Ruce v záruce, Vejdělek v paruce. Česká televize skončila se zoufalými nedělními veršovánkami

Vypadá to, jako by každý díl musel nabízet méně a méně. Herců, napětí, humoru i uvěřitelnosti. Zatímco v Bezva zubech na zásnuby tu aspoň bylo cosi jako rodinné dusno, které obstarával lampasák v podobě Miroslava Hanuše a stála tu proti sobě mladší a starší dvojice, nyní už hlavní hrdinka nemá proti sobě nikoho, pouze sama sebe. Nic totiž není tak hrozné jako ženské ambice. To by bylo, abychom nafrněnou paninku doslova nezlomili!

Anna Polívková má nelidsky hodného a vysokého manžela Romana Zacha, který je opět doktorem z Ordinace v růžové zahradě, trochu rozmazleného pubertálního syna a šéfa Roberta Jaškówa (ten tentokrát není z Růžovky). Žijí ve výstavním domě asi jako v jihokorejském Parazitovi a jejich starostí je, že ona moc pracuje, asi jako máma v první sezóně seriálu Bílý lotos, takže ani ta dovolená nevypadá, že bude úplně free.

Hodinové dílko se téměř nadechuje k tomu říct něco o nesmyslnosti honby za penězi, jenomže se nakonec spokojí s tím, jak Polívková bojuje s chozením na záchod a vypadlými pojistkami. Stejně jako v předchozích dílech cyklu i zde postavy neumějí používat mobil, přestože s ním pořád pracují.

Takže Polívková si sice zlomí ruce a je určitě několik hodin v nemocnici, ale nezavolá ani po cestě domů, aby její manžel mohl být doma překvapený, co se stalo. Poté ho pošle se synem na dovolenou a zůstane osamělá v domě, aniž by si předtím pořídila asistenci. Pro tu volá až ve chvíli, kdy jí v mobilu dochází baterka, polije si kávou elektrické připojení, takže najednou nemá mobil, počítač ani nemůže otevřít dveře, jelikož přesně to způsobuje vylité kafe lidem dnes a denně.

Je tedy nucená živit se týden drahou čokoládou s vysokým obsahem kakaa, což jí nejspíš pomůže nechodit tak často na záchod. Řídká zápletka o zácpě vrcholí tím, že paní Krausovou – jak ji během půl hodiny osloví asi deset lidí, abychom náhodou nezapomněli, jak se jmenuje – přijde zachránit její sekretářka Irena. Lehce matoucí přitom je, že různé Ireny obvykle hraje Polívková, ale nevadí, tentokrát je paní Krausová.

Sice nevíme, jak Irena přišla na to, kde paní Krausová bydlí, ani proč by jí měla pomáhat, když je na ni paní Krausová spíš protivná, ani proč Irena v práci stojí na chodbě u stolu osm hodin denně a nemá židli. Všechno každopádně dobře dopadne, všichni se na konci mají rádi, vydělali spoustu peněz, nepřišli o místo a pojedou zase na dovolenou. Snad se to nezvrhne jako v Pánovi much nebo v Trojúhelníku smutku.

Nelze než žasnout nad tím, že s každou další epizodou je cyklus Hlavně to zdraví (který se prý nesmí oficiálně používat) prázdnější a prázdnější a víc a víc nás mučí drnky brnky hudbou, která se postupně stává ekvivalentem waterboardingu.

Zatímco S písní v tísni pokoušelo hranice snesitelného s análním humorem, kdy si homofobní hlavní hrdina musel do rekta zasouvat dilatátor, v Rukách v záruce to chvíli slibně spělo k různým fekálním orgiím. Nakonec se ale tvůrci spokojí s tím, že po otevření zaseknutých dveří zámečník doporučí paní Krausové, aby si vyvětrala.

V tomto dílku obecně věci podivně smrdí – taška se zapomenutým nákupem po jednom dni čpí na celou ulici, až ji kolemjdoucí sousedka musí urgentně vměstnat do popelnice, a v obří vile jedna týden neumytá žena v pyžamu zasmradí celé poschodí, aniž by na ní bylo viditelného cokoli jiného než trochu mastné a zcuchané vlasy.

Ve skutečnosti je celý cyklus aseptický, bez špíny, zápachu a závanu čehokoli živějšího a šťavnatého. Anotace jednotlivých dílů falešně slibují pokleslý tělesný humor, ale nakonec je realizace takzvaně kultivovaná, takže se popře jediné možné potěšení.

Je to jako by Steven Spielberg vzal cosi ze šuplíku Zdeňka Trošky a udělal z toho oscarovou miniaturu. Stejně se Jiří Vejdělek pokouší hezky mile nedělně veřejnoprávně naleštit voloviny, které Marek Epstein napsal za dva dny, protože složenky jsou krávy zelený, nenažraný (jak se říká v Koljovi), než se zas bude moct ponořit do oscarového dramatu typu Šarlatán.

V každé epizodě samozřejmě je nějaká fyzicko-cvičební etuda, ať už je to neartikulované skřehotání Jiřího Langmajera po umrtvení čelisti, cesty s kanystříkem plným moči v podání Hynka Čermáka, zasouvání dilda do řiti za zpěvu písně Ach, synku, synku mladým hercem, jenž na své účinkování rád zapomene a doufá v totéž i u veřejnosti, i poloakrobatické scény Anny Polívkové, kde si bez rukou navléká tepláky škubavými pohyby pánve, jako to před ní udělaly miliony lidí na TikToku v rok dva staré výzvě.

Ale protože cílová divácká skupina na ČT si málo zavádí dildo do rekta ani nezná a neviděla nikoho, kdo ano, nebo nemá TikTok, tak je těmito výstupy pochopitelně oblažená a decentně pobavená.

Vskutku – kdykoli zavítáme do diskusí na Facebooku pod příspěvky České televize, je zde 90 % reakcí vysoce pozitivních. Tak dlouho se ti nebozí, unavení, chlebíčky přejedení nebo opilí lidé nepobavili jako u těchto narativizovaných veršovánek. A ano, ČT jim poskytla veřejnou službu virtuální lobotomie na dálku, co víc si přát.

I když se úplně zbavíme veškerého sarkasmu, zjistíme, že jisté populární požitky spočívají v excesu a jiné v nastolování řádu. Cyklus Hlavně to zdraví nás nemá bavit výstředností, tu jenom falešně avizuje.

Veškerý požitek spočívá v tom, že se vlastně nikomu nic nestane, žádné drama neproběhne a všechno jsou jednom drobná omluvitelná nedorozumění. Říká se, že jednou z úloh televize je poskytovat „ontologické bezpečí“ – věcem za nás rozumí experti, v určitou danou hodinu můžeme znovu čekat stejný pořad, všechny informace se dají vměstnat do krátkých formátů a podobně.

Podstatné je, aby nás televize neznejisťovala. A jestli nás trochu postraší ve zprávách, musí to vzápětí vykompenzovat pořadem, kde potenciální katastrofa proběhne hladce, případně vůbec neproběhne – což je zde přímo ztělesněné onou předpokládanou zácpou. (Kdyby Anna Polívková vylučovala celý týden s běžnou frekvencí, vypadaly by její pyžamo, toaletní mísa a podlaha v koupelně výrazně jinak.)

Na celém čtyřdílném cyklu je nejpozoruhodnější, s jakou bezstarostností přejal formát bakalářských historek, které mají historické kořeny v normalizaci a fakticky jde o skutečné příhody diváků a divaček, již chtěli participovat na televizním vysílání. Nyní se nacházíme v pozdní fázi kapitalismu, reálné publikum žádné náměty neposílá, ale jeden z nejprominentnějších scenáristů současnosti vytváří simulace formátu z minulosti.

Nejhorší na tom je, že z této změny nelze vyvodit nic kromě ztráty posledního kousku autenticity. Televize nám doslova sděluje – nepotřebujeme nic z vašeho skutečného života, dokážeme to uměle vyrobit a po vás se chce jenom pasivní konzumace, žádná participace. Pošlete nám lajky a koncesionářské poplatky.

K tomu už jenom finální hypotézu: Česká televize je v těžké situaci. Část veřejnosti jí nevěří a obviňuje ji z dezinformací, cenzury a provládní propagandy. Sice má ze všech tuzemských televizních stanic jednoznačně nejserióznější a nejkomplexnější zpravodajství, ale to „lidovému hněvu“, jenž zatemňuje mysl, nevadí. Jenomže čím uklidnit lidi než právě nijakostí, nekonfliktností a bezmyšlenkovitostí natočenou, jako by to byla reklama na kuchyně a koupelny?

V jistém ohledu můžeme být vlastně rádi, že hněv davu či jakékoli znepokojení jiné divácké skupiny jsou tlumeny tímto dějovým sedativem. Díky bezva zubům na zásnuby, ledvinám bez viny, písním v tísni a rukám v záruce nebude revoluce. Jedině vědomí této hlubinné příčiny existence podobných děl nás může uklidnit, že vše bude i nadále v pořádku. Nedělní večery svátku, klidu a drobných zdravotních indispozic budiž pochváleny.

Jedna z nejslavnějších knih všech dob se dočkala už třetího zfilmování. Je určitě nejbrutálnější, ale ne nejlepší. Tento díl bude i tom, jak se dá filmovat válka.