Nejvíce nadhodnocené filmy posledních 20 let

Asi není třeba znovu zdůrazňovat, nakolik je hodnocení a vnímání uměleckého (a tedy i filmového) díla subjektivní záležitostí. Někdo považuje Vykoupení z věznice Shawshank za nejlepší a nejpohnutější snímek vůbec, někdo za nudnou a vykonstruovanou pohádku. I s tímto vědomím a s vědomím toho, že mnoho čtenářů nebude s obsahem následujících odstavců souhlasit, se pokusím dát dohromady 11 všeobecně známých a oceňovaných filmů s premiérami v letech 2000 až 2019, které podle mého názoru nejsou až tak dobré, jak jejich renomé a poličky s cenami napovídají.

S až nevhodnou upřímností uznávám, že napoprvé se mi tahle snaživá imitace Taxikáře a Krále komedie docela líbila, ale vzpomínky na Jokera mi až podezřele rychle vychladly a druhá projekce ukázala proč. Todd Phillips, jistě oblíbený tvůrce jednoduchých komedií, se snaží vznítit přesvědčivou a nadčasovou sociální kritiku a do popředí vměstnat intenzivní psychologický rozklad jedince, jehož právě společnost nutí k zoufalým, anarchistickým a ve finále oslovujícím a inspirativním činům. A není to vůbec věrohodné, filmařsky výrazné a ani žádným dalším způsobem zapamatování hodné. Joaquin Phoenix se do své role bezesporu obdivuhodně ponořil a Hildur Guðnadóttir naservírovala vydatný soundtrack, ale jako eskalující vyprávění Joker selhává, má velmi rozházené motivy a ten klíčový přerod titulní postavy skoro není patrný, protože se všechno hrozně zjednodušuje a role okolní společnosti je okleštěná na to, že jsou všichni zlí a zlem se jim musí odpovídat (a klaďasové detektivové jsou pro jistotu jen ve dvou scénách). Pár nápadů a scén stojí za zhlédnutí a celková nálada je dobře vystižena, ale ty obrovské oscarové vavříny byly ve většině případů dost mimo.

Mel Gibson se 10 let po dobrodružném a povedeném Apocalyptu a po sérii osobních peripetií vrátil na režisérskou sesli s projektem, který na hmotná ocenění otevřeně cílil. Životní příběh pobožného vojína Desmonda Dosse, jemuž jeho náboženské přesvědčení nedovolovalo používat zbraně, a tak jako zdravotník hrdinně zachránil 75 mužů z krvavé bitvy o Okinawu, pojal Gibson jako 140 minut dlouhý, melodramatický válečný akčňák, přičemž se pohybuje v těch nejjistějších rovinách hollywoodských klišé. Navzdory tomu, jak hluboce se vyprávění tváří (a jak velké činy skutečně Desmond vykoná), sledujeme jen klasickou cestu nejprve vysmívaného otloukánka, jenž to v závěru všem ukáže a za zvuků oslavných chorálů a obdivných pokřiků vyšších hodností představí heroické válečné odhodlání americké armády. Hezky se na to dívá, má to skvělé herce a samotné bitevní výjevy zatlačí diváka hluboko do sedačky, ale publikum si zkrátka jen odškrtává povinné zvraty a hraje se vyloženě na efekt - hlavně závěrečný nohejbal s granátem už patří do úplně jiné filmové éry.

Alejandro Gonzáles Iñárritu je režisérem, který se nikdy netajil výjimečnými stylistickými či vypravěčskými ambicemi. A bohužel musím konstatovat, že asi jen v polovině případů se formální velikášství v jeho filmech projevilo skutečně pozitivně. Babel sestává ze čtyř příběhů, rozesetých na třech různých kontinentech, které zřejmě mají hlubokomyslně vypovídat o dnešní společnosti a jejích nejpalčivějších problémech. Jenže vyznění se minimálně v mých očích drolí do vzájemně zcela oddělených epizod, které sice nepostrádají silné scény a bravurní herecké výkony, ale ucelující motiv mi uniká a ono vyznění je velmi povrchní a neobjevné. Pro mě jednoznačně příklad filmu, který je možná na úrovni, ale hraje si na mnohem víc, než na co (hlavně scénáristicky) má. A to mě občas hodně rozladí..

Častým argumentem filmového fanouška, nespokojeného s kvalitou určitého filmu pro geeky, který se těší všeobecné oblibě, bývá 'kdybych byl mladší a vyrůstal na tom, určitě bych z toho byl nadšený'. Já byl hodně mladý, když jsem se na Třístovku díval prvně, ale s tím filmem jsme se už tehdy minuli a marně se hledáme dodnes. Zack Snyder je pro mě typem filmaře, který umí bezvadně točit efektní videoklipy a majestátně profilovat své hrdiny, ale jeho vyprávění mě (se dvěma výjimkami) nebaví až irituje. 300 je toho jasným důkazem - je to jako vizuálně vypilovaná počítačová hra, v níž musíte co nejefektivněji kosit své protivníky, ale abyste si to užili, musíte to být zkrátka vy, kdo taháte za nitky - pouhé sledování je po čase hrozně nudné a repetitivní. Je mi jasné, že se respektuje komiksová předloha, ale tenhle film, jeho jednorozměrné postavy a opakující se bojové choreografie mi zkrátka k srdci nikdy nepřirostou a upřímně patří k těm nejvíce přeceňovaným titulům posledních let.

S respektem přijímám oblibu tohoto výpravného filozofického díla ze strany těch lidí, kteří sami vyhledávají dlouhodobé pobyty a túry v neobydlené přírodě. Režijní počin Seana Penna sází na myšlenkové souznění právě s takovými diváky, kterým představa svobodného úniku před pravidly svázanou společností přináší duševní pohodu, a nedá se mu upřít poctivá dávka obrazové melancholie a celkem vkusného sentimentu. Jenže na ploše skoro 150 minut se jinak odehrává docela chaoticky a nesoustředěně vyprávěná story složená z nesouvisejících epizodek, které začnou po hodině nudit a po dvou hodinách už jsem nevěděl, na co se mám soustředit a co mi chce tenhle přehnaně ambiciózní opus primárně sdělit. Přiznávám, i já bych občas všeho nechal a vypadl do divočiny, ale rozhodně bych chtěl, aby o tom někdo natočil značně intimnější a osobněji koncipovaný snímek - zde se toho nakousává příliš mnoho a objeví se spousta postav, ale jen málokterá montáž skutečně chytí za srdce. Divočina s Reese Witherspoon mne zaujala, na rozdíl od většinového publika i kritiky, podstatně více.

S Barrym Jenkinsem bohužel neplujeme na stejné vlně. Má sice nezpochybnitelný cit pro vykreslení nezvratné životní melancholie a umí diváka uchlácholit hezky nasnímanými montážemi, ale jeho filmy mě hrozně nudí a konkrétně oscarový Moonlight jsem měl problémy dokoukat v bdělém stavu. Asi je to tentokrát tím, že příběh cílí na docela jiné, menšinové publikum, avšak při pohledu na kritické nadšení a uzmutí zlaté sošky stylisticky opojnému La La Landu přesto nenacházím pro tohle nezávislé biografické dílo pochopení. Nudil jsem se tak moc a umělecké postupy mě tak nezajímaly, až bych se klidně vsadil, že před 20 nebo 30 lety by takový snímek beze zmínky zapadl - teď jen doplnit, jestli je to dobře, nebo špatně. Já mám jasno.

Ačkoli Rachel McAdams miluji a je pro mě dokonalým ztělesněním ženské romantické partie, tak film, v němž si střihla svou průlomovou roli, v lásce vůbec nechovám. Režisér Nick Cassavetes je známý slzopudič a Zápisník jedné lásky je určitě jeho nejpřeslazenější filmové menu, které se nenuceně nese na vlně krásných kýčovitých obrazů a ohranou milostnou linii se snaží zpestřit retrospektivním rámcem s 'nečekanou' brečící pointou. Rozhodně jde o příjemný zážitek s výbornými herci, jehož poselství si ani v nejmenším nedovolím shazovat, ale ta až fanatická oblíbenost a vysoce nadprůměrná divácká hodnocení zkrátka kvalitě tohoto sladkého, marcipánem, medem a mladým Ryanem Goslingem říznutého karamelu úplně neodpovídají.

Nejnovější snímek Sama Mendese, který patřil k horkým oscarovým favoritům, jsem už stihl obšírněji pohanit v rámci recenze, a tak mohu jen stručně zopakovat, proč ho nepovažuji za tak kvalitní a progresivní jako mnozí diváci i kritici. Mendes s kameramanem Rogerem Deakinsem koncipovali jednoduchý příběh ze zákopů první světové války v jednom nepřerušeném lineárním záběru, čímž možná navýšili autenticitu výpravy, v níž šlo o každou vteřinu, ale současně rozprášili její soudržnost a dokázali, že bohaté dílo plné pohybu vpřed zkrátka bez konstruktivního střihu vytvořit nelze (a nebo jen hodně, hodně obtížně). Dojem něčeho neokoukaného a pro mnohé vizionářského je asi přítomen, ale ve skutečnosti jde o přeceněné kroužení prostorem, na němž lze primárně obdivovat náročnost inscenace, zatímco v komunikaci s divákem jde o dílo dost klasické a vlivem až únavně se opakujícího rozkládání (časo)prostoru nepříliš zajímavé - obzvláště v porovnání s oscarovým (a nejen jím) humbukem.

Zřejmě nejsnáze odhadnutelný držitel Oscara posledních let šel vyloženě na jistotu. Vděčné téma rasové problematiky 60. let spojeno s postupným sbližováním dvou nesourodých aktérů, se smazáváním bariér a s formou road movie, která umožňuje prozkoumat danou problematiku na více úrovních a s větším počtem epizodních postav. Režisér Peter Farrelly, který předtím nikdy nenatočil dobrý film (ale lze mu i jeho bratrovi přičíst k dobru komediální klasiku Blbý a blbější), se tentokráte pravda vzchopil k sebejistému výkonu, ale navzdory celkové pohodě a důležitému poselství nenacházím na Zelené knize vůbec nic, co by ji nějak odlišovalo od spousty méně známých i oslavovaných tematických sourozenců. Spoustu klišé drží pohromadě především dva výteční herci v hlavních rolích, bez jejichž přítomnosti by možná film takového ohlasu nikdy nenabyl - oni a jejich s citem napsané postavy jsou tím jediným, co zvedá 'Nejlepší film roku 2018' z úplného průměru.

Nedá se svítit, ale také druhý nejnavštěvovanější snímek v historii českých kin úplně nenaplňuje oslavné výkřiky a utracené peníze světového publika. Popularitu mu logicky zajišťují nesmrtelná muzika kapely Queen a nezkrotná, tajuplná osobnost jejího vynikajícího frontmana, ovšem právě v druhém bodě Bohemian Rhapsody značně selhává a Freddieho životní pouť předkládá v necitlivě segmentovaném stylu plném klišé a sentimentálních zkratek - je to pouze nablýskaná nekritická oslava muzikanta, o němž bychom se přitom chtěli dozvědět zoufale více jako o člověku (a výmluva, že od toho jsou dokumenty, mi u životopisné podívané vážně neobstojí). Několik scén i díky přesné symbióze s hudbou funguje prvotřídně a oživení slavného koncertu ve Wembley nahání husinu, ale jinak se jedná o nesourodé a křečovité vyprávění, zbavené uctívané i nepochopené extravagance svého protagonisty. Ale Rami Malek rozhodně za jedničku podtrženou.

V roce, kdy se oči celého světa upíraly na Jamese Camerona a jeho vizuálně přelomového Avatara, si nejcennější filmové ocenění uzmulo chlapské drama Kathryn Bigelow o armádní jednotce, která má za úkol v Bagdádu zneškodňovat nastražené výbušniny. Bouchne, či nebouchne - to je, oč tu běží. Snímek se pravda může pochlubit autentickou výpravou a adrenalinovými scénami, v nichž se dostávají ke slovu nevyzpytatelné nálože či nepřátelští sniperové, ale jako celek a drama o hrozivém místě a psychické vyčerpanosti zůstává příběh za očekáváním. Vyprávění je příliš epizodní, jen jediná postava získá jakési sympatie (a to hlavně zásluhou výborného výkonu Jeremyho Rennera) a chybí silné morální argumenty, které by dokázaly přenést napětí z těch několika adrenalinových sekvencí také mezi dialogy a psychický vývoj aktérů. A styl založený na třaslavé kameře nemusí vždy znamenat pokročile naturalistický a dějem vynucený postup. Není to rozhodně špatný film, jen na něm zkrátka, stejně jako na ostatních výše zmíněných, nenacházím žádnou přidanou hodnotu, která by jeho skvělá hodnocení v mých očích ospravedlnila. Avatar i Hanební pancharti si tehdy Oscara zasloužili určitě více.

Je mi jasné, že v rámci tohoto tématu musí panovat názorové rozkoly. Právě proto budu rád, když se v diskuzi podělíte o vlastní pohled na ty filmy z 21. století, které považujete za všeobecně přeceňované, a nezapomenete uvést subjektivní zdůvodnění. Směle do toho!

Dokážete vrátit všechna zvířata do jejich filmových domovů?