Láska i bez kapek deště. Vyprahlá i citlivá Utama je klimatickým varováním ze zapomenutého okraje světa

Stárnoucí hrdina s širákem odchází pustoprázdnou plání vstříc zapadajícímu slunci. Za úvodní záběr sympatické elegie Utama by se nemusel stydět lecjaký western, přesto má další děj blíže k typickým festivalovým dramatům než ke komerčním hitům. Neveselé pravdy o životě v jednom zapomenutém koutě světa však sděluje překvapivě svižně.

Ocitáme se na náhorní planině Altiplano, v nehostinné části Bolívie. Klimatické změny s sebou přinesly extrémní sucho a místní rolníci čekají na déšť nezvykle dlouho. Dny jsou teplejší, noci chladnější a spousta indiánů z kmene Quechua se už raději přestěhovala do měst. Sisa a především její manžel Virginio to však zatvrzele odmítají. Hlavním zdrojem obživy tohoto páru na sklonku života je stádo lam, pečlivě označených roztomilými růžovými pentlemi. Virginio s lamami tráví každý den, přestože už ani zvířata téměř nemají kde se pást. Sisa se zatím snaží sehnat vodu, avšak musí pro ni chodit stále dál a dál.

Oba cítí stáří a Virginio před svou ženou skrývá znepokojivě znějící kašel. Jejich podzim života je narušený příjezdem vnuka Clevera (v podání jediného profesionálního herce Santose Choqueho), který zpočátku přináší otravně městské manýry. Neustále má v ruce smartphone, nerad brzy ráno vstává a hlavně se snaží prarodiče přesvědčit, aby opustili své (jakkoli neuspokojivé) jistoty a šli za zbytkem rodiny do města. Tvrdohlavý Virginio o tom však nechce ani slyšet. Je vyprahlý jako okolní krajina a zcela spokojený s asketickým životem v souladu s přírodními zákony.

„Má rád kameny, pořád mi je nosí,“ směje se Sisa podivnému, leč roztomilému zvyku jejího chotě. Tvrdý život je naučil úspornosti ve slovech i projevech lásky, s Virginiovou postupující nemocí je však nesporné, jak jsou si staří manželé blízcí.

Přestože jejich vnuk zpočátku vypadá jako další zhmotnění stereotypu o mladších generacích, které chtějí zneužít majetek svých předků, opak je pravdou. Clever sice svému dědečkovi vůbec nerozumí (a to doslova, jelikož neumí kečuánsky, jen španělsky), na rozdíl od něj si však dokáže připustit krutou pravdu, že voda se do skomírající oblasti už nevrátí. Anebo snad ano? „Přijde déšť,“ utvrzuje se nepočetná skupinka starousedlíků a vydává se na nedalekou horu poskytnout božstvům obětinu. Jenže možná už je pozdě…

Snímek je debutem Alejandra Loayzy Grisiho, který zrežíroval vlastní scénář. Nehostinné hornaté oblasti Bolívie považuje za jedna z míst, jež jsou nejohroženější klimatickými změnami, a tak svým komorním příběhem chtěl na tento problém upozornit. Indiáni nejen z kmene Quechua se totiž musejí stěhovat do měst, která však nejsou kompatibilní s jejich způsobem života; a pro staré lidi to platí dvojnásob.

Zároveň však nezapřel cit pro kompozici díky své předchozí kariéře fotografa, neboť společně s kameramankou Bárbarou Álvarez dokáže opakovaně vykreslit dechberoucí záběry. Interakce Virginia, Sisy a Clevera ve skromné chatrči se občas rozehrají až do subtilního rodinného dramatu, oproti tomu při záběrech exteriérů naplno využívá širokoúhlý formát, zdůrazňující titěrnost jednotlivce v majestátních přírodních scenériích. Nenápadnou vyhrocenost situace umocňuje i dramaticky znějící a z indiánských tradic vycházející hudba, jež napomáhá rytmizaci díla v momentech bez dialogů.

Přestože úvodní tiché plahočení ústředního páru dává vzpomenout třeba na Turínského koně, film má oproti tematicky podobným festivalovým snímkům (a především dokumentům) rychlejší tempo a poutavou zápletku. Navíc si vystačí se stopáží necelé hodiny a půl – Grisi svůj debut rozhodně nepřekombinoval a zvládl sdělení podat velmi soustředěně. Tomu dopomáhá i jediná metafora o tom, že starý a zesláblý kondor údajně končí svůj život dobrovolně skokem ze skály, s čímž pomalu odcházející Virginio myšlenkově souzní. Toto v Bolívii posvátné zvíře je navíc rovněž na pokraji vyhynutí, což jeho symbolice dodává další významovou vrstvu.

Největší devízou snímku je přitom jeho empatický pohled na zástupce vymírající i nastupující generace. Grisi se nesnaží život indiánů přehnaně romantizovat, ukazuje jeho čistotu, upřímnost, ale také rigidnost. Clever jakožto zástupce mládeže je sice pohledem přikovaný k mobilu, zároveň to však s prarodiči myslí dobře, a když je potřeba, zastane libovolnou práci. Grisiho scenář i jeho realizace se vyhýbají patosu, avšak ne citlivosti – k tradicím, přírodě a hlavně lidem, na něž většina světa zapomněla.

Snímek měl premiéru na letošním festivalu Sundance, následně absolvoval festivalové kolečko (včetně Karlových Varů) a nyní se dostává do běžných kin. Je výjimečný už v tom, že mnoho děl z Jižní Ameriky se k nám nedostane, a toto navíc prostřednictvím výsostně lokálního tématu upomíná na globální problém. Utama znamená v kečuánštině „náš domov“ a právě o ten obyvatelé odlehlých, klimatickými změnami extrémně zasažených oblastí přicházejí. Před touto pravdou bychom neměli zavírat oči, ať už se k ní následně postavíme jakkoli. A bolivijský zástupce v nadcházejícím oscarovém klání ji předává srozumitelně, poutavě a procítěně.

Filmy z Jižní Koreje se vyznačují tím, že jen málokdy mají jeden žánr. Proto je Podezřelá nejen krimi thrillerem, ale i romancí a komedií. A stejně jako předcházející díla režiséra Parka Chan-wooka (Old Boy, Komorná) jde o podmanivou výtvarnou podívanou.