachránil, a hne se v něm svědomí. Lidušku tedy od Krakonoše vykoupí svým panstvím, které Krakonošovi jeho předci před stovkami let ukradli. A to je tak skvělé, že jim Krakonoš požehná a celé panství daruje zpět, i když si stěžuje, že už není dost mladý a smrtelný, aby mohl o Lidušku usilovat sám. Jajks.

V příběhu Krakonošova tajemství je špatně úplně všechno. Přestože vyřčená pointa mluví o tom, že ke štěstí nejsou potřeba peníze, veškeré vztahy jsou ryze transakční a všechny problémy se vyřeší tím, že někdo někomu adekvátně zaplatí. A přestože celý film vykresluje nespravedlnost systému, kde lidem připadá majetek na základě náhodných cárů papíru a zvyklostí, nakonec je stvrzený status quo s jedinou změnou, že naši hrdinové jsou umístění na jeho vrchol.

Česká pohádková tradice je v mnoha ohledech fascinující úkaz. Celý žánr u nás zdegeneroval ve velmi podivné simulakrum, které na povrchu obsahuje vše zdánlivě podstatné. Pseudohistorické kulisy, prince a princezny i dobro vítězící nad zlem, toho všeho je v nich přehršel. Zároveň ale ztratily kontakt se svým smyslem a principem, jímž je předat dětem konkrétní hodnoty a rady do života.

Vždy je dobré přistupovat ke klasickým pohádkám s kritickým okem a všímat si třeba jejich vykreslování autorit a hierarchií. Vzhledem k tomu, že mnoho kanonických příběhů vzniklo v časech monarchie, nejsou jejich hodnoty nutně takové, jaké bychom chtěli předávat do budoucna. To by mělo být pobídkou k jejich aktualizaci, klidně k opuštění dobových kulis ve jménu nalezení nového způsobu, jak dětem usnadnit dospívání. Zvykem je ale pravý opak, jak dokládá i Krakonošovo tajemství. Přestože se děj odehrává v polovině 19. století, ideologie díla jako by ustrnula někdy v době absolutistické monarchie.

V československém kánonu bychom našli hned několik příspěvků, které se pohádku pokoušejí přizpůsobit své době. Máme tu diskutabilní budovatelské podání padesátých let i několik překvapivě individualistických pojetí přelomu let šedesátých a sedmdesátých. Přinejmenším se jim nedá upřít, že o sobě a o svém smyslu přemýšlí, v dobrém i zlém. Dnes ale na Pyšné či Šíleně smutné princezny čekáme marně. Pohádky se staly žánrem umístěným v bezčasí, kde společnost nefunguje podle logických pravidel a postavy nejenže nemají náznak uvěřitelné psychologie, nedá se ani říct, že by funkčně zastupovaly lidské typy. Neděje se nic, s čím by se dalo ztotožnit, nic nejde vyvodit, nic si nejde myslet.

Nemá smysl spekulovat o tom, zda Johnsonová chtěla napsat příběh, který šíří hodnoty absolutismu a poddanství, protože to by předpokládalo příliš mnoho rozmyslu z její strany. Všechny následky jsou tu pouze proto, že je jako skládačka sestavený ze starších pohádkových motivů, o jejichž významu nikdo nepřemýšlel.

Potíž začíná už u prvního kroku. Ve skutečnosti, a to je na tom všem vůbec nejvíc patologické a výmluvné, totiž české pohádky nejsou určené primárně dětem, nestarají se o jejich zájmy, vkus ani intelekt, nerozumí jim a nepokoušejí se jim rozumět. Kdepak, pohádky jsou u nás vytvářené pro rodiče a prarodiče, kteří se chtějí sebedojímat vzpomínkami na své mládí a uvěznit v něm i své potomky. Chtějí vidět brblavá knížata, spanilé slečny v hezkých kostýmech a nějaký hezký český zámek, protože si je spojují s nevinnou a nekomplikovanou dobou.

Pohádky jsou tak vrcholným aktem generačního sobectví, jehož obětí jsou děti – moc mladé na to, aby už mohly projevit vlastní osobnost a utéct do vedlejšího pokoje. Nezbývá jim než poslušně sedět na místě a jako cvičená zvířata reagovat na skřeky přicházející z obrazovky, protože ví, že to u dospělých vyvolá pozitivní reakci.

Krakonošovo tajemství přesně zapadá do tohoto ranku, přestože Bebjakova režie se vyhýbá největšímu pitvoření (ovšem jen relativně vůči jiným pohádkám). Jde o film dlouhý nesmyslných 100 minut, kde nejsou akční ani napínavé scény, nanejvýš dva lidé bloudí po lese. Když někdo spadne do bažiny, v následující scéně už je suchý a čistý, protože na érární barrandovské kostýmy se musí dávat pozor!

Důležité je pouze to, aby scény byly povědomé. Aby připomínaly, jak pohádky vypadaly před padesáti či sedmdesáti lety. Na jednu stranu platí, že tento film by mohl být natočený v roce 1953, nic neprozrazuje posun doby. Jenže v roce 1953 by byl asi kladený větší nárok na sympatické postavy a chytlavý příběh.

Má pak smysl stěžovat si na pasivní ženskou postavu, která automaticky přijímá rozhodnutí všech mužů, s nimiž přijde do kontaktu a kteří jsou vždy nad ní? O kolik kroků zpět jsme tu oproti takové Vorlíčkově Popelce? Má cenu poukazovat na ukňourané incely Krakonoše a Adama, kteří se nekonečně utápí v sebelítosti a pocitu ukřivděnosti, protože jim není umožněno stát v čele systému, jehož nespravedlnost by měli chápat? Jde o strašlivý příklad pro dívky i chlapce, ale nakonec to je jedno, protože žádná dívka ani chlapec tímto filmem nemůžou být ovlivnění. Pokud budou dost staří, aby chápali, co se na obrazovce děje, budou se leda smát té trapnosti.

Dokud se radikálně a od základů nezmění přístup českých filmařů k pohádkám, nemá smysl očekávat zlepšení. V tuto chvíli jde o povinnou kvótu, která se každý rok bezmyšlenkovitě vyplivne před publikum. A tvůrci jen doufají, že se jim podaří něčím tuhle skrvnu v portfoliu překrýt. Těžko říct, jestli Česká televize opravdu naplňuje společenskou objednávku. Tyto produkce sice dělají pěknou sledovanost, reakce na ně se poslední roky ale nezdají zvlášť nadšené. V tuto chvíli asi nemá smysl čekat nápravu, protože neutěšený stav trvá už mnoho let a zjevně chybí touha ho změnit.

Jeden z nejoblíbenějších vánočních filmů obsahuje devět hlavních příběhů. Každý je problematický trochu jiným způsobem. Tento videorozbor neberte jako projev nenávisti, ale spíš jako pobavené pozorování věcí, co jsou pod povrchem.