Dánský filmový hit Chlast se nebojí ukázat světlé stránky opilosti. Psychiatra Nešpora by nepotěšil

Čtverice stárnoucích, unavených a lehce deprimovaných dánských středoškolských učitelů se rozhodne vyzkoušet teorii, podle níž by se lidé měli rodit s určitou dávkou alkoholu v krvi (zhruba půl promile), protože tato malá intoxikace má mít pro člověka pozitivní následky - zvětšuje jeho kreativitu, více otevírá mysl, zmenšuje vnímání problémů apod. První výsledky jejich "vědeckého" pokusu, o němž chtějí dokonce napsat studii, jsou zpočátku veskrze dobré. Kvůli tomu se parta dlouholetých přátel odhodlá ve svérázném experimentu pokračovat - a v pití alkoholu ještě přitvrdit...

Severská kinematografie je prostě jinde. Předně pak v tom, jak bravurně dokáží dánští, švédští či norští filmaři pracovat s palčivými sociálními tématy. Dvojnásob to pak platí o Thomasi Vinterbergovi, jenž od dob vynikající Rodinné oslavy patří mezi nejvýraznější a nejsledovanější skandinávské režiséry. Jeho novinka s výmluvným a těžko odolatelným názvem Chlast pak ukazuje, že Vinterberg je aktuálně ve skvělé formě.

O alkoholu a závislosti na něm za dobu existence kinematografie vznikly desítky, ne-li stovky filmů. A aniž bych viděl všechny, troufám si tvrdit, že žádný z nich nemá stejnou výchozí zápletku jako tento. Alkoholová dramata (potažmo filmy o závislostech obecně) mají obvykle velmi podobný průběh. Postava ústředního "závisláka" zpočátku svému "koníčku" holduje do té míry, že má pocit, že svůj život stále zvládá. Pak přijde zlom, kdy už i dotyčnému většinou dojde, že má velký problém. Výsledkem je pak víceméně jednorozměrná moralita o škodlivosti návykových látek. Svým způsobem jistě záslužné, ale přeci jen poněkud banální a předem očekávatelné poselství...

Vinterbergův Chlast naštěstí nikoho poučovat nechce (alespoň ne nijak prvoplánově a lacině). Jeho snímek je navíc minimálně v první polovině až překvapivě zábavný a vtipný. Scénář, na němž Vinterberg opět spolupracoval s Tobiasem Lindholmem (Hon, Boj), mu zde umožnil na plátně rozehrát osudy několika v podstatě úplně obyčejných, ale rozhodně zajímavě a uvěřitelně napsaných a zahraných mužů, kteří se narůstající krizi středního věku rozhodnou řešit velmi netradičním způsobem. Nejvíce a nejlépe je to vidět na nudném (a znuděném) učiteli dějepisu Martinovi (tradičně fantastický a uhrančivý Mads Mikkelsen), jenž díky jednomu rannímu frťanovi začne být živelným, nápaditým a (proto) oblíbených pedagogem a i lepším (zábavnějším a aktivnějším) manželem a otcem. I jeho tři kolegové zprvu naplno pociťují, že se jejich pracovní i soukromé životy zásluhou trošky "tvrdýho" výrazně pozvedly. Tato část filmu je dynamická, energická a podaná s naprostým hereckým i řemeslným přehledem, díky čemuž bude mít hodně co nabídnout i při opakovaném zhlédnutí. Je to vyložený crowd-pleaser, jehož některé scény časem možná i zkultovní, a navíc celá ta skvěle uchopená "óda na alkohol" působí trochu jako mírně černohumorná superhrdinská komedie, v níž hlavní hrdinové postupně poznávají a učí se využívat své nově nabyté úžasné "schopnosti".

Co se týče onoho osobitého řešení krize středního věku - nebudu první a nejspíš ani poslední, kdo v tomto ohledu Chlast s chutí připodobní ke klasikám jako je Americká krása či Klub rváčů. K oběma jmenovaným snímkům má blízko zejména motivem party přátel, kteří se "kapku" utrhnou ze řetězu a začnou si užívat života skutečně plnými doušky, bez ohledu na své "zkostnatělé" okolí...

Ve druhé polovině už ale samozřejmě dojde na určité zvážnění. Rozjaření učitelé to s pitím začnou "maličko" přehánět - v jednu chvíli se dokonce rozhodnou opít tak moc, jak to jen půjde. Opět ze studijních důvodů - tedy alespoň si to sami sobě namlouvají. Monstrózní chlastačka se jim však už trochu vymkne z rukou, stejně jako celý jejich alkoholový experiment. Negativní důsledky se tak začnou vršit jeden za druhým, přičemž některé už nepůjde nikdy napravit...

Ovšem navzdory příklonu k temnějšímu a depresivnějšímu tónu se Chlast ve svém závěru dokáže ladně vyhnout jak nedůstojnému sentimentu, jenž se v některých pasážích vyloženě nabízí, tak okázalým protialkoholovým agitacím (ostatně Dánové jsou svou "náklonností" k alkoholu všeobecně známí). Ve svém jádru není a ani nechce být filmem, po jehož skončení budete mít nutkání navždy skoncovat s ohnivou vodou (pivsony nevyjímaje!), což velmi názorně ilustruje neuvěřitelně boží finální scéna, jež u mě okamžitě začla aspirovat na nejlepší letošní filmový konec (takového Karla Nešpora by svým vyzněním ale asi dvakrát nepotěšil).

Mnohem pravděpodobněji budete mít na konci projekce chuť dát si někde na baru s přáteli sklenku něčeho ostřejšího (a možná si i trochu zatančit). Zároveň vám ale zůstane kdesi v hlavě vězet malý, ale nezanedbatelný vykřičník, který se bude s každým dalším vypitým panákem připomínat o to hlasitěji...

P. S. Dejte Mikkelsenovi už konečně Oscara. Ten chlap by mohl charisma i herecký um prodávat po kilech.

Hodnocení: 85%