Bezva zuby na zásnuby? Skvělá telka od Vejdělka! Česká televize vrací do hry nedělní chvilky poezie

V neděli večer si člověk zaslouží vidět něco hloupoučkého, hladivého, u čeho už není třeba žehlit, ale dát si třeba chlebíček nebo chipsy. Přinejmenším první příspěvek série ale nenaplňuje tohle očekávání.

Na začátku máme naději, že nás čeká alespoň guilty pleasure. Bude celých 67 minut o tom, že Jiřího Langmajera bolí zuby? Bude ze sebe po aplikaci většího než malého množství anestezie vydávat neartikulované skřeky jako Leonardo DiCaprio po požití prošlého metakvalonu ve Vlkovi z Wall Street? Budou si upjatí rodiče jeho nastávající (Simona Stašová s Miroslavem Hanušem) celou dobu myslet, že je retardovaný nebo po mrtvici, přísně se na něj dívat a říkat si: „No, teda mámo, já ti nevím...“? Prosím, že to bude takové!

Jako recenzent už si chystáte vtípky o scénáři, kde polovina dialogů zní „éééééééé“ a „áááááááá“, na což scenáristovi stačilo, aby usnul na klávesnici a někdo to po něm omylem zfilmoval. Když máte tři nominace a jednu sošku Českého lva, takkaždý váš výtvor jePísmo svaté. Máte chuť uspořádat soutěž ve skládání poezie na téma „vymysli podtitul pořadu za použití básničky z ČT“. A výsledky se hned sypou – Výměna Manželek: Bezva zuby na zásnuby, Dahmer: Ledviny bez viny, Banger: S písní v tísni.

Zamrzí vás, že tvůrci neměli dost odvahy, abyu dílu S písní v tísni, kde si hlavní hrdina bude „kvůli podezření na rakovinu konečníku pravidelně do zadku zavádět dilatátor“ využili raději název Rectum perfectum. Titul Pozadí událostí byl bohužel marnotratně vyplýtvaný na nedávnou kriminální frašku, že se nedá zvolit. A proč vůbec bylo třeba držet se při zdi se čtyřmi díly a nenatočit rovnou Oči v moči, případně Rodidla svodidla o dramatickém porodu na D1?

A pak vám realita zkříží plány a zabrzdí vás v rozletu...

Mluvíme tu o námětu na dvacetiminutovou bakalářskou historku se zbytečně velkým rozpočtem a více než hodinovou dírou na vyplnění ve vysílacím schématu.Mohlo by se stát, že by někdo z tvůrců vymyslel víc legrace, i když s citoslovci a samohláskami toho moc provést nejde. A stane se, že sekomedie přefoukne v melancholické skorodrama.

Výchozí situace signalizuje, že by mohlo jít o odlehčenou zábavu, takže i v první scéně se hrdinovi Richardu Královi všichni spiklenecky chichotají a drží mu palečky. Interesantně prošedivělý padesátiletý vdovec si zaslouží zpečetit svou novou lásku snubním prstýnkem. V úvodních titulcích vidíme, jak se onen prstýnek ve velkých detailech soustruží a osazuje drahokamem, zatímco se obraz koupe ve zlatavém světle. Má to nádech až čehosi od Jana Svěráka. Pak začne cvrlikat, brnkat a foukavě preludovat hudba Jana P. Muchowa a máme jasno – toto je čistá vejdělkovina, generická dobrá nálada s frivolním vztahem k životu, muzaková hudba ve výtahu, aby se člověk nechtěl zabít, když stoupá či klesá v korporátní budově.

Jenomže zápletka řídne a atmosféra houstne. Richardova vyvolená Cecílie je asi o polovinu mladší než on a má nemanželskou dceru Jasmínku. Na scéně se objevuje Cecíliin despotický otec, jak jinak než lampasák. A tomu se nelíbí ani to, že Jasmínka je „bastard“ (cituji), ani skutečnost, že Richard podle něj bude brzy potřebovat ošetřovatelku. Jako by opomněl, že Richard je především dobře zaopatřený šéf dopravní firmy a Cecílie si polepší tak jako tak, i kdyby měla Richardovi jen měnit plíny.

Samozřejmě, celé je to jen komické nedorozumění s umrtvenou čelistí od zubaře. Richard je dokonale fit,pouze již v postpoprcávacím stádiu. Ale z onoho čekání na něj, než se vrátí z pohotovosti a následného pozdního oběda, se stane dokonalý psychoteror, který vyvrcholí stolováním s pečenou kachnou. Ani s velkou dávkou fantazie tu není nic komického, kromě příslibu, že by takový film s daným obsazením a nasazením v určitém čase měl být. V neděli večer s Langošem a Stašovou nesmí být nic závažného. A přesto tak trochu omylem je.

Bezva zuby na zásnuby nejsou lidová řachanda ani kultivovaná komedie s přesahem. Je to útvar, který na něco láká, ale odmítne to servírovat. Zároveň – a není jasné, jak vědomě – reflektuje jedny ze dvou nejfrekventovanějších motivů české audiovizuální tvorby. Jednak obrovské, nevysvětlované a obhajované věkové rozdíly mezi hlavním mužským hrdinou a jeho partnerkou, jednak autoritativní otcovské figury.

Všechno jsme to viděli už stokrát nebo přinejmenším osmasedmdesátkrát, ale málokdy takhle pohromadě a hlavně s takovým důrazem a intenzitou. Rozdíl mezi Richardem a Cecílií je mnohonásobně probíraný a nahlížený z perspektivy všech, Cecíliin otec jejich vztah zatvrzele odmítá, film ho naopak ospravedlňuje.

V jiných filmech a seriálech je otcovská despocie předmětem zesměšnění, stárnoucí muž je vždy zobrazený jako legrační a za zenitem. Tady, přestože je jasné, že bez manželky by ani nenašel ponožky a nedopnul uniformu, v něm pořád zůstává autorita a pouští hrůzu. Tvrzení, že tento psychopat hledající každou příležitost k procvičování pasivní agresivity, má hloubku a citlivé jádro, jevelký omyl. A není jasné, zda mu podléhá jenom jeho žena, nebo celý film.

Když se dostaneme ke zdánlivě šokujícímu zlomu a manželka siuvědomí, že vedle něj promarnila svůj život, úplné finále beztak musí naplnit klišé z každého rodinného vánočního či romantického filmu. Richard má ve scénáři vytvořené neskutečně komplikované alibi, že jeho vztah s Cecílií je bezproblémový. Vůbec nevypadá úchylně, že má zhruba stejně starou vlastní dceru. Zupácký patriarcha má zase „perličku na dně“. Náznaky, že by věci mohly být méně idylické a pelíškové, se v závěru rozplynou.

Velká část z toho, na čem má příběh stát, nedává dostatečnýsmysl. Richard se nikdy nechová jako šéf,spíš jako uťápnutý podřízený. Otec má být lampasák ze staré školy, ale v devadesátých letech by mu bylo jen kolem třiceti. Zároveň je silně věřící, což v rodině, kde se má předávat dané řemeslo po několik generací, vyznívá historicky nevěrohodně.

Za minulého režimu bylo téměř vyloučené, aby vojáci byli silně věřící, a v devadesátých letech, kdy se Cecílie narodila, by ji otec těžko cepoval, že se má připravovat na boj (s kým?). Kdyby se celý příběh Bezva zubů v záruce odehrával na začátku 90. let, někdy za první republiky nebo v úplně jiné zemi, snad by mentalita postav seděla.

Zajímavou shodou okolností hrál Miroslav Hanuš přísnou otcovskou figuru rovněž Anně Fialové v minisérii Iveta, což by nás mohlo vést ke srovnávání. Jako by šlo o pomyslný sequel s podtitulem „co Iveta tátovi neřekla“. Konfrontace otce a dcery tu mají vskutku nejblíž k severskému dramatu.

Vzniká tak jen další příběh vznášející se ve vzduchoprázdnu. Význačné na něm je, že komediální nádech má pouze ve scénách na zubařském křesle, a když Richarda zastaví policistéa považují ho za opilého. Jinak o komedii nejde a snad jít nemělo.

Veškeré dění působí tak bezútěšně, že ani dějiště podnikatelské vily nedává šanci cítit se příjemně a mít naději, že věci dopadnou dobře. Nepomáhá, že se na konci dílo tváří, jako by se dopracovalo ke šťastnému konci, když pod obrazem rodinného pekla Muchow dál drnká na klávesy a preluduje na píšťalku svůj muzak bez múzy.

Bezva zuby na zásnuby nejsou inovací bakalářského formátu ani pohodovou zábavou, ale pouhou vycpávkou v televizním slotu. Na rozdíl od výplně do zubu však tato neutiší bolest. Zda bude další díl o ledvinách podobně rozpačitě nijaký, zjistíme další neděli.

Snímek Blonde má dlouhých 160 minut. Většina diváků a divaček ho prý vypíná po 10 až 20 minutách. Je opravdu tak hrozný? To, že vadí „běžnému publiku“, se dalo předpokládat. Proč ho ale odmítají i ti náročnější a kultivovanější?