Terapie ve virtuální realitě? Depresivní film Tmání k tomu má blízko, i když je až příliš pozitivní

S tímto projektem se pojí řada prvenství. Například se jedná o první český film ve virtuální realitě, který byl podpořený Státním fondem kinematografie. Dosud také žádný tuzemský snímek nebyl vybraný do sekce Venice Immersive, která na benátském festivalu představuje novinky ve světě VR. Unikátní je i technologie ovládání hlasem, kterou diváci a divačky v několika momentech posouvají vyprávění. Imerzivní podstata virtuální reality navíc v tomto případě není pouze lákavou atrakcí, nýbrž skutečně dává smysl.

Lehce interaktivní film je autobiografickou zpovědí režiséra Ondřeje Moravce, který se od puberty potýká s depresí. Ocitáme se ve vesnici s názvem Tmání, obsahující množství domů s různými vzpomínkami na náročná životní období. V dětském pokoji je slyšet hádka rodičů, akademická studovna zhmotňuje nesplnitelné studijní nároky. Naopak dostihové závodiště umožňuje odplavit nahromaděné emoce a les je někdy zklidňujícím, jindy hrozivým prostorem k samotě. Stručná geneze boje jedné mysli s depresí je skutečně poutavá, přestože se (vzhledem k formátu nevyhnutelně) stále pohybuje hlavně na povrchu.

Moravce ke zpracování tématu údajně inspirovaly komentáře lidí z jeho okolí, že si nedokážou představit, jak se během depresivních epizod cítí. Virtuální realita v tomto ohledu skutečně může zprostředkovat odlišnou a z podstaty imerzivnější zkušenost nežli „klasické“ filmy o depresi. Mezi často uváděné příklady snímků, jež se tímto psychickým problémem zabývají, patří třeba Smrt panen, Taková zvláštní rodinka, Věčný svit neposkvrněné mysli, Malá Miss Sunshine, Hodiny, Melancholia, Místo u moře a desítky dalších. Tyto filmy, kritiky povětšinou chválené u publika oblíbené, však většinou využívají depresivní stav jako výchozí bod k rozehrání příběhu, na jehož konci čeká rozřešení; jinými slovy cílem není zachytit depresi v její barevnosti, nýbrž ji využít pro dramatické účely.

Na tom není nic špatného, Moravcův snímek se však snaží o něco trochu jiného. Umožňuje totiž nahlédnutí do jedné mysli, unikátního prožívání depresivních stavů, s čímž se každý divák či divačka může (ale také nemusí) ztotožnit. Schopnost virtuální reality pohltit jednotlivce je vzhledem k tématu ideální, neboť ani od deprese není možné uhnout pohledem a odvrátit zrak. Otáčení hlavy nepomáhá, depresivní prostor zůstává všude okolo.

Přestože Moravec zobrazené depresivní symptomy konzultoval s klinickým psychologem Markem Preissem, jedná se především o jeho osobní příběh. To umocňuje i fakt, že sám režisér a (společně s Alicí Krajčírovou) i scenárista namluvil voice-over a zákoutími své mysli tak diváka sám provází. To snímku dodává na autenticitě a zároveň na inspirativnosti – v každém případě je totiž třeba ocenit Moravcovu odvahu, s níž je ochotný se před divačkami a diváky odhalit. Přestože se o psychických problémech naštěstí hovoří čím dál více a tabu kolem duševních strádání postupně mizí, riziko stigmatizace stále není zanedbatelné.

Podtitul snímku zní „Vykřičte své vnitřní démony“ a určitá interaktivita se skutečně vyžaduje. Občas je potřeba sáhnout na nějaké (virtuální) předměty, tyto momenty jsou však spíše banální a slouží jen k aktivizaci diváků a divaček. Lépe je na tom práce s hlasem, což (zatím) není v rámci filmů ve virtuální realitě standardem. Na několika místech je potřeba šeptat, broukat si či rovnou křičet, což sice při sdílení místnosti s dalšími uživateli headsetů nemusí být zcela komfortní, efektivně to však ilustruje terapeutický přesah díla. A pokud se podaří s dalšími diváky a divačkami synchronizovat, zážitek se umocňuje.

Součástí deprese totiž bývá nejistota ohledně vlastní existence ve světě, nedůvěra v účinné zapojení se do svého okolí. Člověk se snadno může považovat za zbytečného, chybného a v důsledku toho i ne(vy)slyšeného. Právě hlas tak může posloužit jako nově nalezené sebeuvědomění, ujištění sebe sama o vlastní existenci. Moravec tuto svou zkušenost sdílí, a pokud diváci a divačky překonají přirozený ostych, mohou se nechat inspirovat – minimálně překvapivou důležitostí něčeho v běžném životě tak přehlíženého, jako je náš hlas.

Každý, koho někdy zradil hlasový asistent na mobilu, jistě potvrdí, že ovládání stroje hlasem stále není na tak vysoké úrovni, aby s sebou nepřinášelo nepříjemná úskalí. Vývojářům z Brainz Immersive se však podařilo interaktivní prvky tohoto filmu dostatečně odladit na to, aby prostě fungovaly a nijak nenarušovaly zážitek. To platí i pro výtvarnou stránku, pod níž je podepsaná Bára Anna Stejskalová. Ta využívá místy až expresionisticky působících animací, čímž dosahuje hororové atmosféry adekvátní tématu.

Zároveň se vizuální stránka nesnaží o přehnanou realističnost, jež by mohla sama o sobě působit takříkajíc depresivně. Výsledný film totiž není tak temný a bezvýchodný jako některé jeho momenty – naopak se snaží předat naději. Vyzývá diváky i divačky k tomu, aby stejně jako Moravec hledali způsoby, jak se s vnitřními démony popasovat. Nejednou během vyprávění nastane doslova propad, kdy se společně s hlavní postavou noříme do beznaděje, nikdy se však nedostaneme tak hluboko, aby se nám z toho zatočila hlava.

Což je sice pochopitelné tvůrčí rozhodnutí, zároveň však největší neproměněná šance díla. Stopáž kolem 25 minut propluje několika zásadními vzpomínkami, jež pomáhaly utvářet depresivní krajinu mysli. Nikde ale nezůstaneme tak dlouho, abychom se dostali pod povrch trudnomyslnosti a chvíli ve chmurách skutečně setrvali. S tím souvisí i občasný sklon říct až příliš mnoho, namísto toho, aby člověk sám danou situaci „nacítil“. Jedná se proto hlavně o ochutnávku, jak to v depresivními mraky zahaleném vědomí zhruba vypadá.

Tmání bude k vidění na jihlavském festivalu dokumentárních filmů, následně od 10. listopadu v pražském Centru současného umění DOX. Tam se také uskuteční množství školních projekcí, součástí projektu je totiž i rozsáhlý vzdělávací přesah. Dále film čeká tour po galeriích, ve výhledu jsou i pop-up eventy v kinech. Vzhledem k nárokům nejen na technologii VR headsetu, ale i na bezpečné a tiché prostředí není možné zřídit „projekční místo“ kdekoli – pokud vás tedy tematika aspoň trochu zajímá a budete mít možnost se do prostoru jedné depresí zkoušené mysli ponořit, neváhejte.

Služba Prime Video, která patří Amazonu, přišla s nejdražším fantasy seriálem všech dob, jenž je dokonce ještě dražší než původní Pán prstenů. První ohlasy jsou natolik rozporuplné, že se této záhadě podíváme na zoubek.