Oscarový režisér zkoumá hranice Mexika i surrealismu. Bardo je opulentní narcistní fikce, které chybí odstup

„Nebyl to racionální projekt, ale potřeba,“ popisoval Alejandro González Iñárritu webu The Wrap svůj nejnovější projekt, poprvé od debutu Amores perrros (2000) natáčený kompletně v Mexiku. Pěti Oscary oceněný režisér se po několika letech oddychu od úspěšného, leč náročného dramatu REVENANT Zmrtvýchvstání pustil do bezesporu velmi osobního filmu, přestože v rozhovorech trvá na tom, že se nejedná o autobiografii. Ve fikci je podle něj mnohem víc pravdy nežli v biografickém převyprávění životních reálií, což je sice zajímavá myšlenka, ale stejně jako všechno ostatní v tomto snímku se i ona rozpadá pod zřetelnou tíhou Iñárritova ega.

Hlavním hrdinou snímku Bardo, který diváci a divačky poprvé viděli během letošního festivalu v Benátkách a nyní jej lze sledovat na Netflixu, je úspěšný novinář a dokumentarista Silverio (Daniel Giménez Cacho). Původem Mexičan (a vzhledově téměř Iñárritův dvojník), Silverio se společně s rodinou odstěhoval do Los Angeles, kde si vybudoval kariéru prostřednictvím mapování těžkých osudů Mexičanů, snažících se dostat přes hranici do USA. Ke své rodné zemi má ambivalentní vztah, a přestože si uvědomuje kořeny, z nichž vzešel, je rád za komfort a bezpečí života v Kalifornii.

Nyní se má stát laureátem prestižní novinářské ceny, což leckdo ze Silveriova okolí posměšně glosuje jako americkou snahu o zacpání úst mexickým investigativcům. Sám Silverio neví, jak se k ceně postavit – postupem let totiž zpohodlněl, klidný život otupil jeho snahy změnit svět a krok za krokem se zaprodal těm, které dlouhé roky kritizoval. Pokrytecký filmař totiž možná dlouhodobým sledováním lidí na okraji společnosti začal chudobu exploatovat.

Tato osobní linka se prolíná s širším společenským děním, v němž společnost Amazon iniciuje začlenění mexického státu Baja California do USA. Podtitul filmu zní „falešná kronika několika pravd“, což evokuje známé pořekadlo „není to pravda, ale mohla by být“. V tomto duchu Iñárritu konstruuje fikční realitu na základě toho, co známe ze skutečnosti, avšak značně upraveného jeho osobním pohledem. „Pouze Mexičané dovedou převrátit potupnou porážku ve velké vítězství,“ vyjadřuje se Silverio třeba ke složitým a opakovaně tematizovaným vztahům mezi Mexikem a USA.

Iñárritu se zjevně pustil na tenký led hluboce autorských projektů, jejichž kritika je pro tvůrce jistě o poznání bolestnější než u jiných děl. Ne vždy se podaří vzpomínat tak citlivě a poeticky, jako když se Iñárritův kamarád Alfonso Cuarón ve snímku Roma vracel do svého dětství, ani úspěšně balancovat na hraně kýče jako nedávno Steven Spielberg ve Fabelmanových.

Laťka, kterou zacílením na autobiografické prvky nastavil Federico Fellini v dodnes geniálních Osm a půl či v Amarcordu, je pro většinu filmařů a filmařek nedosažitelná, a tak výsledek s větší pravděpodobností skončí jako Belfast Kennetha Branagha. Tedy jako sled nostalgických epizodek, jehož řemeslná zdatnost nevyváží absenci zobecnitelného poselství ani nezakryje přílišné dojímání tvůrce nad sebou samým.

Právě tomu se nevyhnul ani Iñárritu, jehož zámořské recenze obviňují z přehnaného narcismu a ponoření do sebe sama. Jeho životní osudy s fiktivním Silveriem sdílejí velké množství detailů a není pochyb o tom, že témata národní identity či migrace hrají pro oceňovaného tvůrce, který už nikomu nemusí nic dokazovat, velkou roli.

Iñárritu se navíc snaží brát potenciálním kritikům vítr z plachet tím, že Silverio opakovaně čelí výsměchu ohledně nekvalit svých posledních snímků, které jsou prý ukňourané a zdlouhavé. Ve filmu dále padají zjevně sebereflexivní repliky jako „život je jen série nesmyslných událostí“ či „paměť postrádá pravdu, je to pouhé emocionální přesvědčení“. Hranice mezi realitou, vzpomínkami, sny a výjevy ze Silveriových děl se stírá, sám Iñárritův film tak publiku říká, jaký vlastně je. Tím se snaží obhájit svou záměrnou přestřelenost a utvrdit všechny v tom, že surrealistická komedie nemusí mít žádná pravidla, tudíž bychom ji raději neměli za nic kritizovat.

Sám Iñárritu vybízel k tomu, abychom jeho film příliš neanalyzovali a raději si jej užili. Pro něj samotného se, jak už to v podobných případech bývá, možná jedná o vyrovnávání se s osobními i historickými traumaty. Problémem však je, že tato komedie není většinu času vtipná a vzhledem k proměnlivé a unikavé podstatě většiny postav se i na hlavního hrdinu napojuje jen velmi těžko. Vždyť obvykle si ani nemůžeme být jistí, kdo je vlastně živý či skutečný.

Přestože se závěrečné scény vrací na stejná místa, v nichž se odehrávaly ty počáteční, rozhodně nelze tvrdit, že se jedná o pečlivě prokomponované dílo, obhajující tak svou přefouklou stopáž. Naopak se zdá, že vystřižení leckterých scén by výsledně zmatený a do sebe zahleděný dojem nikterak neovlivnilo. Což si zřejmě řekl i Iñárritu. Po benátské premiéře totiž nebyl vůči kritice imunní a pro další festivalové uvedení v San Sebastiánu vystřihl z téměř tříhodinového snímku 22 minut.

Nezvyklý krok však k výrazně příznivějším reakcím nevedl. Problém totiž není ani tak v délce, jako spíše v samotném materiálu. Na Netflixu je tedy k vidění výsledný tvar trvající 160 minut, snesitelný především díky kameře zkušeného Daria Khondjiho, jenž se nebojí využít dlouhé kamerové jízdy či širokoúhlé objektivy zachycující spoustu dění i za cenu deformace okrajů.

Bardo je buddhistický stav mezi smrtí a znovuzrozením a není pochyb o tom, že podobně transcendentální zážitek se snažil připravit i Iñárritu. Nejistota ohledně reality připomene třeba snímky Charlieho Kaufmana, ten však surrealistickou atmosféru využil pro zobrazení truchlení po vztahu (Věčný svit neposkvrněné mysli), tvůrčího bloku (Adaptace), bilancování promarněného života (Asi to ukončím) či krize středního věku (Anomalisa).

Minimálně o to poslední se Bardo pokouší také, ve svých nejlepších momentech se však přibližuje jen záměrné vyprázdněnosti Sorrentinovy Velké nádhery. „Člověk, který si neumí hrát, si nezaslouží být braný vážně,“ říká Iñárritu ústy svého protagonisty. Je ale otázkou, jestli tahle filmová hra může vedle jejího autora upřímně bavit ještě někoho dalšího.

Fabelmanovi jsou poloautobiografické dílo režiséra Stevena Spielberga. 75letý klasik, co má za sebou přes 40 filmů, už u nás ale přestává být hvězdou a jeho zpověď je až příliš nenápadná a sofistikovaná.