Ledviny bez viny nás nutí zabít vlastní matku. Zase to nebyla komedie, i když se to tak tváří

Ukazuje se, že formát hodinového nedělního filmu na ČT1 je extrémní disciplínou, asi jako pojídání švédských kvašených ryb surströmming. Na běžnou vtipnou ani ne půlhodinovou anekdotu to není, na celovečerní drama s obloukem také ne, navíc tu není možnost pokračování. Všechno je potřeba natěsnat do hodiny, ne víc, ne méně. Přitom formát kolem 45 minut už na dramatickou miniaturu stačit může. Hodina je ale cosi obtížně zvládnutelného.

Režisér Jiří Vejdělek a scenárista Marek Epstein to temporytmicky řeší tak, že začínají rozverně a postupně zabředávají do tíživějších tónin. Stejně jako u předchozího snímku Bezva zuby na zásnuby však na konci ucuknou a pokusí se dílo zachránit happy endem. Co na tom, že to nemá žádnou logiku a psychologickou věrohodnost, šedesát minut je šedesát minut. V Bezva zubech tak otec, psychopatický zupák v podání Miroslava Hanuše, změkne a dostaví se na svatbu své dcery. V Ledvinách bez viny se hyperprotektivní matka, hraná Eliškou Balzerovou, sblíží se synovou vyvolenou.

Obě postavy rodičů nejsou pouhé karikatury, jakými mohou být vedlejší schematičtější charaktery. Mají určitou minulost, dokonce by měly mít i jakousi druhou stránku osobnosti, jež se postupně vyjevuje a ospravedlňuje jejich vyšinutost. Jenomže to je jen falešná nedokonalá psychologizace. Najednou tyto figury nejsou jenom monstra, ale lidé se slabinami. Jenom nemají šanci během krátké stopáže i doby, která uplyne v ději, dojít nového poznání a prostředí.Naopak, další a další scény stejného chování nás utvrzují, že je nezměnitelné a nejde o pouhou „svéraznost“.

Jsou to typy lidí, kteří už jsou lapení v pasti své patologie, potřeby dominance, napevno vštípené pasivní agresivity a citového vydírání. Každá postupující minuta nás přesvědčuje, že můžou už jedině umřít v osamocení, nebo je jejich potomci budou muset zabít. A fakticky – většina mužů by se takové matce dávno vzepřela už v pubertě.

Bezpochyby existuje velká část cílového publika, které miluje Elišku Balzerovou natolik, že mu bude vyhovovat v každé postavě. To, že zrovna tato je na zabití, pro něj bude jen dalším důvodem oslavovat její výkon. Jenomže Balzerová poskytuje matce, jež synovi nedá vydechnout, více sympatičnosti, než si zaslouží. Vidíme v ní spoustu jiných potřeštěných „žen v letech pokušení“, až pomíjíme, že jde o nesnesitelnou a nenapravitelnou zrůdu. V zombie hororové komedii Braindead byla podobná a hrdina svůj oidipovský komplex vyřešil správně, když ji skrz naskrz proděravěl kovovou broží.

Těžko říct, zda je v tom jakýkoli záměr. Opakování motivu, kdy rodičovská figura s neléčitelnou poruchou osobnosti najednou zjihne, je jakýmsi koncentrátem toho, co nemusejí nutně zažívat tvůrci jako své vlastní trauma, ale spíš je to něco, co vyhovuje předpokládané cílové skupině. Tedy lidem vyššího věku, kteří si možná podobné příbuzné pamatují a chtějí se úlevně zasmát tomu, že už je nemusejí potkávat. Ale zároveň jsou sami trochu těmito osobami – přinejmenším věkově. Proto i rodičovská monstra sice mohou být zprvu nesnesitelná, ale nakonec je chceme obejmout jako způsob léčení dávného traumatu i smíření se se sebou samými.

Každopádně, víc než tento náhodný příznak z Ledvin bez viny nelze vyčíst. Je to unavené dílo odehrávající se ve fantazijním světě, kde padesátiletý olezlý detektiv přitahuje mladou geniální ženu, která je sice díky svému vědeckému patentu milionářka, ale rozhodne se být policejní elévkou. Génijka se nenechá odradit tím, že chlapík je submisivní mamánek, a snaží se ho dostat stůj co stůj. Přitom už nemusí ani kvůli penězům.

Nevysvětlitelné záhady žensko-mužské přitažlivosti v českých komediích pokračují. Zatímco první díl cyklu Bezva zuby na zásnuby onen generační věkový rozdíl aspoň tematizoval, nyní je opět braný jako něco v běžného. A zatímco minule padesátník se zdravotními problémy nebyl schopný ani napsat na papírek, co mu je, a motaly se kolem toho „ó, jak humorné“ situace, nyní má hrdina jistý ospravedlnitelný motiv před matkou zatloukat.

Přestože posledně bolest zubů a dentistický zákrok měly vliv na vývoj děje, nyní hrdinova povinnost měřit si množství vypité a vyčurané vody a posléze i močení do kanystru nemá na vyprávění téměř žádný vliv. Ano, hrdinova moč má barvu rezavější než skříň v jeho pokoji. Kdyby to viděl Šarlatán Ivana Trojana, pošle Čermáka, ať si jde koupit rakev. Ale tady má mnohem větší důležitost řešení kriminálního případu, u nějž se nakonec ukáže, že by se pachatelé raději vůbec neměli stíhat. Jestli se minule zdůrazňoval věkový rozdíl mezi partnery, nyní se zdůrazňuje zbytečnost děje. Další díl by tedy mohl tematizovat absenci konce, nijak nekončit a nic z toho nevyvodit.

Těmito vskutku subtilními náznaky nám tvůrci říkají, co si o svých dílech myslí. I název Ledviny bez viny, v němž se skrývá narážka na to, že hrdina nemá nemocný orgán a veškeré nepohodlí je způsobeno bakterií e.coli, je jinotajem, jenž zůstal hodně skrytý v močové trubici. Ledviny za to fakt nemohly. Ale byla to teda ptákovina.

Snímek BANGER. je spíš komedie, která se až ke konci překlopí v drama. Možná nejlepší český film roku je natolik propojený s hudbou, že i celá recenze je tentokrát hlavně hudební.