Dobrá sestra stojí na skvělých hereckých výkonech a obžalobě zdravotnictví. Příběh o známém sériovém vrahovi ale zbavuje napětí

Tobias Lindholm prorazil jako jeden ze scenáristů vyzdvihovaného seriálu Vláda a následně několikrát spolupracoval s Thomasem Vinterbergem. Vedle psaní hitů jako Hon či Chlast však několikrát usedl i na režisérskou stoličku. Nejvýraznějším z jeho režijních snah byl Boj z roku 2015, jenž se dostal i do užší oscarové nominace. Krátce poté Lindholm začal chystat Dobrou sestru, jejíž realizace se ale kvůli produkčním trablům nepříjemně protahovala. Projekt se nakonec dostal pod křídla Netflixu, výsledný film však není zdaleka tak úderný, jak jsme od Lindholma zvyklí.

Chválený scenárista totiž tentokrát není podepsaný pod textem a jeho první anglicky mluvený snímek mu tak má zřejmě otevřít dveře do Hollywoodu. Autorkou scénáře je Krysty Wilson-Cairns, jež se společně se Samem Mendesem podílela na válečném filmu 1917 a s Edgarem Wrightem zase napsala hororovou Poslední noc v Soho. U aktuálního snímku vycházela z knihy Charlese Graebera, který v roce 2013 zpracoval příběh sériového vraha Charlese Cullena.

Cullen od konce 80. let do začátku milénia působil v řadě nemocnic v New Jersey jako zdravotník a během této doby měl na svědomí určitě desítky, spíše ale stovky mrtvých pacientů, které vždy nenápadně předávkoval inzulinem či digoxinem. Nakonec se ho podařilo usvědčit díky ochotě a odvaze jeho kolegyně Amy Loughren. Napětí mezi těmito dvěma charaktery je hnacím motorem i pro aktuální film, který však nejistě přešlapuje mezi několika žánry.

Už první záběr, v němž kamera pomalu najíždí na Cullena sledujícího resuscitaci umírajícího pacienta, naznačuje, že v centru dění bude právě on, nikoli fungování nemocnice a jejích procesů. To je však poněkud zavádějící, jelikož první části vyprávění dominují osobní strasti Amy. Jako svobodná matka dvou dětí sotva vyjde s penězi, a to navzdory mnoha přesčasům v nemocnici Parkfield.

Za projevy dobrosrdečnosti vůči pacientům ji nadřízená kárá, za každou cenu se snaží pomoci a chovat se mile. Bojuje však se srdečními problémy, což se s leckdy fyzicky náročnou prací zdravotní sestry vylučuje. Amy však nemá zdravotní pojištění, a tak musí ještě několik měsíců pracovat (a tím pádem riskovat život), aby vůbec mohla jít na placenou nemocenskou.

Lindholm tedy nezapře své skandinávské kořeny. Koneckonců i Wilson-Cairns byla údajně zděšená americkým zdravotním systémem, kde jsou peníze až na prvním místě. Snad i proto zpočátku servírují sociální drama s podfinancovaným zdravotnictvím a neuspokojivými pracovními jistotami v popředí. Následně do nemocnice nově nastoupí zakřiknutý, leč zdánlivě dobrácký Cullen, který se s Amy okamžitě spřátelí.

Je jedině dobře, že navzdory zámořské produkci Lindholm nepropadá všem klišé, která se nabízejí, a tak se nemusíme obávat nepravděpodobné romantické linky mezi oběma postavami. Spojuje je totiž profesní zápal a nelehký rodičovský úděl. Zatímco odcizené Cullenovy děti ani nezahlédneme, dcery Amy ve filmy vystupují nejen jako sekundární oběti systému, jenž vykořisťuje jejich matku, ale i jako kamarádky osamělého Cullena.

Ze sociálního dramatu se však přesouváme do ranku kriminálky ze zdravotnického prostředí, v níž dvojice zaměnitelnýchvyšetřovatelů rozkrývá podivné okolnosti několika úmrtí v Parkfieldu. Policejní práci zpomaluje až sabotuje neochota nemocničních autorit spolupracovat, neboť se obávají špatné reputace.

Postupem času se však ukazuje, že podezření vůči Cullenovi jsou oprávněná, a tak se v poslední části, balancující mezi thrillerem a policejním procedurálem, zapojuje do vyšetřování i Amy. Čím víc se vyprávění blíží konci, tím je paradoxně pomalejší a roztahanější, jako by Lindholm se scenáristkou Wilson-Cairns nevěděli, jak se vypořádat s Cullenovými motivy, do poslední chvíle tajemnými.

Především ve druhé polovině také snímek vyvolává značně podivný dojem. Máme být napjatí a bát se, přitom však od prvního záběru víme, kdo je pachatelem. Jsme tak o několik kroků před postavami, a jelikož film jiná tajemství nenabízí, dostavuje se nuda a možná až nepochopení, proč příběh o známém sériovém vrahovi vypadá takto.

Je zřejmé, že se Lindholm nenechává unést tajemným kouzlem hlavního záporáka a spíše oceňuje obětavost a odvahu Amy. Hlavně však obviňuje systém, a to především ten americký. Tato společnost se nedokáže postarat o své občany, zajistit jim bezpečí a důstojné podmínky k životu. I vedení mnoha nemocnic Cullena raději v tichosti propustí, aby se vyhnula nepříjemné publicitě, přestože je jasné, že podivný zdravotník půjde páchat zlo jinam. Lindholmův tým na tyto alibistické praktiky chvályhodně ukazuje prstem, činí tak ale prostřednictvím značně nevynalézavého až unylého příběhu roztáhlého na dvouhodinovou stopáž.

Nejvýraznějším prvkem snímku jsou tak herecké výkony obou protagonistů. Jessica Chastain podává v roli Amy křehký, zároveň však odhodlaný výkon. Životem znavenou matku se silně vyvinutou empatií a citem pro spravedlnost jí publikum uvěří. Chválu si zaslouží i tradičně slizký, ale po většinu času alespoň důstojně tlumený Eddie Redmayne, jehož Charles Cullen na sebe nestrhává pozornost. Představuje tak ono nenápadné, každodenní zlo, jež dřímá v každém člověku; většina z nás jej však naštěstí dovede neprobudit.

„Jsme posedlí temnotou, ale tenhle příběh je o něčem jiném. Místo abychom byli zločinem fascinovaní, obrátili jsme se proti němu a byli ohromení lidskostí, která ho zastavila,“ vysvětloval Lindholm svůj zájem o tuto látku. A opravdu, už název se zaměřuje na nenápadnou hrdinku, jež měla odvahu k tomu, co instituce dlouho opomíjely. Navzdory humanistickému jádru a silným hereckým výkonům se však formálně nevýrazný, desaturovanými nemocničními prostory překypující snímek topí v banalitách, šedi a nudě.

Po dlouhé době vzniknul v Česku tak ambiciózní historický životopisný film. Režisér Petr Václav přitom nikdy podobný projekt nedělal. Největší pastí by bylo hledat v něm nového Amadea. Il Boemo se vydává vlastní cestou.